Abyste si nemysleli, že mám děravou palici a že v ní mám vyvěšené jen sukně & chlast. Které tam vůbec nemám, protože jsem děsně zásadový jedinec, žádná mě nesvede ani s original ardbeg uigeadail flaškama místo očí... Dokážu vám dneska, jak jsem mimořádně sčetlý a důvtipný a vznešený jako koala, kterému při sraní cáká voda na prdel. Dostanete na ochutnání úplné zabijačkové hody vrcholného intelektuála mého kalibru.
Povíme si něco o tématu, který nijak úzce nesouvisí se sukněma nebo chlastem. Nebo aspoň se sukněma. Budeme mluvit o nymfách. Ty totiž, jak známo, obvykle tančí nahoře i dole bez (a mají vždycky vyholenou kačenku) nebo nanejvýš v nedbalkách. Nymfa je prastaré označení polobohyň původně v řecké mytologii, které personifikovaly určité jevy v přírodě např. déšť. Znamená něco jako mladá ženská na vdávání. U nás se jim blíží rusalky nebo co já vím, víly. Druhu a typů nymf je nekonečně mnoho, třeba lesní, horská, vodní. Občas narazíte na nymfu obecnou po hospodách a s tou při troše vína skončíte v posteli, akorát ji zpravidla nenabízíte sňatek. Oreády je teda souhrné označení pro horské nymfstvo, dryády pro jeskynní. Najády zas řádí své rejdy v pramenech, ve studnách atd, néreidy spravují hlubiny mořské. Zvláštností na nymfách je fakt, že se chovaly vesměs přívětivě k lidem a jenom pohlední mladí muži měli tu smůlu, že u nich mohli přijít k záhubě. Sochaři a všelijací artovní řemeslníci je zpodobňovaly jako vysmáté, napité, dnes by se řeklo šlapky, protože jsou víc svlečené než oblečené, které se koupou při měsíčku v bahenní lázni. Slabost pro ně měli převážně lehkovážní satyrové, taky něco jako polobozi, ale spíš v negativních konotacích, polopaticky řečeno horští démoni. Prosluli svou prostopášností, chlubivostí, popíjením laciných vín za doprovodu bubínků, syrinxu, fléten, dud. Pokud vím, žádní virtuózové na cimbál se u nich nevyskytovali, ale mohu se mýlit. Spojujeme si je s prchlivovstí. Mnoho odvahy též nepobrali. Strašili poutníky na lesních stezkách. Když se neopíjeli, běhali k nejbližším jezírkům, kde se poflakovaly najády. Tam si to rozdávali po starořecku, věřte nebo né, divočina naprostá, hotové gangbangy a bukkake a swingers a za balvany chrápání s rukou v klitorisu.
Druhá věc je otázka individuality. Tu řeší strýc Jaspers na víc než jedné z patnácti tísic stránek, které načmáral. Víme o něm, jak byl posedlý myšlením. Zdůrazňoval, že v každodenní realitě, kterou nazýval Dasein, se musí člověk přičiňovat, aby se realizoval a zároveň nikdy nemůže plné seberealizace dosáhnout. Svět, resp. Existenz, to je právě ona pouť realizací, kterou nazýváme naším životem. Jestli jako bonus poztrácíme na bálech manifest tajemství, v němž se udusá jediný pravý plamen filozofie, je s námi prý ámen. Vím, že takové myšlení je trošku philosophia perennnis a svět jako umgreifentes Ganzes nepřispívá zrovna k zisku důvěry. Jenže pod drobnohledem neustálé introspekce se ztratí hříčky, radosti bytí, kterými se obklopujeme, proto všechny ty potřeby zaměstnání a koníčky, aby naše nestabilní existence se nerozpadly do fragmentů.
Podle mě je to jedno, živý nebo mrtvý, démon Eros ze Symposia tě stejně dožene a dosáhnout rovnováhy, nepřijít o rozum, není přitom snadné. Může být na světě člověk tak moc náš, jak jen naše chtění žádá? Eduard Mörike se ptal ve vázané řeči. Metu mu do tváře bugger off you dirty bastard, akorát byl Germán, takže nevím, jestli by rozuměl mé propozici. Zde končím s myšlením a nasazuju si škrabošku vidláka, jdu kydat hnůj. Lepší než sex je už jen sex s koněm. Při šukání koně se konečně osvobodím od stálého statu nascendi a trpně se vžiju do role chovatele hřebců. Tehdy, ve víře v koně a lásce ke hříběti, se mísí pocit štěstí a dobře odvedeného šuku. Hebrejské slůvko teshuvah se výtečně zde hodí. Značí něco jako obrácení. Židi byli výteční svůdci a znali dobře skuliny ženských těl. Když si tak o sabatu šli do hospody pokecat, co se přes týden šustlo ve spořitelně nebo v pohřebním ústavu a podařilo se jim během bujaré pitky doprovázané tancem a zpěvem a bitkami do ranních hodin sbalit lidskou bytost, přijít s ní do kontaktu na úrovni autentické šukačky, vždycky se jednalo o nějakou Idith nebo Chavu. A pokaždé šlo o teshuvah. "Obrať se,... lehni si na záda,... máš moc těžké břicho..., zvedni ty haxny..." Nikdy nešlo o nešťastnou Kefiru. Judithy mají nosy jak skoby, protože skoby jsou děsně sexy, zvlášť na padesátikilovém dívčím těle. Ach, spravedlivý Bože, vzpomínám si, snad jsi měl tehdy kuřpauzu a neokukoval jsi mě, jak jsem se dělal do nějaké judaistky, která sepjala dlaně do modlitební polohy a začala provolávat: Budiž sláva Hospodinu, našemu Spasiteli, že jsi mi umožnil poznat tohoto vzácného muže, který do mě vstupuje a vystupuje, protože jsem se asi zamilovala. Úplně mi vyrazila dech, přešel mě apetýt, vyklouzl jsem z ní rychleji než bys řekl šup, oblékl trencle, ponožky, galoše a boty a odkvačil do hvězdnaté noci. Měl jsem sto chutí ji vybít tu lásku z vagíny. Stačilo, že jsem ji už nikdy nevyhledal. Určitě se neslavně upila steskem po mojí přítomnosti, právě tak to ženské dělají, ne? Měl jsem fakt náladu si zahrát na mouřenína benátského, na takového vzteky rudého Othella škrtící Desdemonu, na to její bezradné volaní o pomoc, miluju tu scénu, nejlepší z Shakespeara a po Oidipovi a některé hospodské z Marlowa nejlepší vůbec.
Žádné komentáře:
Okomentovat