Zametat jí pod nohami

To píchání. O to jde. O tu tvoji teplou vlhkou kundu. To je ten mor, to prokletí, rozumíš? Evino prokletí. To je ta slabost. Na ni vás dostali.

Něco ti povím. Ženská není nic než coura a zvíře. To musíš pochopit, to si musíš zapamatovat. Jenom využívaná, opíchávaná a trestaná. Nic než blbá ztracená coura s dírou v těle, která ničím jiným nikdy nebude.

Jestli cekneš

Pokoj prostoupila nervózní energie. Procházel jsem pokojem sem tam jako nasupený býk.
Ležela v poduškách, tváře v polštáři a ani se nehla.
Měl jsem sto chutí ji zase dát na holou, měla hýždě celé červené, místo toho jsem bez přestání opakoval:
"Ty děvko, ty couro!"

"Nechal jsem tě týden, pouhý týden samotnou.. a tys stačila ošukat tři mé kámoše? Jak je to proboha možné? Kdes na to vzala čas?
"Zasluhuješ umřít," převrátil jsem ji, aby se mi dívala do očí.
Pak jsem ji hrubě chytl za kozu.
"Děvko!"

Noc se nesla ve znamení pláče a modřin.

Neustále jsem odvracel zrak od barmančina výstřihu, bál jsem se, že si všimne mého pohledu, ale moje oči byly jako střelka kompasu a její prsa byla sever.
Když jsem vyšel z hospody, vítr změnil směr a ke mně dolehlo Anetino broukání. Bylo tiché a tlumené, jako ukolébavka. Ta mrcha na mě musela čekat celou věčnost venku před hospodou.. v té třeskuté zimě.
Měl jsem chuť jí pořádně natřískat, ale ovládl jsem se a s hraným úsměvem se jí optal, co tu dělá a jestli nemá chuť si pustit film.. znáte to, napětí opadne a naváže se intimčo! Třeba zatím zapomenu na prsa výčepní. Přežili jsme večer ve smíru.

U oběda jsem se jako obvykle bavil tím, že jsem jí zakazoval a přikazoval, co má a nemá dělat.
"Ještě nesmíš jíst, panenko."
"Proč?"
"Nevím proč, ale jsi tlustá jak výběrové prase."
Mlčela. Jen měla takový zvláštně zastřený výraz. Jako by mě chtěla zabít nebo co. Navíc se červenala.
Vybavil jsem si, jak byla nahá, přivázaná ke stromu, připomněl jsem si její výrazné hladké, jemné bradavky. Jak plakala, smála se - někdy obojí současně. Vybavil jsem si záhyby kůže mezi jejíma nohama
Jó, to byly čas, dobře jsme se bavili. Kdysi. Teď, o rok později, už je stará, zralá do šrotu. Už jí znám nazpamět od chodidel až po konečky vlásků - teď nenápadně chci sbalit její kámošku, Silvu nebo tu novou barmanku. Ta je ještě neokoukaná, a to vždycky dělá oči na všecky kluky v okolí. Musí mít solidně napícháno.

Vichřice ji cuchá vlas

Jóo, prý secese.. říkali naši komoušští dědové.. to bylo pošušnáníčko...

Umím s představit, jak paní přednostová v cestovním kostýmu otvírá pod baldachýnem dveře... a její dcera, ta v Olomouci, se mnou kdysi nejapně píchala.. když jsme se ožírali z absinthu a já usínal na perónech a jak pak přišlo deset cajtů a stáli kolem mě, jak kdybych byl nepřítel státu a já se jen pomalu probouzel k životu a nevěděl jsem, kde jsem a hlavně, kde je zbytek mojí flašky.. a kde že je ta copatá dceruška paní přednostové, no kde by byla - utekla... pak jsme tedy píchali další týden... byla tehdy legrace!
byla to tam moderní zastávka.. i vozíčkři se tam dostali do vagónů... a výpravčí tam pískali jak na stadióně a cíkani tam jako obvykle brousili kudlu... a všicni chodili do mejstního výčepu... ne do čekárny, koupit si lístek nebo co.. ale do toho restaurantu, kde bylo vše ledabylo přimontováno, kde si pomáhali dráty, aby výčep držel pohromadě...ale kde měly holky plné ruce práce...

Já v něm nic špatného neviděl.. tenhle veřejný prostor byl vyloženě bohatý. unifikovaná architektura železničních zastávek není o nic horší než rádoby zkrášlená architektura veřejných knihoven v kterémkoliv městě... a v knihovně, narozdíl od nádraží, nemůžete ani pít... stanice funguje bezobslužně, kdežto v knihovně na každý cárek papíru musíte čekat několik minut...
tak kde jsme radši, co myslíte? ožralí v limbu a spokojeni nevědíce o světě nebo jak nějací harryové fotři s brejličkami na nose obracející nenasytně stránky nějaké buzerantské knihy a píšící pak o ní recenzi na blog?
je to tak těžké rozhodování?
nádech, výdech..
diktát estetiky říká, že dívky se mají šukat, dokud jsou mladé.. zanikne-li duch mladé kundy, kde skončíme my? odjedeme s posledním vlakem a z technických důvodů upadneme do zapomnění...

Vzduch, ten je nemocný

Jak tak ležela bez oddechu na posteli, zaplavil mě pocit marna. Co když život není jen o prznění dívek?

Co když venku je tolik ideálů, které jen čekají, než se jich zhostíme! Na druhou stranu, fantazie by se měla kočírovat, ne podňecovat, jak radí chytráci, proože asi je to teď furt lepší, než kdyby ji našli mrtvou ve výtahu na uhlí...

Co můžeme konat, ptáte se? Např. můžeme pomáhat babičkám přecházet přechody pro chodce.
Ale pak je tu zas má praktické já, které mi bez přestání opakuje, abychom užili všeho, čeho jsme schopni, neboť každý člověk přichází na svět jako přívěsek v pupeční sňůře a nutně se jednou obrátí v prach...

Ve světnici, kde jsme normálně po večerech píchali, bylo najednou jakoby kolmé prázdno.

Poté, co umřela, jsem dlouho nemohl najít další dívku na jednu noc. Nebo na nocí sedm.

Jakoby se mi nějak fantasticky zapsalo do rysů ve tváři, že jsem maniakální vrah a žádn holčina z diskotéky se mnou nechtěla riskovat cestu do pelíšku. Bály se mě, jak se bojíme maskovaných teroristů nebo černého kašle....

A já se bál, že se již neudržím na řetězu... že v sobě vzbudím zvíře a začnu zabíjet metodicky, sestavím si plán, budu je pronásledovat, když jdou z tancovačky domů a mají v sobě už dva drinky, takže se sotva drží na nožkách...

Jako pravá příšera začnu vraždit kulaté dívky s monstrózními prsy a příjemným úsměvem!

O to jsem se nejvíc bál... že propadnu zlu.

Naštěstí se nic takového nestalo a stuprum je docela normální kluk, který neujíždí na japonském pornu ani na sexu se zvířaty, pouze ho rajcují kulaté dívky, které se oblékají do černých kozaček a mluví, jako by jim patřil svět, kterému nerozumí.

Ženy existují. Jsou jako trnky uvězněny pod šutrem a jediná možnost, jak je vydobýt, je šutr kopnout ze svahu a doufat, že trnka nepoletí s ním do bezedné propasti...

Existují i dívky, se kterými se máme potřebu ospravedlňovat, (sám jsem viděl dvě), ale ti, kdo je hledali, si neuvědomili, že je vlastně nemožné, aby člověk našel právě tu svou dívku nebo nějakou její věrolomnou obměnu, dokud mu nebude představeno ospravedlnění ad hoc, v jiném kontextu jeho chudobných dějin života.

Vlahá srpnová noc. Sedím v okně s koleny u brady. Bdím. Musím bdít.

Musím bdít a myslet při tom na Míšu, která teď asi prcá s Vaškem.

Tolik jsem ji chtěl políbit první. Něžně ji pohladit lopatky. Být jejím prvním.

Ale vybrala si jak natruc ubohého automechanika, kterému neustále táhne z dechu cigareta...

S takovou mě brzy rozbolí ruka...

24. srpna 2002, zápisky mrtvé duše

Je to taktika bídných, nepříliš vhodná a doporučeníhodná, přesto jediná milosrdná taktika, jíž znám.

Čichat k jejím kalhotkám, když visí pověšené na šňůře a sluníčko se stará o jejich usušení...

Tak toužím čichat k nim na ní!

3. září 2002, z téhož

Dvě největší záhady lidského rodu jsou: proč mi ještě žádná nedala a proč jsou dívky, co mají zarostlé rokle, takové nevděčnice! Je tomu již pět let, co jí nadbíhám, snad už od školky...všecky holky přece, ať jsou seberozdílnější, jsou přece tvořeny stejnými prvky, mají chtít nejdřív sex, pak jídlo a pak zase sex... a ona má pořád oči jen pro tu tlustou bestii, která praktikuje karate a všechny nás o přestávkách bije! Nenávidím svět a svět nenávidí mě!

11. září, 2002

Mladá do postele nohy skládá

Obrátil jsem se. Ležela na posteli, s očima zavřenýma. Snad byla mrtvá, co já vím. Mohl jsem jí dát trochu víc do těla než obvykle.

Úd jak stožár

Nashledanou dívky padlé, po kterých už nikdo nevzdechne. Stíny milenek zprzněných u cesty. Stíny vředů, jimiž začně naše proměna.

Kaštany jako dívky usychají z dusna

Proč bychom se měli stydět za nahotu? Která róba je krásnější než krásné lidské tělo? Kdo má zadnici opravdu vhodnou pro veřejné vystoupení?

Stesk při brnkání kytar

Všechno, o čem tu mluvím, se víceméně stalo. Alespoň sexuální pasáže. Nedávno jsem byl na návštěve u svého bohatého kámoše. Dřevěný dům uprostřed betonu. Olejomalby, orientální koberečky. Trapárna. Kdo může takhle žít?

Šel jsem pozdravit jeho prsatou manželku a po třech konverzačních bonmotech jsem vyrazil dolů do liquor storu nakoupit zásoby na večer.

Modré astry

Lidé mohou žít na ostrově, jen pokud zapomněli, co jsou ostrovy. Pustý ostrov má jen skrovný geologický obsah. Vzepětí člověka, jež jej táhnou k ostrovům, odpovídají požadavkům starých objevitelů. Jestliže jej kdo může obývat, pak člověk téměř neznámý, absolutně oddělený, žena, která by byla bohyní, velký zapomínač, krásná čarodějka, socha z vánočního ostrova, dokonalý umělec atd. Taková bytost na pustém ostrově by byl ostrov sám... Vše ostatní je snění a snít o ostrovech znamená snít o tom, že se oddělujeme, že jsme již odděleni a daleko od kontinentu. Nebo snít o tom, že začínáme od nuly.

Aby ostrov přestal být pustý, nestačí, aby byl obydlen. Podstata pustého ostrova je imaginární, mytologická. A mytologie není zrozena z vůle, brzy přestáváme rozumět svým mýtům - a tehdy začíná literatura. Někteří lidé ho mohou obývat, a přesto bude dále pustý. Pokud jsou dostatečně uvolněni. Pokud jsou dostatetečně tvůrci. Není tomu tak vždy, ale dost se tomu blíží situace ztroskotání.

Pohyb, který člověka přivedl na ostrov.. extrapolujme ho... nedotýká se jeho opuštěnosti. Naopak ho přivádí k dokonalosti. Člověk poušť přece neruší, nýbrž posvěcuje ji. Ti, kdož přicházejí na ostrov, jej reálně obydlují. Předávají mu dynamický obraz sebe sama. Skrze člověka je si ostrov vědom sebe sama jako ostrovu pustého a bez lidí, ostrov je pouze snem člověka a člověk pouze vědomím ostrova... trosečník jako jeho nejvzácnější plod.

Vidíme za záclonu, když za ní nejsme? Jsme schopni se tam povznést?

Tma umíráčku

Dnes mám dva příběhy, první je romantický a exotický, druhý pak k zamyšlení, jestliže čtete první, druhý nečtěte a naopak...

Dvě chlapecké postavičky, jedna malá a široká, druhá malá a útlá, šly v parném vzduchu po pláži, jejíž písek jim pálivě oblizoval bosá chodidla.
Něco bělavého se zalesklo v kapradí, blíž stínu vrhaných palmami, které tvořily zelený hájek v poušti šedi a zlata a kde nedopadal tak kriticky sluneční svit. Jů, copak to asi je, napadlo je současně...
"Je to mušle," řekl malý tenký se světlými vlasy a s velkýma šedýma očima.
"Ale hovno."
Mírně sešli z cestičky značkované oblázky a skutečně v kapradí ležela mušlička. Bílá a pórovitá jak nějaká dosloužilá křída.
Trochu to tlouštíka vylekalo a trochu naštvalo.
Ten druhý náhle vzkypěl vzrušením.

"Ták, he-he, tys myslel, že je to kámen, co?" hihňal se blondýn.
"No, nebo kus mořského hada, který zrovna svléká kůži."
"Ty pitomče... tady na ostrově se není čeho bát. Pokud neslyšíš vytí paviánů, nebudou tu ani hadi, nanejvýš tencí, vystrašení pavouci. Potravinová pyramida existuje pouze tehdy, když je co jíst, když není, v ekosystému žije jen hmyz a drobní hlodavci. Opravdu se nemáme čeho bát."
Znáte ten prchavý pocit, když vidíte někoho na místě, kam nepatří, okamžitě si pomyslíte, že to nemůže být on... Nebo přece je? A stejný pocit teď měl tlouštík při pohledu na kus mušle.
"Takovou měl můj kámoš z Albánie, říkal ji lastura, nosil ji neustále při sobě a troubil na ni, když potřeboval, aby k němu ke klouzačce doběhla jeho snědá maminka s jídlem a tak."
"Tak tys šmíroval albánskou chátru, když se klouzala na zahradě?"
"Nebylo to tak, jak myslíš. Hráli jsme si, víš. Na elitní vojáky, kteří se v rámci akci musí sklouznout po zadku, to představovalo výsadek, na místo určení, kde už plní jen misi," horlivě líčil na vysvětlenou tloušťík.
"Pěkně debilní hry. Kdybys aspoň nebyl tak tlustý... tak bych pochopil, že ti poskakování s kulometem něco dalo."
Tu odtančil do horkého vzduchu pláže, hodil sebou do písku a ratatata, předstíral, že útočí na tlouštíka kulometem. Smál se, až mu cukaly líce.
Naducané tváře vzaly na sebe křenivý výraz a váhavě začaly cukat i tlustému chlapci.

....

Ještě hodinku dvě se motali v kruhu, než je napadlo, že když jsou tu sami, musí se taky sami zabavit, jak se říká poškádlit. Tlustý svádivě vzal tenkého na ramena a chodil s ním jak lední medvěd, dokud mu neklesly kolena pod tíhou...víceméně spadli s potěšeným výkřikem na rozžhavený písek, tlustý se jal šátrat tenkému v trenýrkách, přikryl mu dlaní ústa, aby se moc neozýval, protože na opuštěném ostrově může vždycky žít nějaký zálesák s harpunou, který si rád dá dva malé caparty k večeři.. a jemně, labužnicky mu začal kouřit naběhlý penis. Tenký začal vydávat chroptivý zvuk, který znamenal, že se mu počínání tlouštíka zamlouvá, ten už byl v tuto chvíli svlečený, složené zbytky oblečení měl úhledně přisunuté ke kameni, kouřil ho a zároveň jedním palcem ozkoušel, jak se líbí tenkému prst v zadních vrátkách...taky se mu tam pokoušel strčit mušli, kterou našli v kapradí.. a troubit na ni, aby vzbudil ducha ostrova...jenže tenkému stále vykluzovala, nebyl řádně navlhčen..

---

Bloudíce a utíkající první lidé po potopě světa prchali slepě na všecky strany, na těle vždy menší jsouce, na pokolení ovšem mnohonásobně vzrustajíce, objevujíce tehdy v časech tuhých kouzlo nechráněné soulože... až konečně se dostali svorně a uřvanými spratky na krku do krajin Germánie a odtud skutečně vedl už jen krůček k pahorku Říp, kde se naši předkové urodili. Povrch země v tom času zaujímaly širé pouště lesů bez obyvatel lidských, zato hlučné od rojů včel a zpěvů ptáků...

Kdysi tam u lesní mýtinky můj děd s desítkami pra před dědem ořezával větvičku z magdalenky, letní sorty hrušně, když tu se nedaleko něj zjevila divná bytost připomínající kozla se špičatými rohy zahnutými po způsobu kozorožců zpět víc k čelu. A jak se tak k němu překvapením postavil čelem, kozel nebo snad beran ho celým tělem a navrch mocnými nohami kopl do břicha, a to tak, že ve směru kmenu magdalenky... takže děd narazil do ní hlavou a ztratil vědomí. Zvíře si ulehčeně odfrklo a odkráčelo majestátně zpět do hlubin lesa.

Když se po několika hodinách probral, byl z něj úplně jiný člověk. Poškodil si mozek. Místo lovení houževnatých veverek a pečování o divoké úly začal sbírat chrastí poleptané smolou, které nenosil za babkou, ale schovával si je po kapsách a tajně po nocích pálil, protože mu začalo vonět. Brzy dospěl hokuspokusy k tabáku. Jelikož neměl kopejky, aby si jej kupoval od ostatních pastýřů, kradl je, kdykoliv je viděl (fakt, že ne moc často) u jinačího mužskýho. Místo toho, aby sbíral manu, která houfně popadala na úrodné nivy české pánve, začal sbírat švestky, které beztak nikdo nesbíral a frakční destilací ve skleněných nádobách propadl umění pálení kořalky. Nejprve mu nechutnalo, co vyrobil, ale s každým dalším výtvorem byl spokojenější a spokojenější, až už přestal vůbec pálit a jen ležel až po pás namočený v kádi se zkvašenou švestkovicí a sem tam se napil z dlaní... s babičkou přestal žít na hromádce, protože ta ho přestala poznávat a utekla od něj za jeho normálnějším bratrem. Vlastně jevil veškeré známky lidí zmatených, nepřítomných, jako by se dobýval za brány tohoto světa ze světa vnějšího, neznámého, jen s velkým úsilím a takřka proti své vůli...

V tom roztřešení

Speciální čarodějnický článek věnovaný mé nejdražší Rezekvítkové

Bylo mi tehdy dvacet let, ani o rok víc, dvacet let prudkosti, dvacet let vymáhání, kdy jsem na nic nebral ohledy, ani na možnosti, ani na výběr, na okolnosti, sběhy, souhry, na maličkosti, na panny ani na staré panny... všechny jsem užíval jen k tomu, abych se stal stuprumem, abych vystoupal na nejvyšší ze všech příčlí (dělám si prču!)... vybíral jsem ženy jako peníze, čím lesklejší, tím lepší! A po pár minutách spoutávající závrati se mi ta chiméra vždy stejně prudce vysmekla..
Dny mi zmrtvěly, vše ztratilo řád.. už jsem se nekochal pohledem na spodničky slečen, ani jsem nehověl na vystouplých pahorcích s dvorci bradavek, nevrhal jsem roztoužené dívky do hluchavek a nevoněl k nim, nýbrž jsem poklekal jako modloslužebník před heroinovými dealery, před obchodníky se smrtí, s tolueny, s afrodiziaky zapomnění. Tolik jsem u nich poztrácel pojmů o prostorech a časech, že snad jen démon magického uhlovodíku dokázal víc marnotratit. Taky se z mých hubených tváří vytrácela jakákoliv barva, pojídači žab by v záchvatu dojetí při pohledu na mě zvolali, že jsem se stal gris prématurément... a měli by, nicméně, pravdu... bohužel! Teprve později jsem se učil chápat, jak křehké a krásné a vlastně všecko, co je, je. I kontingence jevů, to, co se nazývá synchronicitou, a zvláště tato drobná úchylka mozku, déjà vu, mi nedala spát.. Jako bychom žili už dávno předtím, tisíce let předtím, než se nám to, co se nám stalo, vzbouřilo, erytrocytovalo v mozku...vždyť se vůbec nestalo něco, co cítíš, že se stalo, není ti to divné? Ale není to vlastně součást našich každodenních ztrát při cestě na hřbitov? DÁM SRDCE JEN TOBĚ, SEJDEME SE V HROBĚ, říkají si zamilovaní...vychutnej vzpomínku jako čerstvou skutečnost, to je návod, nefalšovaný rukopis a také tajemství neomezených úsměvů při bloudění v minulu...

Prohnal jsem Osudovou povětřím, všelijak ji zpřevracel, až nakonec se stejně lehce dotkly se její paty země a stejně lehce odkráčely zas o dům, té paty, na nichž mi nejvíc záleželo, která se stala středobodem mého usilování o alespoň trochu snesitelnou existenci! Rád bych ti ji vypodobnil, ale je nevypodobnitelná. Pro ni jsem chtěl být obyčejný proletář, byl bych žil tupě jako hovado a spořádaně, někdo hoden vdechů a výdechů a bezduchých zaměstnání a chození po obchodech! Nikdy mě ničí oči tolik neprosily a hlas tolik nesváděl k výstřednostem a k tolika mně tak protivným záležitostem tak jako její. Z tohoto hlediska je historickou postavou, hodnou Johanky z Arku, když jsem kvůli ní musel i já oč usilovat!

Měl jsem ji utopit, jako se občas topí příliš drzá koťata. V určitém momentě bylo nevyhnutelné, aby náš vztah skončil jinak než smrtí alespoň jednoho z protagonistů. Kdo má pocit, že miluje, miluje ještě málo, pokud na konci maniakálně nezabije či není surově zabit. Ale to je známý fakt, kterým se řídili už staří romantici, Dělníci moře, všichni ti Nervalové a Chateaubriandové a ti, kteří skončili v prachu a v nezměrné bídě, protože se rozhodli být aspoň jednou opravdoví nejen na papíře, ale i tam, kde jedině se opravdovost počítá... lepší než ostatní páprdové, babky a dědci v bačkorách, kteří se za celých osmdesát let nedopustili třeba jen miniaturního zločinu z vášně.

Roztažen na trávě pod cementovým nebem uprostřed desetimilionové konglomerace kdesi nedaleko Navy Pier, píšu na mobilní klávesnici zvící špendlíku toto vyznání, že o jedenáct mrtvolných let později mnou zmítá touha ignorovat pohany, nevnímat jejich vychrtlá těla, nerozdupat je na tříšťky, pouze obrátit ty, kteří se obrátit dají, na víru v autokonzervaci slovem // nerad užívám označení léčba, které implikuje, že tu snad je někdo nemocen //! Kdo má rád slowfox, tedy slovem vyrovnaným, kdo kvapík, galop, tedy radikálním!

Když zvony večer

odbijou desátou, rozlehne se domem vrznutí dveří. To vzklouzla Cecilka právě do místnosti, kde její snoubenec leží v posteli.

Korálky ji pořád visí kolem krku a jsou tak černé jako její oči, dokud jí je usměvavý Roman nestrhne a nepovalí ji za sebou do hříšného lože. Je mladá, takže lehce svoje ladné tělo do peřin skládá...

Z týdnů a měsíců pak roky byly,

paprsek po paprsku hasly lásce síly,

až z kouzelného snu se oba probudili.

Roman nikdy nezapomněl na chytré rady dědy, který tvrdil, že krásné jablíčko může být uvnitř červivé, a proto si vybral dívku, která se v žádném případě nemohla chlubit přednostmi ostatních nahých dívek. Byla samá kost a kůže, dlouhé haxny, plochý hrudník. Přesto se milovali denně, protože měla přitažlivý kukuč a pořád je to bavilo, dokud. Dokud ji to nezačalo bavit míň. Resp. dokud...

Dokud se Cecilka bezhlavě nezabouchla do Toma. Potkala ho na koncertě pankáčů, kde hrál v kapele, na co tam už tak hrají, na kytaru nebo co je tam hlavní nositel rytmu. Hned jak viděla jeho hbité prsty projíždějící na strunách a silné ruce s vystouplými žílami, představila si, co s ní dělá v lůžku, jak ji ohýbá a láme a ohníčky už jí zapalovaly lejtka. Úplně zapomněla, že stále chodí s Romanem.

Po koncertě si Toma odchytla, že si přeje podpis. Naznačila mu, že je ochotná s ním strávit večer v romantické kavárně. A pak už to šlo ráz na ráz. V 10 večer ho prvně zahlédla a o půl jedné z rána už byla postříkána tekutinou z chámovodu.

Dlouho si nechtěla přiznat, že je mezi nimi něco víc, takže dál chodila s Romanem, jen už spolu tolik nespali. Vymlouvala se na menstruaci a bolesti bříška, nebo že má spoustu povinností do práce, nebo že venku je pod mrakem a jí to už leze do hlavy. Čím dál častěji také vyrážela za "kamarádkami" a vracela se v pozdních hodinách.

Čtyři měsíce spolu nespali - Roman se trošku už začínal nudit. Byl takový usedlý typ, večer ho už nikam nevytáhne. Nejradši si dal doma víno a nějaký film, málokdy zašel s klukama z firmy na pivko a pečené koleno, takže pochopitelně nepojal podezření ohledně věrnosti snoubenky, vždyť děda chytře říkal, že krásné jablko může být uvnitř červivé, ale taky říkal, že povrchově shnilé jabko má zdravé jádro. Tu se ovšem děda v podobenství s ženami spletl... nebo aspoň, co se dotýče Cecilky.

Zombie gay porno

Mlhy bohužel brzy vystřídal štiplavý mrazík, večery se roz­zářily hvězdami a pak i měsícem (kdo zná tu matnou zář novu v mlžné noci?), a tu lampy na ulicích dostaly pevné obrysy, plály jak řádky žlutých drahokamů, spolu se světlem výkladních skříní vystupovaly ostře a mrazivě ze tmy, a do­konce i hvězdy měly tvrdý jas, jako by neslyšně cvakaly zuby, školka piraní, (pokud to tak smím vyjádřit), namísto aby jiskřily. Ilonin lehký kabát vystřídal kožíšek ze sekáče a kulatý astrachánový čepeček zastoupil její klobouk, něžné oči jí zářily jasně a čelo jí z něho vystupovalo ši­roké a bílé.. byla tak nevinná, říkám si dnes, zasloužila si mě, jako já si zasloužil cucat její tělo.

Božská Rita tančí s Astairem

Vzpomínám, když jsem byl ve vašem věku, snad dvacet, snad o dva roky více, potkal jsem dívku, pozoruhodnou. Kterou jsem chtěl sbalit a sát ji. Jmenovala se Ilona. Doprovázel jsem ji dva měsíce den co den téměř až před práh domu, dál mě nikdy nepustila, no. (Až později jsme překročili friend-zonu). Podivuhodně pestrých sedmašedesát večerů to bylo. Někdy bylo vlhko a mžilo, pak zas všechno zalehla hustá mlha a závěsy jejích nádherných šedo­bílých cárů kouzlem proměnily každý metr chodníku v sou­kromý pokoj. Ohromné byly ty mlhy, vždycky jsme se z nich rado­vali, protože pak se nestávalo, že se někdo ušklíbl, když jsme se coby dva mladí lidé mihli kolem zavěšeni, a člověk se může do­pustit tisíce výmluvných pošetilostí, jako když tu a tam silněji stiskne nebo pohladí drobnou ručku (v hodně zašívané rukavi­ci z laciné kozinky). Pak skutečně začínáte věřit, že se blížíte onomu prchavému cosi, co to všechno spájí dohromady.

Bresson přilákal do kin holky volných mravů

Byl ucho! Pevně věřil - snad to instinktivně vycí¬til -, že lidské bytosti nemají právo se radovat, dokud jiní vedle nich trpí, a jiskřivý lesk prosperity mu zvedal kufr!

Žijeme v době nerovnováhy. Něco je vychýleno.

Co konipasem bílým zvou, zůstane býlím

Prsatá Tonka.

Ze zaprášených nohou a snědých lýtek vytryskla andělsky bílá stehna

Terina je všechno, čím vždycky člověk poprvé vydechne. A Tonce tryskají andělsky bílá stehna z vřesů a metlic

Terino, obleču tě do hvězd a tvé tělo posázím vesmíry.

Houbaři z Velkých Hamrů

Od malička holduji nezdravému životnímu stylu. Propadl jsem všemu špatnému a nikdy jsem netrpěl výčitkami svědomí, že se ničím nebo že ničím druhé. Mezi mé obzvláštní neřesti patřilo kouření doutníků. Ale proč vlastně říkám kouření?

Protože to v pravém slova smyslu není kouření, že jo... doutníky se totiž převalují na jazyku, vychutnávají.. doutníky se podobně jako aperitiv.. koštují..

Těžko mi pochopit, jak někdo může žít třeba dva dny bez doutníků... a jak takový enelog kouře vlastně vzniká, jak se rodí? Inu, těžko říci.. u mě to byla otázka hrůzy ze smradu.. cigaret.. vždy jsem hledal náhradu za ten těžkopádný pach vyhnilosti, který se line z cigaret a měl jsem vlastně štěstí, že jsem jí už jako docela malý capart nalezl v doutnících.. Cítím tam tu, oproti fabrikovaným cigaretám, dominikánskou přírodu a krásky přebalující lístky... a musí něco z mých představ mít reálný základ.. protože kdo je stuprum, když ne vědma? vědec on není a nejspíš už nebude, leda ten, co fušuje po svém způsobu do vědy.. ale vy pravděpodobně nevíte, o čem mluvím, tak to nechme ležet..

Dotek saténu

Se Soňou jsme byly spřízněné holubice lačnosti. Byla hluboká jako studna a taky si na tom zakládala, neboť se spolehlivě každému přisála do soukromí jako nějaká houba ze studny... Často mi udílela rady stran mého oděvu. Že se nesluší chodit do společnosti oháknutý jako vidlák, že musím mít kravatu nebo třeba motýlka a že potřebuji před exponovanou honorací mít i sako a nebo frak. Mám se prý vždy pečlivě holit, neboť neoholen prý vypadám jak bezdomovec kombinovaný s dealerem heroinu. Když jsme šli do divadla, vždycky jsme se šíleně pohádali. Končívala pak se mnou v posteli a do tří do noci na mně jezdila... jak vidíte, měla dost černou duši. Poslouchala, což je zvláštní, tvrdou, rádoby melodickou hudbu, metal a podobné výmysly a pak taky současnou vážnou hudbu, kterou bych shrnul asi jako... skřípání dieselového motoru...

V době, kdy je hluk považován za moderní hudbu, nevíte přesně, co se na vás z reproduktorů line, neboť často ani nevidíte jednotlivé členy orchestru, mohou to být opice, ptáci, snad kočkovitá šelma, těžko říci, říje nebo smrtelná úzkost není vyloučena, skutečně těžko říci. Zpravidla je však efektem absolutní ztráta zájmu o takzvanou Novou hudbu a vaše mysl bloudící spletitými uličkami, z nichž většina končí doma v posteli, kdybyste tak měli magické pravítko coby pomůcku, která by vás tam okamžitě po přímce přenesla... asi by vám ani příliš nevadilo vyhodit za takový koncert dvě stě kaček. Jenže bez teleportu je to horší než zůstat na opuštěném ostrově jako Robinson. Ostatně velkost jeho odkazu, testamentu lidství, nespočívá v tom, že zůstal při pobřeží, kde by měl naději tak akorát zamávat na projíždějící lodi... ba ne, byl poučný v tom, že navzdory své víře v záchranu zvolil selský rozum, který ho dovedl hlouběji do ostrova, kde mohl sice nevalně, přesto dostatečně přežívat, než se objevila záchrana...

Jednoho nenápadného listopadového dne mi představila chlapce, který prý ji učaroval. Hrál na violu právě v tělese, které se specializovalo na tuto podivnou změť halasu. Pošeptala mi po koncertě, že by si s ním dala i říct, kdyby nebyla se mnou - a zatvářila se tajemně jako mimóza, takže jsem netušil, jestli už mi pár týdnů nezahýbá s tímto trapným violistou, který ráčkoval a mírně řečeno byl dost přihlouplý. Chvíli jsem se s ním snažil bavit, ale vzdal jsem to pár jeho poznámkách o mimořádné píli, s níž cvíči... na jeho rozoumku ještě ležel sníh.. tento proslulý hráč divných pazvuků se vždy usmíval a mluvil o sobě jen v superlativech.

Brzy mi šel šíleně na nervy jako všichni umělci, kteří si o sobě myslí, že jsou hlubší než ostatní lidé a něco víc jen proto, že nevědí, co je elektřina. Chytrý jak rádio, ale úplně mimo mísu, když šlo o něco kromě Xanakisových smyčců... Pokud s ním Soňa někdy, ať už během našich dostaveníček nebo někdy v budoucnu, spala či spí, moje víra v ženy by se rozplynula do příšeří..

Máš mě za ženu, tak mě prožeň

Všem maminkám vše nejlepší. I na vás, mé fanynky, brzy přijdou děti. Budete se starat o ty úžasné kojence a život vás opět naplní štěstím!

Měl jsem ji tehdy dovléct k oltáři. Lituji, že k tomu nedošlo. S Evelínou jsme byli oba mimoňi. Nechápu, proč tehdy nechtěla. Byla vždycky velice citlivá a vrtkavá, nevypočitatelný temperament, ale právě proto se ke mně dobře hodila. Když jsme vyjeli na nějaké zámky, pokaždé jsme dupali jak králici.. v tvrzích, na hradbách i v podhradí, šukali jsme, kde se dalo, i v poustevnách a celách asketických mnichů, došlo i na pouta, na roubíky... ale vždy opatrně, abychom nepřilákali kastelány... Myslel jsem, že budem mít i dítě. A taky že jsem jí ho narouboval... jen ona nechtěla. Okamžitě šla na potrat. Řekla, že s mými geny by byl odsouzen k zániku, přesto se se mnou stýkala dál a vypadala čím dál spokojeněji.

Trochu jsem tehdy pil, hlavně tradiční rum, který má tu přednost, že se po něm nepotíš jako po pivu.. ale víme, co se děje druhý den ráno. Dojezdy jsou to, co odlišuje kluky od ožralů. Možná i proto měla takovou nechuť si mě vzít nebo se mnou pořizovat dítě, protože jsem byl neustále opilý. Asi jí to trochu vadilo, i když nikdy nic neřekla. Jen si četla básničky, které jsem jí psal na bříško a na další tajná místa, a byla jaksi veselá.

Možná jako většina chlapů jsem do třícítky zkrátka byl příliš nehotový, než abych se mohl stát otcem, kdo ví. Já chtěl děcka co nejdřív, a to ovšemže jen s hrstkou dívek, jež jsem opíchal - tyto však nechtěly se mnou potomka NIKDY. Říkaly, že jsem zplozenec pekel, sám satan, prostě omílaly nějaké laciné výmluvy mladých dívek, které nestojí ani za řeč.

Trošku mi připomínaly tu Slovensku, kterou rozčtvrtil chlap u Neziderského jezera, když se bránila jeho objetí. Vysvětloval, že ji pouze chtěl umlčet, když začala křičet, přičemž se vše nějak vymklo kontrole. Části těla pak naházel do jezera a hlavu též. Tu potápěči našli první na dně. K vraždě se přiznal prvního května. Ale ještě k té slovenské prostitutce. Taky se vymlouvala, že ho nechce obejmout nebo políbit a on jen ukázal, že už strávil třicet let ve vězení a dokázal, že ví, že ženské ne často znamená skryté ano. Ne vždy, jako v tomto případě, ale častokrát ano!

Když jsem s Evelínou randil, jezdívali jsem na vandry, chodili se procházku zablácenými strouhami... váleli se v bahně a šukali jako prasata, potom jsem ji trochu oprášil šaty, i když byly beztak zamazané hlínou a vším slizkým, a přikázal ji, ať se ihned jde do chatky vysprchovat, že nesnesu pohled na ni, ošklivou a porvanou...

Jediná cesta odtamtud, která vedla směrem k naší chatce, končila znovu u balvanů, jakýchsi zřícenin hradu z 14.století, vytrácela se jednoduše v mechu a kapradí.. a tam jsem ji znovu povalil a znovu ji macal na kozy a lízal šťávy z její růžovoučké vulvy, dokud nezkameněla rozkoší...

Smrdělo jí z úst, přesto balila kluky

První pro kluky, druhý pro holky

Měl jsem na stavebce takovou kamarádku. Chodila na kadeřnici se učit. Do vedlejší budovy. Ale kdykoliv jsme měli možnost se sejít o přestávkách, ať panoval parný hic nebo čerti spouštěli ďábelský liják, vlezla si takhle pod stříšku, vytáhla zapalovač a už to svítilo, kouzelná špička cigára se rozsvítila do ruda. V postoji dokonalé herečky Rity Hayworthové vykuřovala a mlela páté přes deváté o spolužáčích, o učitelích, které by chtěla obtáhnout, její milostný život byl bohatší než v argentinském pornu, o tom, jak je její táta děsný zmrd, který mámě zahýbá, dělá si na seznamkách profil a lže tam - stejně jako lže ve skutečnosti. A že mu to konečně zatrhne, že půjde s pravdou na světlo boží a on pak s prosíkem změní se k nepoznání, obrátí a z Pavla se stane Šaul. Vůbec měla v zásobě spoustu biblických průpovídek. Protože ač to byla kuřka ze staré školy, stejně jako naše babičky ze staré školy věřila v nadpřirozeného strůjce osudu. Vypadala jako každá druhá z té školy. Buď dredy nebo copánky, buď vlasy pletené jak kožíšek nebo žehlené jak šimpanzice. Originalitou na počátku tisiciletí rozhodně skoly nedisponovaly. V podstatě šlo, jako všude na světě, o papír, který zajišťoval potvrzení, že jste jaksi absolvovali další stupínek na nekonečném žebříčku společenského postupu. Tedy, o postup se musíte zasloužit vlastními silami, šlo vlastně o potvrzení, že vůbec smíte postupovat dál. Tedy jakési překročení zákazu vjezdu nebo obligátního stopu. Kdo zkoušel jít na vysokou školou pouze s pěti stupni základky, velice se divil, že test sice mohl složit a i když ho složil úspěšně, přišel mu dopis, ať se dostaví k dalšímu kolu s opií maturitního vysvědčení. A už byl problém na střeše. Tedy, vždycky se ještě našel koumák, který podvedl i vysvědčení. A notářsky ověřil padělek - resp. vysvědčení kamaráda. Jenže jaká hrůza nastala, když v polovině semestru přišli na to, že chodí namletý a zkouřený a místo učební se věnuje shánění telefonů spolužaček... pochopili, že tento člověk není studijní typ a že pouze nedělá, že nemá v hlavě nic jiného než nikotin a zplodiny hoření z filtrů - a že vlastně ani nemusí mít maturitu. Buransky jí táhlo z huby, asi trpěla metabolickou poruchou a kdo ví, jaké to je, také ví, že je to společenský oříšek s takovým člověkem vydržet. Přesto jsem u ní stál vždy blízko a sledoval ohníčky v jejích zhýralých očích.

Procházka lučním hájem nádhery

O nedělní procházce jsem ve skutečnosti chtěl jít jinam. Ale jakmile jsem došel k polnímu rozcestí, všiml jsem si, že trasa, kterou jsem chtěl minout, je čerstvě zaasfaltovaná. Pojednou mě zachvátila zvědavost, kam až to je. A tak jsem se na to šel podívat. Cesta šeptala, abych šel dál. Už to příště neudélám. Asfalt, tak maximálně dva týdny starý, ještě smrděl. Proč na to vždycky zapomenu? Vždyť to bylo možná kilometr a půl smradlavé cesty. Přešel jsem jen s vypětím všech sil.
Potkal jsem za odměnu úžasnou, skromnou kytku s pavučinou, uprostřed na ní seděli křižáci a hodovali na rozkládajících se mouchách...
Dále jsem spatřil krásné, rozsochaté, kuželovitě stavěné stromy, modříny sibiřské, řeknu vám, tyto mě nikdy nezklamou, dokonce mě vždy okouzlí, v jakém úhlu se sklánějí jejich špičaté jehlice...vyvolávají představu pokorného smíření s opadáním...
Kvetoucí lesní jahody... ty mi zas udělaly chutě na koláč s jahodami, jaké nejlíp umí babičky s popraskanými dlaněmi od rytí z Hané.

Kačka se pyšní tenkými pažemi a umělými dudami

Při každém kroku z nás prýštil pot a musel se ihned nahrazovat pivem, existovat se dalo, jen když jsme leželi v provazových lůžkách, s bosýma nohama, nehýbali se, kouřili, apatie jako jediný možný stav.

Dalo se na to zvyknout. Dalo se tak žít rok či dva. Ale víc by hraničilo s mentální poruchou...

Tehdy jsem žil v poušti celé tři měsíce, než jsem našel cestu ven.. Nikdy nezapomenu na ty navály horka, na ty halucinace, čert ví, jestli z přemíry yucatánského rumu nebo jen z cestovatelské horečky... Sám arabský Bůh mi tehdy seslal pomoc v podobě mladé panny, která mi ukázala bohatství své studánky, z níž jsem pil plnými doušky...

Rampa spravuje porouchaný dvojplošník

Byla to nějaká odlehlá předměstská ulice, v níž jsme auto zastavili, neboť koldokola bylo relativní ticho, jen na kraji chodníku seděly děti na bobku a hrály si.
Tam jsem nechal motor běžet a strčil ji ruku do morkých kalhotek.
Čvachtal jsem v její dírce pravidelnými, silnými hmaty jako námořník.
Brzy byla kuřba a roztažená micina už sténala.

Děti si pořád házely kuličkami, když jsme po nějakém čase odjížděli.

Jsme v Kačerově, akorát na mizině...

Vyptávala se ho teď často na Adrianu, jako by tím, že mu ji popíše, si o ní mohla udělat lepší obrázek. Před jejich osamělým domkem aspoň šuměly kaštany, často si tam lehala natažená v síti a představovala si, jaké by bylo mít důvěrnost s Erikem, tím mohutným, opáleným chlapcem, jenž u nich býval často hostem...

Tu si sedla tak těsně k němu, že se musel trochu odtáhnout, aby uviděl, jak vlastně vypadá. Měla kulatý pravidelný obličej, jen čelo měla neobyčejně vysoké, ale bylo to možná také jenom účesem, který jí zrovna neslušel. Byla oblečena velmi čistě a pečlivě. V levé ruce mačkala tenký kapesník.

Celkově působila vcelku spořádaně, ne zrovna lacině jako postelová dračice.
Jenže zdání někdy klame..
A někdy tě počestně vypadající dívky ojebou oplzle jako staré hajzlbáby... tfuj, vím, o čem mluvím.. třikrát tfuj!

Měl chuť se na ni vrhnout. Ale ne tak, jak myslíte.

Kdyby mu ji podrželi, byl by asi dokázal rozbít tu nenáviděnou lebku pěstmi!

Zadělala na kvas

listím starého stromu se prodíral vyplašený pták..

zdá se mi místy, že člověk je osvobozen, když se dostane z města na venkov..

tolik vztahů mezi jinochy a dívkami, které v městě nepostřehnete.. tolik možností zahnutí..

a ty nákladné nevěry jsou vykoupeny divokými výstupy... jak z filmu.. odehrávajícím se ve skutečném životě... ať už to znamená cokoliv...

takže prostě šli do malého hostince, kde u recepce stála stará ženská s rozcuchanýma vlasy.. pamatuje si to jako dnes, když prvně v malém hotýlku objednával pokoj pro sebe a povolnou cuchtu... ale to sem nepatří, každopádně tehdy a teď, to je rozpětí víc než dekády.. stará čarodějnice syčela dým a síru.. prostě výpary rozmrzelosti, že ji snad vyrušují z nicnedělání...

dostali číslo 003, hned zkraje.. tam za sebou zamkli, něžně spustili záclony a začali se pohotově svlékat.. píchačka byla obstojná na to, že ta holka myslela jen na nehty a na vlasy a na nájem a na skývu chleba... pak užili praktické motýlkové sprchy.. vlastně vany a sprchového koutu v jednom.. napustili si ji horkou, že z ní stoupala pára.. vznášel se nad nimi lehký opar důvěrností...a div že neusnuli vyčerpáním z náročných pěti posledních hodin... měla tak vláčnou pokožku.. docela hebkou jako hříbátko.. navždy jí chtěl líbat...tulit se k oné cizince, která mu vždy čepovala nahodilou břečku piva, jak čertík z krabičky...

ráno vytáhla zpod blůzky fotku.. nebyl to dobrý snímek.. byla na ní jeho nová žabička k nepoznání.. ta podobenka neskrývala žádný cit.. zubila se za barem... na hlavě mikádo.. střih k nepoznání.. byla mladší, to ano.. jako by přes vlastní tvář měla masku.. takže vypadala spíš jako mladší verze někoho jiného.. a on přece chtěl vidět ji, jen ji... "ukaž mi další fotky," naléhal... nestál o jiné sukně.. hnusily se mu jiné nány, když přece se zaslíbil jen té jediné.. on ještě přece ví, co se sluší... tyhlencty barmanky, všelijaké roznašečky drinků nemají ani ponětí o cti.. neví, co je věrnost.. a nejspíš ani neví, že na světě ještě něco jako věrnost existuje... píchají s hosty nazdařbůh, jak jim vyjde směna.. a proto je teď s ním a proto možná i on chce právě ji.. pochopit, jak může jít jen tak s někým, koho vůbec nezná.. s tajemným neznámým... kdo je možná maskovaný vrah.. a každopádně je zabiják vztahů... s ADHD a tolika šrámy v děravé hlavě, že si může postavit z mozku kostku... a pochcat ji v dobyvatelském rozmachu.. ne tu holku, přirozeně...

Maminčino tělíčko

Kočka chytla myš. "Co teď uděláš," zeptala se myš, "máš strašlivé oči."

"Ach," řekla kočka, "takové oči mám vždycky. Na to si zvykneš."

"Raději odejdu," řekla myš. "Děti na mě čekají."

"Děti čekají?" řekla kočka, "tak jen rychle jdi. Chtěla jsem se tě jen na něco zeptat."

"Tak se, prosím tě, ptej, ale už se opravdu připozdívá."

Základní slabost člověka netkví snad v tom, že neumí zvítězit, nýbrž v tom, že vítězství nedovede využít. Mládí vítězí nad vším, nad klamem, nad skrytým ďábelstvím, ale není tu nikoho, kdo by vítězství dovedl uchovat, oživovat, neboť mezitím pomine i mládí.

"Ach," řekla myš, "svět se den ode dne zužuje. Zprvu byl tak široký, že jsem se bála, běžela jsem dál a byla jsem šťastná, když jsem nakonec vpravo i vlevo v dálce zahlédla zdi, ale ty dlouhé zdi se tak rychle sbíhají, že už jsem v poslední místnosti, a tam v koutě stojí past, do níž běžím."

- "Stačí změnit směr," řekla kočka a sežrala ji.

Z toho, jak divoce se změnil úslužný výraz tváře té ukázkové podřízené, bylo možno soudit, že se jí šťastný nápad zamlouvá.. očka jí zasvitla předtuchou zakázaného píchání, jako vystřiženého z časů biblických... i tato krásná ukrajinská šoustkolegyně měla ovšem své mezery.. neuměla příliš dobře vyslovovat r a ř... vlastně vůbec... místo zvolání: zaraž mi ho do prdele.. si asi umíte představit, co její hlasivky v kritické chvíli vymáčkly za paskvil, který až rval uši... nevěděl, co po něm chce.. aspoň ji prcal dál do základní díry.. než si ho tam sama na vrcholku blaha zastrčila...spojily se dvě vesmírné energie jin a jang a daly vzniknout prodloužené bytosti... zčásti mladé, nenasytné ženě, zčásti penisu v ní zastrčeném.. a splynuly v orgasmické explozi výstřiků, výkřiků a objímání na konec toho galapředstavení žláz v říji...

Brzy přivykla novým poměrům. Jejich schůzky se stávaly čím dál častější a bouřlivější. Brzy všichni ve firmě věděli, že spolu dupou. A tak než zakrývat, povýšil ji... a za půl roku kupoval prstýnek a svatba byla na spadnutí...Jenže přišel nadupaný hřebeček a než se vdala, slovo dalo slovo a zahnula s ním.. Provalilo se, že ho podvádí, načež zhrzený ředitel dal hřebce odstranit. Pár dní plakala, to se rozumí, nikdo ji tak dobře nenaplnil dírku... stejně si pak snoubence vzala a na šukání s bujným sportovcem rychle zapomněla.

------------------------

Jiná dvojice

------------------------

Mlčení se protahovalo a stávalo se trýzní... ještě nikdy neviděl sukni, která by tak pevně obepínala tělo jako ta její, malé záhyby na žlutavé, jemné a pevné látce naznačovaly, jak pevně látka přiléhá... ona zas měla šílenou chuť mu šáhnout na bouli v rozkroku, nechat se briskně okouzlit inspirací okamžiku... "mlč dál, ty hlupáčku, teď si budeme hrát mlčky na doktory", ta slova už měla na jazyku, už si představovala.. a skutečně, jako by veden neúprosným osudem naplňoval její nevyrčené přání, se jí brzy začal dobývat do úst a šátral tam jazykem svým... brzy se muckali jako dva zajíčci, u panáčkování v jejich případě zažehlé jiskry nezůstalo... chvilku jsme je nechali o samotě a hle, už tu byla nahá těla, rozlícená napětím prvního a dost možná ne posledního poznávání pohlavních zákoutí...

Slaneček a sex ve vaně

Naposledy do ní zasunul v holocénu.

Už si ani nepamatuje, kdy zabořil bradu do její voňavé mušle.

Absolvovali tři roky marného vztahu, kdy on střídavě končil v postelích jejích kamarádek a ona zas čas od času odjela na dovolenou s jeho nejlepším kámošem.

Spojovala je vlastně jen jedna věc.

Prcačka.

Ale že je pojila jako lepidlo...

Nezlobte se, že to říkám tak natvrdo, ale ti dva byli pro sebe stvoření jako hrnec na prdel.

I když se nenáviděli v běžném provozu, v sexu hodili neshody za hlavu a prcali jako dva týdny postící se psi.

Bolely ji kunda i zadní vrátka ještě týden po tom, co si dali číslo. No bolely. Prostě je cítila, takže se cítila jako ženská, takže na sebe zas balila další a další, pro které už bohužel neměla štávy, protože celá vytekla u svého hlavního přítele. Měla tedy těžký život, ale zapomínala na těžkosti při divotvorné mrdačce.

Měsíční noc nás oslepovala. Od stromu ke stromu křičeli ptáci. V polích to svištělo. Plazili jsem se prachem jako hadi a píchali na kamenech, kde jsme si ustlali mechem. Bylo to o dost lepší než nudná postelová scénka, to vám teda řeknu.

To, že na světě je strach, smutek a pustota, tomu on rozumí, ale jen proto, že to jsou vágní, všeobecné, povrchní pocity. Ostatní pocity popírá, všecko, čemu my tak říkáme, je prý jen zdání, pohádka, zrcadlení. Prastarý žert: držíme se světa a naříkáme, že nás drtí.

Kdo hledá, nenajde, ale kdo nehledá, bude nalezen. Pamatujte na stuprumova slova, až za vámi přijde panáček, který s vámi zacloumá a budete s ním chtít rozmnožení rodu. Tedy jen v případě, že nebudete hledat, ale která z vás nehledá... jen ta nejlepší z nejlepších. Jinak jste rozené hormonální bojovnice... co je, prosím, dívčí blog, když ne vypisování z lability! Sisyfos byl mládenec, který musel valit šutr do kopce. Jen protože mu to šéfové nařídili, tak pořád valil ten kámen, měl útěchu v tom, že nikdy nemusel přemýšlet o tom, proč vlastně se namáhá. Ale my jsme vesměs hledačští Sisyfové vztahů proti své vůli. Valíme šutr, protože doufáme v bláhovou naději, že na vrcholu se zbavíme prokletí, ve skutečnosti na každém vrcholu je z druhé strany zase cestička dolů. A sestup, jak víme, s kolosálním šutrem na zádech, bychom řekli, že je mnohem obtížnější štreka!

Co tě ruší? Co ti drásá srdce? Co sahá po klice tvých dveří? Co tě volá z ulice, a přesto nevstoupí otevřenou branou.. Ach, to je ten, koho rušíš, jemuž drásáš srdce, u jehož dveří saháš po klice, na něhož voláš z ulice a jehož otevřenou branou nechceš vstoupit.

Prstíky slečny

Kdysi byl jeden klučina. Čekal každý večer, až se maminka vrátí s tatínkem z práce a pozoroval je, když příjížděli k domu. Maminka mu dala pořádně najíst a tatínek ho pochválil, že nosí samé jedničky. Jenže on byl přesto nešťastný, jako by mu cosi v hrudi chybělo.

Všechno mu připadalo tak smutné,že si lehl na chvíli na postel. Bude přemýšlet, jak je nešťastný. Vždycky se takhle osamělý necítil. Dřív měl sestru. Jmenovala se Marta. Jenže jednou přišla ze školy a onemocněla. Byla nemocná týden a pak zemřela.

Hrávala si s ním, rozkošně kroutila boky na dvanáctku, někdy mu i stahovala trenky. Říkala, že až vyroste, bude mít taky takového hada, jako má tatínek. A divně se při tom usmívala. Zatímco na ni myslel, něco pod ním zašramotilo.

Vyhlédl přes okraj postele, aby se pod ni podíval. A tam uviděl něco zvláštního. Pod postelí stál - ano, stál tam maličký kluk se zářivýma očima. Nebyl větší než palec. "Ahoj," řekl chlapeček. "Ahoj," pozdravil ten kluk zaraženě. "Ahoj, ahoj," řekl znovu ten malý. Potom nastalo ticho. "Co jsi zač?" zeptal se skřítek. "A co děláš pod mou postelí?" "Jsem skřítek sexuálně neuspokojených," odpověděl chlapeček. "A bydlím tady."

"Tady v mojí posteli?"
"No, nedávno jsem se přestěhoval ze zdi. Víš, že je teď poptávka po lepších bytech a ve zdi ti už žijou krysy.. tak jsem se přestěhoval do dutiny postele."

"Proč jsi tu?"

"Tvé sestře jsem dal slib, že tě naučím něco o holkách. Než měla poslední, brutální chrlení krve, zapřisáhala mě, abych ti sehnal nejlepší milenku ze školy. Proč, to fakt nevím. Asi po tobě toužila jako po svém tátovi a když tě nemohla dostat, chtěla ti za sebe najít aspoň náhradu."

Kluk příliš netušil, proč by ho měly zajímat holky, a co mu vlastně povídá. Byl uvnitř tak prázdný a nespokojený. Do školy se mu ani valně nechtělo vstávat a cítil, že je toho na něj trochu moc. Navíc od holek neslyšel nic jiného než hihňání a o přestávkách, jak se baví o tom kunďáčkovi blonďáčkovi o ročník výš. Jedna spolužačka, ta která měla podle kluka vyvinuté, fakt hezké poprsí, ho spatřila, když jí bylo dvanáct na schodišti a od té doby na něj myslí. Jaké by bylo se s ním držet za ruku a olíznout mu ucho.

Netušil ještě, že ženské ho přivedou do největších problémů, a tak se zeptal nevinně:

"Tak to mě nauč co nejvíc. Sestra mě nutila šahat jí do prostředka těla, tam, kde máme žížalku," trošku se při tom začervenal, neboť cítil, že dělá něco nekalého.

Dlouhá noc (slavnost)

Kdykoliv slyším líbeznou symfonickou skladbu Švédské tance od Maxe Brucha, napadne mě, že některé melodie volnějších forem mají v sobě prostě obsaženu hutnost a grandiozitu, kterou nedosáhne sebelépe kompovaný, rozmyšlený motiv třeba v opeře.

Jako kdyby to, co se nás dotýká při poslechu hudby, vůbec nebylo hluboké, srdcebolné nebo složité, ale naopak strašně jednoduché a útočící na ty nejprostší vjemy.

Několik opakování, rozvíjení a návrat k dřívější tónině. Tance se střídají svižnější s pomalejším a tak dál až do šestnácti, osmi pro dva klavíry (rozšířená verze později složená Bruchem jako dodatek).

Všecko od Brucha má v sobě nějakou afinitu k času, k času jako jednotce plynutí. I když je to neprostorové lineární kontinuum, čas se měří už delší čas třeba kyvadly nebo hodinkami...

V těch táhlých, skoro znějících jako na stompboxu tremolo, částech jsou rozhozená semínka věčného mládí, proto se tak dobře poslouchá. Tak jako v Brahmsovi máte konkrétní akordy, které vždy doprovodíte sluchem, u Brucha je každý beat nepředvídatelný. Přitom ho pořád srovnávají a vlastně se nechází ve stínu zhýralého fousáče.

Mocný stisk

Musela chodit od člověka k člověku s reklamním úsměvem, bylo mi jí líto... a ptát se, jestli si koupí něco od Zepteru... a znáte stupruma, vždy připraven se zajímat o to, jak se druzí mají.. hned jsem se nabídl, že si koupím hrnce.. a že ji vemu na dovolenou na Maledivy.

Trochu ji to zaskočilo. Víte, když je někdo mile zaskočen, hezky se usměje. Ale tato dívka, sotva dvacetiletá, vzhledem ještě mladší, vypadala zaraženě a zasmála se div ne nuceně. Asi myslela, že jsem sexuální maniak.

Ale to nejsem, nebo aspoň myslím, že nejsem žádný sadista a mučitel panen. Jsem obyčejný kluk, který věří na lásku. Samozřejmě podmínkou je, že věřím pouze tehdy, když se odehrává v ložnici.

Přiznávám, že rád pronikám do dírek zadaných dam. Lepší než nudné píchání v manželství. A radši mám mladé než staré. Nedbám na zkušenosti!

Chlouba

Není nutné, abys vycházel z domu. Zůstaň u svého stolu
a naslouchej. Ani nenaslouchej, jen čekej. Ani nečekej, buď
úplně tichý a sám. Svět se ti nabídne k odhalení, nemůže
jinak, okouzlen bude se před tebou vinout.

Jistěže prkno není vidět. Jen víš, že je tvrdé, i když na něm nejsi, protože jsi právě na něčem, co je velmi měkké a co je tvé vlastní tělo. A to prkno je spánek.. a ty právě sníš...

Ulice tam venku se zaplňuje zvuky aut, svištěním pneumatik, rychlými průjezdy, školáky.

Jsi promočený potem. Vstáváš od rozečtené knihy, jdeš k oknu a zavíráš ho. Nad maličkým umyvadlem pouštíš vodu, vlhkou.

O trochu později, o trochu dřív, zjistíš, aniž by ses podivil, že něco nefunguje, že upřímně řečeno neumíš žít, že to nikdy nebudeš umět.

Přestal jsi postupovat vpřed, jenže ani předtím jsi vpřed nepostupoval, znovu nevyrážíš, přišel jsi, nevidíš, co dál. Tvůj život je nepřítomný pohled.

Venkovská ulice, zavřené okenice, mdlé stíny, mouchy bzučící v kasárnách, šedými přehozy zakrytý obývák, v paprsku světla na chvíli zastavený prach, pustá pole, nedělní hřbitovy, vyjížďky autem starším než vy.

Nemáš chuť na cokoli vzpomínat, ani na rodinu, ani na studia, ani na lásky, ani na přátele, ani na prázdniny, ani na plány. Cestoval jsi a nic sis z toho neodnesl. Všecky cesty byly na draka, i ty do dívčích klínů, a možná právě ty ze všeho nejvíce.

Leháš si do postele, zavíráš oči, máš těžké nohy, cítíš, jako by ses nadnášel a po několika minutách klidného rozjímání blaženě umíráš.

Umíráš, aniž sis kdy položil vážně otázku, zda byla dřív slepice nebo vejce.

Je dnes první máj.. wait for it... dírku čeká ráj...

Z nezvykle ošuntělých ulic, které obepínaly úzké chodníky, burácely zvuky bohapusté pitky chudých Romů... nejprve se točili v kruhu na Přednádražní a později u kostela.. farář jim pokynul: "Pánbůh vás opatruj, cizinci!" a třebaže se nemohli zbavit pocitu, že je ten pán trochu hňup, nemohli se ubránit jistému pocitu závisti... Konečně se vypoklonkovali z nesmírné boží péče o jejich blaho, taky brzy našli ten správný hotel.. bordel.. teď ještě najít vchod... do takové poflusané, na pohled i na poklep celofánové budovy se vchází obtížně, je to ořech.... a ještě hůř se opouští, protože za málo peněz si v průběhu krátké chvíle užijete hodně srandy.. a nikomu se nechce dobrovolně opouštět rozjetý vláček zábavy, zvlášť když nehrozí srážka s mostem....i když to obnáší prcat stokilovou smradlavou a v podpaždí neholenou cikánu, která snad měla Downův syndrom (?).. minimálně žvatlala.. o daních a smrti... jak stará čarodějka.. jejíž osudy sdílela.. jak sama poznamenala při zvlášť krkolomném mrdu... protože vážila přes metrák, praskl laťový rošť v posteli a my se zřítili do útrob jejího těla.. tedy na zem..představoval jsem si, že se mi někdy zadaří číslo s nějakou obzvlášť dajnou dívkou a že bychom mohli mít nehody.. sexuálního rázu.. ale ne že to bude s tlustoprdkou, černou jak moje boty na pohřeb..

Vůbec mají v sobě pohřby cosi povznášejícího.. kolikrát víc je v nich pokory a zádumčivé naděje než třeba při mši v kostele.. dokonce i líp se lidi oháknout, když jdou pohřbívat známého, kámoše, kolegu z krčmy... kdežto v kostele nosí svršky, co mají na sobě i přes týden.. aspoň jsem si zatím nevšiml šviháka, který si veme lázeňské hadry a jde si po vzoru sv. Františka zazpívat roráty do kostela...

Lidé mají vesměs pěkné černé šaty, smekají klobouky nebo sundávají kšiltovky, zírají na rakev, namáčejí se svěcenou vodou, chovají se vážně a zbožně a nikdo nesmí dělat (a taky že nedělá) laciné vtipy jako jinde v životě.