Vichřice ji cuchá vlas

Jóo, prý secese.. říkali naši komoušští dědové.. to bylo pošušnáníčko...

Umím s představit, jak paní přednostová v cestovním kostýmu otvírá pod baldachýnem dveře... a její dcera, ta v Olomouci, se mnou kdysi nejapně píchala.. když jsme se ožírali z absinthu a já usínal na perónech a jak pak přišlo deset cajtů a stáli kolem mě, jak kdybych byl nepřítel státu a já se jen pomalu probouzel k životu a nevěděl jsem, kde jsem a hlavně, kde je zbytek mojí flašky.. a kde že je ta copatá dceruška paní přednostové, no kde by byla - utekla... pak jsme tedy píchali další týden... byla tehdy legrace!
byla to tam moderní zastávka.. i vozíčkři se tam dostali do vagónů... a výpravčí tam pískali jak na stadióně a cíkani tam jako obvykle brousili kudlu... a všicni chodili do mejstního výčepu... ne do čekárny, koupit si lístek nebo co.. ale do toho restaurantu, kde bylo vše ledabylo přimontováno, kde si pomáhali dráty, aby výčep držel pohromadě...ale kde měly holky plné ruce práce...

Já v něm nic špatného neviděl.. tenhle veřejný prostor byl vyloženě bohatý. unifikovaná architektura železničních zastávek není o nic horší než rádoby zkrášlená architektura veřejných knihoven v kterémkoliv městě... a v knihovně, narozdíl od nádraží, nemůžete ani pít... stanice funguje bezobslužně, kdežto v knihovně na každý cárek papíru musíte čekat několik minut...
tak kde jsme radši, co myslíte? ožralí v limbu a spokojeni nevědíce o světě nebo jak nějací harryové fotři s brejličkami na nose obracející nenasytně stránky nějaké buzerantské knihy a píšící pak o ní recenzi na blog?
je to tak těžké rozhodování?
nádech, výdech..
diktát estetiky říká, že dívky se mají šukat, dokud jsou mladé.. zanikne-li duch mladé kundy, kde skončíme my? odjedeme s posledním vlakem a z technických důvodů upadneme do zapomnění...