Dnes mám dva příběhy, první je romantický a exotický, druhý pak k zamyšlení, jestliže čtete první, druhý nečtěte a naopak...
Dvě chlapecké postavičky, jedna malá a široká, druhá malá a útlá, šly v parném vzduchu po pláži, jejíž písek jim pálivě oblizoval bosá chodidla.
Něco bělavého se zalesklo v kapradí, blíž stínu vrhaných palmami, které tvořily zelený hájek v poušti šedi a zlata a kde nedopadal tak kriticky sluneční svit. Jů, copak to asi je, napadlo je současně...
"Je to mušle," řekl malý tenký se světlými vlasy a s velkýma šedýma očima.
"Ale hovno."
Mírně sešli z cestičky značkované oblázky a skutečně v kapradí ležela mušlička. Bílá a pórovitá jak nějaká dosloužilá křída.
Trochu to tlouštíka vylekalo a trochu naštvalo.
Ten druhý náhle vzkypěl vzrušením.
"Ták, he-he, tys myslel, že je to kámen, co?" hihňal se blondýn.
"No, nebo kus mořského hada, který zrovna svléká kůži."
"Ty pitomče... tady na ostrově se není čeho bát. Pokud neslyšíš vytí paviánů, nebudou tu ani hadi, nanejvýš tencí, vystrašení pavouci. Potravinová pyramida existuje pouze tehdy, když je co jíst, když není, v ekosystému žije jen hmyz a drobní hlodavci. Opravdu se nemáme čeho bát."
Znáte ten prchavý pocit, když vidíte někoho na místě, kam nepatří, okamžitě si pomyslíte, že to nemůže být on... Nebo přece je? A stejný pocit teď měl tlouštík při pohledu na kus mušle.
"Takovou měl můj kámoš z Albánie, říkal ji lastura, nosil ji neustále při sobě a troubil na ni, když potřeboval, aby k němu ke klouzačce doběhla jeho snědá maminka s jídlem a tak."
"Tak tys šmíroval albánskou chátru, když se klouzala na zahradě?"
"Nebylo to tak, jak myslíš. Hráli jsme si, víš. Na elitní vojáky, kteří se v rámci akci musí sklouznout po zadku, to představovalo výsadek, na místo určení, kde už plní jen misi," horlivě líčil na vysvětlenou tloušťík.
"Pěkně debilní hry. Kdybys aspoň nebyl tak tlustý... tak bych pochopil, že ti poskakování s kulometem něco dalo."
Tu odtančil do horkého vzduchu pláže, hodil sebou do písku a ratatata, předstíral, že útočí na tlouštíka kulometem. Smál se, až mu cukaly líce.
Naducané tváře vzaly na sebe křenivý výraz a váhavě začaly cukat i tlustému chlapci.
....
Ještě hodinku dvě se motali v kruhu, než je napadlo, že když jsou tu sami, musí se taky sami zabavit, jak se říká poškádlit. Tlustý svádivě vzal tenkého na ramena a chodil s ním jak lední medvěd, dokud mu neklesly kolena pod tíhou...víceméně spadli s potěšeným výkřikem na rozžhavený písek, tlustý se jal šátrat tenkému v trenýrkách, přikryl mu dlaní ústa, aby se moc neozýval, protože na opuštěném ostrově může vždycky žít nějaký zálesák s harpunou, který si rád dá dva malé caparty k večeři.. a jemně, labužnicky mu začal kouřit naběhlý penis. Tenký začal vydávat chroptivý zvuk, který znamenal, že se mu počínání tlouštíka zamlouvá, ten už byl v tuto chvíli svlečený, složené zbytky oblečení měl úhledně přisunuté ke kameni, kouřil ho a zároveň jedním palcem ozkoušel, jak se líbí tenkému prst v zadních vrátkách...taky se mu tam pokoušel strčit mušli, kterou našli v kapradí.. a troubit na ni, aby vzbudil ducha ostrova...jenže tenkému stále vykluzovala, nebyl řádně navlhčen..
Něco bělavého se zalesklo v kapradí, blíž stínu vrhaných palmami, které tvořily zelený hájek v poušti šedi a zlata a kde nedopadal tak kriticky sluneční svit. Jů, copak to asi je, napadlo je současně...
"Je to mušle," řekl malý tenký se světlými vlasy a s velkýma šedýma očima.
"Ale hovno."
Mírně sešli z cestičky značkované oblázky a skutečně v kapradí ležela mušlička. Bílá a pórovitá jak nějaká dosloužilá křída.
Trochu to tlouštíka vylekalo a trochu naštvalo.
Ten druhý náhle vzkypěl vzrušením.
"Ták, he-he, tys myslel, že je to kámen, co?" hihňal se blondýn.
"No, nebo kus mořského hada, který zrovna svléká kůži."
"Ty pitomče... tady na ostrově se není čeho bát. Pokud neslyšíš vytí paviánů, nebudou tu ani hadi, nanejvýš tencí, vystrašení pavouci. Potravinová pyramida existuje pouze tehdy, když je co jíst, když není, v ekosystému žije jen hmyz a drobní hlodavci. Opravdu se nemáme čeho bát."
Znáte ten prchavý pocit, když vidíte někoho na místě, kam nepatří, okamžitě si pomyslíte, že to nemůže být on... Nebo přece je? A stejný pocit teď měl tlouštík při pohledu na kus mušle.
"Takovou měl můj kámoš z Albánie, říkal ji lastura, nosil ji neustále při sobě a troubil na ni, když potřeboval, aby k němu ke klouzačce doběhla jeho snědá maminka s jídlem a tak."
"Tak tys šmíroval albánskou chátru, když se klouzala na zahradě?"
"Nebylo to tak, jak myslíš. Hráli jsme si, víš. Na elitní vojáky, kteří se v rámci akci musí sklouznout po zadku, to představovalo výsadek, na místo určení, kde už plní jen misi," horlivě líčil na vysvětlenou tloušťík.
"Pěkně debilní hry. Kdybys aspoň nebyl tak tlustý... tak bych pochopil, že ti poskakování s kulometem něco dalo."
Tu odtančil do horkého vzduchu pláže, hodil sebou do písku a ratatata, předstíral, že útočí na tlouštíka kulometem. Smál se, až mu cukaly líce.
Naducané tváře vzaly na sebe křenivý výraz a váhavě začaly cukat i tlustému chlapci.
....
Ještě hodinku dvě se motali v kruhu, než je napadlo, že když jsou tu sami, musí se taky sami zabavit, jak se říká poškádlit. Tlustý svádivě vzal tenkého na ramena a chodil s ním jak lední medvěd, dokud mu neklesly kolena pod tíhou...víceméně spadli s potěšeným výkřikem na rozžhavený písek, tlustý se jal šátrat tenkému v trenýrkách, přikryl mu dlaní ústa, aby se moc neozýval, protože na opuštěném ostrově může vždycky žít nějaký zálesák s harpunou, který si rád dá dva malé caparty k večeři.. a jemně, labužnicky mu začal kouřit naběhlý penis. Tenký začal vydávat chroptivý zvuk, který znamenal, že se mu počínání tlouštíka zamlouvá, ten už byl v tuto chvíli svlečený, složené zbytky oblečení měl úhledně přisunuté ke kameni, kouřil ho a zároveň jedním palcem ozkoušel, jak se líbí tenkému prst v zadních vrátkách...taky se mu tam pokoušel strčit mušli, kterou našli v kapradí.. a troubit na ni, aby vzbudil ducha ostrova...jenže tenkému stále vykluzovala, nebyl řádně navlhčen..
Bloudíce a utíkající první lidé po potopě světa prchali slepě na všecky strany, na těle vždy menší jsouce, na pokolení ovšem mnohonásobně vzrustajíce, objevujíce tehdy v časech tuhých kouzlo nechráněné soulože... až konečně se dostali svorně a uřvanými spratky na krku do krajin Germánie a odtud skutečně vedl už jen krůček k pahorku Říp, kde se naši předkové urodili. Povrch země v tom času zaujímaly širé pouště lesů bez obyvatel lidských, zato hlučné od rojů včel a zpěvů ptáků...
Kdysi tam u lesní mýtinky můj děd s desítkami pra před dědem ořezával větvičku z magdalenky, letní sorty hrušně, když tu se nedaleko něj zjevila divná bytost připomínající kozla se špičatými rohy zahnutými po způsobu kozorožců zpět víc k čelu. A jak se tak k němu překvapením postavil čelem, kozel nebo snad beran ho celým tělem a navrch mocnými nohami kopl do břicha, a to tak, že ve směru kmenu magdalenky... takže děd narazil do ní hlavou a ztratil vědomí. Zvíře si ulehčeně odfrklo a odkráčelo majestátně zpět do hlubin lesa.
Když se po několika hodinách probral, byl z něj úplně jiný člověk. Poškodil si mozek. Místo lovení houževnatých veverek a pečování o divoké úly začal sbírat chrastí poleptané smolou, které nenosil za babkou, ale schovával si je po kapsách a tajně po nocích pálil, protože mu začalo vonět. Brzy dospěl hokuspokusy k tabáku. Jelikož neměl kopejky, aby si jej kupoval od ostatních pastýřů, kradl je, kdykoliv je viděl (fakt, že ne moc často) u jinačího mužskýho. Místo toho, aby sbíral manu, která houfně popadala na úrodné nivy české pánve, začal sbírat švestky, které beztak nikdo nesbíral a frakční destilací ve skleněných nádobách propadl umění pálení kořalky. Nejprve mu nechutnalo, co vyrobil, ale s každým dalším výtvorem byl spokojenější a spokojenější, až už přestal vůbec pálit a jen ležel až po pás namočený v kádi se zkvašenou švestkovicí a sem tam se napil z dlaní... s babičkou přestal žít na hromádce, protože ta ho přestala poznávat a utekla od něj za jeho normálnějším bratrem. Vlastně jevil veškeré známky lidí zmatených, nepřítomných, jako by se dobýval za brány tohoto světa ze světa vnějšího, neznámého, jen s velkým úsilím a takřka proti své vůli...
Kdysi tam u lesní mýtinky můj děd s desítkami pra před dědem ořezával větvičku z magdalenky, letní sorty hrušně, když tu se nedaleko něj zjevila divná bytost připomínající kozla se špičatými rohy zahnutými po způsobu kozorožců zpět víc k čelu. A jak se tak k němu překvapením postavil čelem, kozel nebo snad beran ho celým tělem a navrch mocnými nohami kopl do břicha, a to tak, že ve směru kmenu magdalenky... takže děd narazil do ní hlavou a ztratil vědomí. Zvíře si ulehčeně odfrklo a odkráčelo majestátně zpět do hlubin lesa.
Když se po několika hodinách probral, byl z něj úplně jiný člověk. Poškodil si mozek. Místo lovení houževnatých veverek a pečování o divoké úly začal sbírat chrastí poleptané smolou, které nenosil za babkou, ale schovával si je po kapsách a tajně po nocích pálil, protože mu začalo vonět. Brzy dospěl hokuspokusy k tabáku. Jelikož neměl kopejky, aby si jej kupoval od ostatních pastýřů, kradl je, kdykoliv je viděl (fakt, že ne moc často) u jinačího mužskýho. Místo toho, aby sbíral manu, která houfně popadala na úrodné nivy české pánve, začal sbírat švestky, které beztak nikdo nesbíral a frakční destilací ve skleněných nádobách propadl umění pálení kořalky. Nejprve mu nechutnalo, co vyrobil, ale s každým dalším výtvorem byl spokojenější a spokojenější, až už přestal vůbec pálit a jen ležel až po pás namočený v kádi se zkvašenou švestkovicí a sem tam se napil z dlaní... s babičkou přestal žít na hromádce, protože ta ho přestala poznávat a utekla od něj za jeho normálnějším bratrem. Vlastně jevil veškeré známky lidí zmatených, nepřítomných, jako by se dobýval za brány tohoto světa ze světa vnějšího, neznámého, jen s velkým úsilím a takřka proti své vůli...
Žádné komentáře:
Okomentovat