V září před mnoha lety, daleko daleko odtud. Někde nabaluju buchtu. Jak někde - vím přesně kde. U ní doma. Na xchatu jsme se seznámili v místnosti *Metan City*. Řekla, ať přijedu. Bude to vzrůšo. Dorazil jsem hezky na určené místo, vystoupím z busu a tam už čeká, rozzářená jako beruška. Je to buchta. Taková, co by mohla dělat pedikérku, ošetřovatelku zvířat nebo rovnou u tyče. Má šatičky a když mě objímá a políbí na líčko, vyklouzne ji jedno prso - a slunci se z toho postaví.
Hned bych ji provrtal jako ementál, ale zachovám se jako řádný klacek.
"Jsi nádherná klisnička, pro tvý vlastní dobro se víc zahal, jinak za sebe neručím!" pronesu v návalu rozněžnění.
Za pár minut už se vedle ní cítím jako starý známý. Bere mě domů, zatahuje do pokoje a ukazuje kresbičky. Kytarové nahrávky. Sbírku starých gramofonových desek. Přechází oči. Sundává si šatogatě a chodí si tam jen tak, v kalhotkách.
"Miluju tě, broučku."
"Tebe taky, navždy, má panenko."
Pak ji šahám do klína, nechá se, ale už se díví, že to jde tak zhurta.
"Počkej, víš přece, že naši jsou doma."
"Není proč čekat, kdo čeká, obvykle to překombinuje."
"Dobrá, tak tedy.. dělej si se mnou, co chceš. Jsem tvoje otrokyně."
"Tak jo, jak chceš."
Sotva to dořeknu, prásknu ji přes xicht takovou dělovku, že jí upadne z pusy tužka.
"Seřežu tě hezky od přes stehna, přes boky, přes zadček. A nedělej ze mě vola, vím, že to chceš."
V očích se jí zjeví záblesk strachu.
"Ježíš, nekaž mi to." Nedokážu se odtrhnout od toho zadku, který se pokrývá červenými fleky.
"Teď pojď ke mně a čichni si k mému nabijákovi." Je celý nafialovělý a pohupuje se jak závaží na pendlovkách.
"Vem ho do pusy a pěkně saj."
Přistupuje a pošlušně se ho chopí, nakonec ze sebe vypraví: "To do mě nikdy nestrčíš!
Žádné komentáře:
Okomentovat