V tom roztřešení

Speciální čarodějnický článek věnovaný mé nejdražší Rezekvítkové

Bylo mi tehdy dvacet let, ani o rok víc, dvacet let prudkosti, dvacet let vymáhání, kdy jsem na nic nebral ohledy, ani na možnosti, ani na výběr, na okolnosti, sběhy, souhry, na maličkosti, na panny ani na staré panny... všechny jsem užíval jen k tomu, abych se stal stuprumem, abych vystoupal na nejvyšší ze všech příčlí (dělám si prču!)... vybíral jsem ženy jako peníze, čím lesklejší, tím lepší! A po pár minutách spoutávající závrati se mi ta chiméra vždy stejně prudce vysmekla..
Dny mi zmrtvěly, vše ztratilo řád.. už jsem se nekochal pohledem na spodničky slečen, ani jsem nehověl na vystouplých pahorcích s dvorci bradavek, nevrhal jsem roztoužené dívky do hluchavek a nevoněl k nim, nýbrž jsem poklekal jako modloslužebník před heroinovými dealery, před obchodníky se smrtí, s tolueny, s afrodiziaky zapomnění. Tolik jsem u nich poztrácel pojmů o prostorech a časech, že snad jen démon magického uhlovodíku dokázal víc marnotratit. Taky se z mých hubených tváří vytrácela jakákoliv barva, pojídači žab by v záchvatu dojetí při pohledu na mě zvolali, že jsem se stal gris prématurément... a měli by, nicméně, pravdu... bohužel! Teprve později jsem se učil chápat, jak křehké a krásné a vlastně všecko, co je, je. I kontingence jevů, to, co se nazývá synchronicitou, a zvláště tato drobná úchylka mozku, déjà vu, mi nedala spát.. Jako bychom žili už dávno předtím, tisíce let předtím, než se nám to, co se nám stalo, vzbouřilo, erytrocytovalo v mozku...vždyť se vůbec nestalo něco, co cítíš, že se stalo, není ti to divné? Ale není to vlastně součást našich každodenních ztrát při cestě na hřbitov? DÁM SRDCE JEN TOBĚ, SEJDEME SE V HROBĚ, říkají si zamilovaní...vychutnej vzpomínku jako čerstvou skutečnost, to je návod, nefalšovaný rukopis a také tajemství neomezených úsměvů při bloudění v minulu...

Prohnal jsem Osudovou povětřím, všelijak ji zpřevracel, až nakonec se stejně lehce dotkly se její paty země a stejně lehce odkráčely zas o dům, té paty, na nichž mi nejvíc záleželo, která se stala středobodem mého usilování o alespoň trochu snesitelnou existenci! Rád bych ti ji vypodobnil, ale je nevypodobnitelná. Pro ni jsem chtěl být obyčejný proletář, byl bych žil tupě jako hovado a spořádaně, někdo hoden vdechů a výdechů a bezduchých zaměstnání a chození po obchodech! Nikdy mě ničí oči tolik neprosily a hlas tolik nesváděl k výstřednostem a k tolika mně tak protivným záležitostem tak jako její. Z tohoto hlediska je historickou postavou, hodnou Johanky z Arku, když jsem kvůli ní musel i já oč usilovat!

Měl jsem ji utopit, jako se občas topí příliš drzá koťata. V určitém momentě bylo nevyhnutelné, aby náš vztah skončil jinak než smrtí alespoň jednoho z protagonistů. Kdo má pocit, že miluje, miluje ještě málo, pokud na konci maniakálně nezabije či není surově zabit. Ale to je známý fakt, kterým se řídili už staří romantici, Dělníci moře, všichni ti Nervalové a Chateaubriandové a ti, kteří skončili v prachu a v nezměrné bídě, protože se rozhodli být aspoň jednou opravdoví nejen na papíře, ale i tam, kde jedině se opravdovost počítá... lepší než ostatní páprdové, babky a dědci v bačkorách, kteří se za celých osmdesát let nedopustili třeba jen miniaturního zločinu z vášně.

Roztažen na trávě pod cementovým nebem uprostřed desetimilionové konglomerace kdesi nedaleko Navy Pier, píšu na mobilní klávesnici zvící špendlíku toto vyznání, že o jedenáct mrtvolných let později mnou zmítá touha ignorovat pohany, nevnímat jejich vychrtlá těla, nerozdupat je na tříšťky, pouze obrátit ty, kteří se obrátit dají, na víru v autokonzervaci slovem // nerad užívám označení léčba, které implikuje, že tu snad je někdo nemocen //! Kdo má rád slowfox, tedy slovem vyrovnaným, kdo kvapík, galop, tedy radikálním!