Se Soňou jsme byly spřízněné holubice lačnosti. Byla hluboká jako studna a taky si na tom zakládala, neboť se spolehlivě každému přisála do soukromí jako nějaká houba ze studny... Často mi udílela rady stran mého oděvu. Že se nesluší chodit do společnosti oháknutý jako vidlák, že musím mít kravatu nebo třeba motýlka a že potřebuji před exponovanou honorací mít i sako a nebo frak. Mám se prý vždy pečlivě holit, neboť neoholen prý vypadám jak bezdomovec kombinovaný s dealerem heroinu. Když jsme šli do divadla, vždycky jsme se šíleně pohádali. Končívala pak se mnou v posteli a do tří do noci na mně jezdila... jak vidíte, měla dost černou duši. Poslouchala, což je zvláštní, tvrdou, rádoby melodickou hudbu, metal a podobné výmysly a pak taky současnou vážnou hudbu, kterou bych shrnul asi jako... skřípání dieselového motoru...
V době, kdy je hluk považován za moderní hudbu, nevíte přesně, co se na vás z reproduktorů line, neboť často ani nevidíte jednotlivé členy orchestru, mohou to být opice, ptáci, snad kočkovitá šelma, těžko říci, říje nebo smrtelná úzkost není vyloučena, skutečně těžko říci. Zpravidla je však efektem absolutní ztráta zájmu o takzvanou Novou hudbu a vaše mysl bloudící spletitými uličkami, z nichž většina končí doma v posteli, kdybyste tak měli magické pravítko coby pomůcku, která by vás tam okamžitě po přímce přenesla... asi by vám ani příliš nevadilo vyhodit za takový koncert dvě stě kaček. Jenže bez teleportu je to horší než zůstat na opuštěném ostrově jako Robinson. Ostatně velkost jeho odkazu, testamentu lidství, nespočívá v tom, že zůstal při pobřeží, kde by měl naději tak akorát zamávat na projíždějící lodi... ba ne, byl poučný v tom, že navzdory své víře v záchranu zvolil selský rozum, který ho dovedl hlouběji do ostrova, kde mohl sice nevalně, přesto dostatečně přežívat, než se objevila záchrana...
Jednoho nenápadného listopadového dne mi představila chlapce, který prý ji učaroval. Hrál na violu právě v tělese, které se specializovalo na tuto podivnou změť halasu. Pošeptala mi po koncertě, že by si s ním dala i říct, kdyby nebyla se mnou - a zatvářila se tajemně jako mimóza, takže jsem netušil, jestli už mi pár týdnů nezahýbá s tímto trapným violistou, který ráčkoval a mírně řečeno byl dost přihlouplý. Chvíli jsem se s ním snažil bavit, ale vzdal jsem to pár jeho poznámkách o mimořádné píli, s níž cvíči... na jeho rozoumku ještě ležel sníh.. tento proslulý hráč divných pazvuků se vždy usmíval a mluvil o sobě jen v superlativech.
Brzy mi šel šíleně na nervy jako všichni umělci, kteří si o sobě myslí, že jsou hlubší než ostatní lidé a něco víc jen proto, že nevědí, co je elektřina. Chytrý jak rádio, ale úplně mimo mísu, když šlo o něco kromě Xanakisových smyčců... Pokud s ním Soňa někdy, ať už během našich dostaveníček nebo někdy v budoucnu, spala či spí, moje víra v ženy by se rozplynula do příšeří..
Žádné komentáře:
Okomentovat