Smrdělo jí z úst, přesto balila kluky

První pro kluky, druhý pro holky

Měl jsem na stavebce takovou kamarádku. Chodila na kadeřnici se učit. Do vedlejší budovy. Ale kdykoliv jsme měli možnost se sejít o přestávkách, ať panoval parný hic nebo čerti spouštěli ďábelský liják, vlezla si takhle pod stříšku, vytáhla zapalovač a už to svítilo, kouzelná špička cigára se rozsvítila do ruda. V postoji dokonalé herečky Rity Hayworthové vykuřovala a mlela páté přes deváté o spolužáčích, o učitelích, které by chtěla obtáhnout, její milostný život byl bohatší než v argentinském pornu, o tom, jak je její táta děsný zmrd, který mámě zahýbá, dělá si na seznamkách profil a lže tam - stejně jako lže ve skutečnosti. A že mu to konečně zatrhne, že půjde s pravdou na světlo boží a on pak s prosíkem změní se k nepoznání, obrátí a z Pavla se stane Šaul. Vůbec měla v zásobě spoustu biblických průpovídek. Protože ač to byla kuřka ze staré školy, stejně jako naše babičky ze staré školy věřila v nadpřirozeného strůjce osudu. Vypadala jako každá druhá z té školy. Buď dredy nebo copánky, buď vlasy pletené jak kožíšek nebo žehlené jak šimpanzice. Originalitou na počátku tisiciletí rozhodně skoly nedisponovaly. V podstatě šlo, jako všude na světě, o papír, který zajišťoval potvrzení, že jste jaksi absolvovali další stupínek na nekonečném žebříčku společenského postupu. Tedy, o postup se musíte zasloužit vlastními silami, šlo vlastně o potvrzení, že vůbec smíte postupovat dál. Tedy jakési překročení zákazu vjezdu nebo obligátního stopu. Kdo zkoušel jít na vysokou školou pouze s pěti stupni základky, velice se divil, že test sice mohl složit a i když ho složil úspěšně, přišel mu dopis, ať se dostaví k dalšímu kolu s opií maturitního vysvědčení. A už byl problém na střeše. Tedy, vždycky se ještě našel koumák, který podvedl i vysvědčení. A notářsky ověřil padělek - resp. vysvědčení kamaráda. Jenže jaká hrůza nastala, když v polovině semestru přišli na to, že chodí namletý a zkouřený a místo učební se věnuje shánění telefonů spolužaček... pochopili, že tento člověk není studijní typ a že pouze nedělá, že nemá v hlavě nic jiného než nikotin a zplodiny hoření z filtrů - a že vlastně ani nemusí mít maturitu. Buransky jí táhlo z huby, asi trpěla metabolickou poruchou a kdo ví, jaké to je, také ví, že je to společenský oříšek s takovým člověkem vydržet. Přesto jsem u ní stál vždy blízko a sledoval ohníčky v jejích zhýralých očích.

Procházka lučním hájem nádhery

O nedělní procházce jsem ve skutečnosti chtěl jít jinam. Ale jakmile jsem došel k polnímu rozcestí, všiml jsem si, že trasa, kterou jsem chtěl minout, je čerstvě zaasfaltovaná. Pojednou mě zachvátila zvědavost, kam až to je. A tak jsem se na to šel podívat. Cesta šeptala, abych šel dál. Už to příště neudélám. Asfalt, tak maximálně dva týdny starý, ještě smrděl. Proč na to vždycky zapomenu? Vždyť to bylo možná kilometr a půl smradlavé cesty. Přešel jsem jen s vypětím všech sil.
Potkal jsem za odměnu úžasnou, skromnou kytku s pavučinou, uprostřed na ní seděli křižáci a hodovali na rozkládajících se mouchách...
Dále jsem spatřil krásné, rozsochaté, kuželovitě stavěné stromy, modříny sibiřské, řeknu vám, tyto mě nikdy nezklamou, dokonce mě vždy okouzlí, v jakém úhlu se sklánějí jejich špičaté jehlice...vyvolávají představu pokorného smíření s opadáním...
Kvetoucí lesní jahody... ty mi zas udělaly chutě na koláč s jahodami, jaké nejlíp umí babičky s popraskanými dlaněmi od rytí z Hané.