Vyklepaná z trestu

Kdo to jen psal? Janáčci, Martinů? Už nevím. Love songy. Ale co si pamatuju, byly to hrubé dojáčky. Něco jako:
Na náhody zlý osud pozírá. Vevodí spánek a májová noc. Nesmělý krade se do listí vánek. Zřídlo kvítí, nad potokem šumí. Cikády se srocují v obilí. (He he).
Já vim, (vím 6x), v sladké naději smím tě přec milovat. A přec, když nazřím očí tvých, tu přerozkošnou noc, z níž nebe se prostírá. Tu vlhnu.
Příroda v rozkoši blaženě dumá, neklidných živlů utichl Spor.
Hvězdy se sešly co naděje světla.
Mým srdcem, kterým táhne jen bolesti ruch, v němž kdys blaženost kvetla.
U lesa před jointem, u potoka později stojím sám a sám. U jedle. Na hladině hemžení. Tu vidím starý kámen, nad nímž se ryby drou.
Ten kámen stojí a padá.
Skoro jak nějaký oldschoolový žernov, rozpadající se vlastní vahou, pod tlakem vodních spouští. Až ho vody odnesou.
Moc očí tvých. Jak rád, jak rád bych zahynul. Kdyby mi k životu jen smích rtů krásných nekynul. Však tu smrt sladkou zvolím hned. S tou láskou, s tou láskou ve hrudi, když mě jen ten tvůj smavý ret k životu probudil.
Hejno labutí. Kraj živáčka. Jak zaletěl bych k tobě. K poslednímu vzdechnutí ti vypěl srdce v mdlobě. Ach, vy poslední vzdechnutí... Tohle je ale Dvořák zaručeně, duše jedinká.