Chlouba

Není nutné, abys vycházel z domu. Zůstaň u svého stolu
a naslouchej. Ani nenaslouchej, jen čekej. Ani nečekej, buď
úplně tichý a sám. Svět se ti nabídne k odhalení, nemůže
jinak, okouzlen bude se před tebou vinout.

Jistěže prkno není vidět. Jen víš, že je tvrdé, i když na něm nejsi, protože jsi právě na něčem, co je velmi měkké a co je tvé vlastní tělo. A to prkno je spánek.. a ty právě sníš...

Ulice tam venku se zaplňuje zvuky aut, svištěním pneumatik, rychlými průjezdy, školáky.

Jsi promočený potem. Vstáváš od rozečtené knihy, jdeš k oknu a zavíráš ho. Nad maličkým umyvadlem pouštíš vodu, vlhkou.

O trochu později, o trochu dřív, zjistíš, aniž by ses podivil, že něco nefunguje, že upřímně řečeno neumíš žít, že to nikdy nebudeš umět.

Přestal jsi postupovat vpřed, jenže ani předtím jsi vpřed nepostupoval, znovu nevyrážíš, přišel jsi, nevidíš, co dál. Tvůj život je nepřítomný pohled.

Venkovská ulice, zavřené okenice, mdlé stíny, mouchy bzučící v kasárnách, šedými přehozy zakrytý obývák, v paprsku světla na chvíli zastavený prach, pustá pole, nedělní hřbitovy, vyjížďky autem starším než vy.

Nemáš chuť na cokoli vzpomínat, ani na rodinu, ani na studia, ani na lásky, ani na přátele, ani na prázdniny, ani na plány. Cestoval jsi a nic sis z toho neodnesl. Všecky cesty byly na draka, i ty do dívčích klínů, a možná právě ty ze všeho nejvíce.

Leháš si do postele, zavíráš oči, máš těžké nohy, cítíš, jako by ses nadnášel a po několika minutách klidného rozjímání blaženě umíráš.

Umíráš, aniž sis kdy položil vážně otázku, zda byla dřív slepice nebo vejce.