Kdykoliv slyším líbeznou symfonickou skladbu Švédské tance od Maxe Brucha, napadne mě, že některé melodie volnějších forem mají v sobě prostě obsaženu hutnost a grandiozitu, kterou nedosáhne sebelépe kompovaný, rozmyšlený motiv třeba v opeře.
Jako kdyby to, co se nás dotýká při poslechu hudby, vůbec nebylo hluboké, srdcebolné nebo složité, ale naopak strašně jednoduché a útočící na ty nejprostší vjemy.
Několik opakování, rozvíjení a návrat k dřívější tónině. Tance se střídají svižnější s pomalejším a tak dál až do šestnácti, osmi pro dva klavíry (rozšířená verze později složená Bruchem jako dodatek).
Všecko od Brucha má v sobě nějakou afinitu k času, k času jako jednotce plynutí. I když je to neprostorové lineární kontinuum, čas se měří už delší čas třeba kyvadly nebo hodinkami...
V těch táhlých, skoro znějících jako na stompboxu tremolo, částech jsou rozhozená semínka věčného mládí, proto se tak dobře poslouchá. Tak jako v Brahmsovi máte konkrétní akordy, které vždy doprovodíte sluchem, u Brucha je každý beat nepředvídatelný. Přitom ho pořád srovnávají a vlastně se nechází ve stínu zhýralého fousáče.
Žádné komentáře:
Okomentovat