Při každém kroku z nás prýštil pot a musel se ihned nahrazovat pivem, existovat se dalo, jen když jsme leželi v provazových lůžkách, s bosýma nohama, nehýbali se, kouřili, apatie jako jediný možný stav.
Dalo se na to zvyknout. Dalo se tak žít rok či dva. Ale víc by hraničilo s mentální poruchou...
Tehdy jsem žil v poušti celé tři měsíce, než jsem našel cestu ven.. Nikdy nezapomenu na ty navály horka, na ty halucinace, čert ví, jestli z přemíry yucatánského rumu nebo jen z cestovatelské horečky... Sám arabský Bůh mi tehdy seslal pomoc v podobě mladé panny, která mi ukázala bohatství své studánky, z níž jsem pil plnými doušky...
Žádné komentáře:
Okomentovat