Vzpomínám, když jsem byl ve vašem věku, snad dvacet, snad o dva roky více, potkal jsem dívku, pozoruhodnou. Kterou jsem chtěl sbalit a sát ji. Jmenovala se Ilona. Doprovázel jsem ji dva měsíce den co den téměř až před práh domu, dál mě nikdy nepustila, no. (Až později jsme překročili friend-zonu). Podivuhodně pestrých sedmašedesát večerů to bylo. Někdy bylo vlhko a mžilo, pak zas všechno zalehla hustá mlha a závěsy jejích nádherných šedobílých cárů kouzlem proměnily každý metr chodníku v soukromý pokoj. Ohromné byly ty mlhy, vždycky jsme se z nich radovali, protože pak se nestávalo, že se někdo ušklíbl, když jsme se coby dva mladí lidé mihli kolem zavěšeni, a člověk se může dopustit tisíce výmluvných pošetilostí, jako když tu a tam silněji stiskne nebo pohladí drobnou ručku (v hodně zašívané rukavici z laciné kozinky). Pak skutečně začínáte věřit, že se blížíte onomu prchavému cosi, co to všechno spájí dohromady.
Žádné komentáře:
Okomentovat