Jestli cekneš

Pokoj prostoupila nervózní energie. Procházel jsem pokojem sem tam jako nasupený býk.
Ležela v poduškách, tváře v polštáři a ani se nehla.
Měl jsem sto chutí ji zase dát na holou, měla hýždě celé červené, místo toho jsem bez přestání opakoval:
"Ty děvko, ty couro!"

"Nechal jsem tě týden, pouhý týden samotnou.. a tys stačila ošukat tři mé kámoše? Jak je to proboha možné? Kdes na to vzala čas?
"Zasluhuješ umřít," převrátil jsem ji, aby se mi dívala do očí.
Pak jsem ji hrubě chytl za kozu.
"Děvko!"

Noc se nesla ve znamení pláče a modřin.

Neustále jsem odvracel zrak od barmančina výstřihu, bál jsem se, že si všimne mého pohledu, ale moje oči byly jako střelka kompasu a její prsa byla sever.
Když jsem vyšel z hospody, vítr změnil směr a ke mně dolehlo Anetino broukání. Bylo tiché a tlumené, jako ukolébavka. Ta mrcha na mě musela čekat celou věčnost venku před hospodou.. v té třeskuté zimě.
Měl jsem chuť jí pořádně natřískat, ale ovládl jsem se a s hraným úsměvem se jí optal, co tu dělá a jestli nemá chuť si pustit film.. znáte to, napětí opadne a naváže se intimčo! Třeba zatím zapomenu na prsa výčepní. Přežili jsme večer ve smíru.

U oběda jsem se jako obvykle bavil tím, že jsem jí zakazoval a přikazoval, co má a nemá dělat.
"Ještě nesmíš jíst, panenko."
"Proč?"
"Nevím proč, ale jsi tlustá jak výběrové prase."
Mlčela. Jen měla takový zvláštně zastřený výraz. Jako by mě chtěla zabít nebo co. Navíc se červenala.
Vybavil jsem si, jak byla nahá, přivázaná ke stromu, připomněl jsem si její výrazné hladké, jemné bradavky. Jak plakala, smála se - někdy obojí současně. Vybavil jsem si záhyby kůže mezi jejíma nohama
Jó, to byly čas, dobře jsme se bavili. Kdysi. Teď, o rok později, už je stará, zralá do šrotu. Už jí znám nazpamět od chodidel až po konečky vlásků - teď nenápadně chci sbalit její kámošku, Silvu nebo tu novou barmanku. Ta je ještě neokoukaná, a to vždycky dělá oči na všecky kluky v okolí. Musí mít solidně napícháno.