Obilní trh

Kozy jako vozy.

Žil v městě pekař

Vybíral popelnice.

Přisát k mému tělu

Hanička a Antonie se vrátily z pakistánského zajetí ke svým rodinám, po dvou letech bez slunce. Vypadají dost rozbitě (An. jak panenka Marie), ale snad je čas milosrdně uzdraví, aby se zas mohly radovat z bytí na světě. Zeman se s nimi nesetká, protože prý jednaly nepředloženě - ba hloupě a vystavily republiku problémům. Na dálku jim však vzkázal mnoho zdaru. Jak pozorné.

a tak vše, co radosti mi neslo,
láskou mojí v brzkou zkázu kleslo

Tak jsem teda viděl ten mač a byl jsem spokojen. Nadmíru. Tak nízko mít sedadla - na to si fanoušci čekají i roky a já tam hupsnul hned ze startu. Ještě jsem vyhrál big maca. Jimmy Butler hraje jak mladý Jordan. Je trochu dynamo, vždycky na správném fleku, tvrdý atlet jak skála, (dobré bylo, jak vypíchl přihrávku a jel sám jeden na jednoho a ten týpek se od něj ve vzduch odrazil) určitě top top z těch, co se na palubovce hejbou. Dali si je 111:80, což je kvapem mohutná rezerva... pak už ke konci se točila druhá lajna a ještě příležitostnější náhradníci.

Když jsem kdysi chodil s jeptiškou, udělal jsem ji skoro děcko. Prostě jsem ji navštěvoval při vigiliích a tam jsme si v křtitelnici zkoušeli, jak se Duch svatý rozmáhá. Během jejího pokročilého těhotenství jsem ji střídavě prohozil a střídavě ji vyhrožoval, aby šla na potrat. Ale co naplat, byla vdaná za Ježíše a nechtěla o tom ani slyšet. Tak jsem ji jednou po večeři vzal na mez, odkud jsme se dívali na padající hvězdy. A tam jsem ji shodil dolů. Přežila - skoro jako zázrakem - ale plod vzal zasvé. Slavil jsem nikoliv malé vítězství. Pod pohrůžkou podobného výletu na kopec jsem ji umlčel, aby se nikdy před nikým o tom incidentu nezmiňovala a že pokud to udělá, ví, co bude následovat.

Podotýkám, že bych raději zemřel - odporem, strachem nebo čímsi podivným, kdyby se to škvrně mělo narodit. Nesnášel jsem děcka a otcovství. Asi protože jsem měl hrozné dětství a ještě horšího otce, který mě týral. Nemohu ostatně přiznat, co jsem s ní prováděl. Byla mi vydána na milost a hlavně na nemilost. Ale asi se jí to líbilo. Svatební noc měla tedy své následky - svatební jen provizorně, každou noc s ní jsem tak nazýval. Kazatel, její bratr, mě vyexpedoval kopanci do řitě, když se dozvěděl, že jsem ji shodil z té meze a že jsem ji stihl přivést do jináče.

Copak za to můžu. Vůbec nebyla jako ty dřevěné ženské automaty, jaké jsou dnes v módě, bez názoru a vkusu. Byla vášnivá a měl jsem z ní strach. Tak jsem se prostě reprezentoval. Nikdy nestála jak socha u okna a nevejrala do krajiny. Cítil jsem v ní teplou náklonnost a touhu. "Ty má višničko". No v ložnicích jsme pochopitelně nikdy nehřešili, na to jsme měli ty zatuchlé komůrky a špajzy. V kostele... a nikdy nebyla necitelná. Víckrát mě sama oslovila a požádala, abych jí to udělal.

Byla slovem hroznější, než si má fantazie malovala. A tak i můj výbuch odpovídal jejímu temperamentu. Vždy, když jsem ji bral na "lože", její husté, vlnité vlasy ke mně promlouvaly. Byla můj zlatý drobeček - zaslíbený Kristu, ale o dráždivější. Kývala na všechny mé propozice. Velikánské oči jako misky se svěcenou vodou - a tak důvěrné. Byly jen mé. Při tom syčela a prskala. Jak pára.

Tomáš Zato

Já držím pohár ve své dlani.
Je zpěněný a přetéká.
Já držím pohár ve své dlani,
jenž čeká na rty člověka.
Jenž čeká, zdali víno jeho
se do brázd vyschlých rozleje,
na snivých květech v jiných světech
zda zavěsí své krůpěje.
Jenž čeká, zda se sehnou květy
pod onou tíží ku zemi.
Jenž čeká, zdali jiné světy
rozzáří svými vůněmi.
Já držím pohár ve své dlani,
jenž čeká na rty člověka.
Já držím pohár ve své dlani:
své srdce, které přetéká.

Gellner

Mi můj pscyhiatr, než jsem odjel, říkal: hlavně nepij, synku, jestli se nechytneš teď, tak tu Ameriku nedobydeš. Řekl jsem mu oukej, šéfe, ale co mám dělat se svou anomií, kterou mi diagnostikovali? "To máš tak - buď se na ni vykašli, což bych udělal já - nebo se jí postav, což by udělal A."

Jako každý hrdina i já musel ustoupit situacím, v nichž kramfleky vadly. Místo prasete jsem říkal kráva a místo brýlí lék na oči. Když mě léčil v Opavě jeden indický doktor, tak mi ukázal na diapozitivech na Ganéšu, božstvo se sloní hlavou, a já mu řekl, že je Hanuman. Opičí bůžek. Neupozornil mě na chybu, a tak když mi poté ukázal sošku Hanumana, tak jsem hned popisoval Ganéšu, viděl jsem v něm prostě sloní hlavu. Jako by jméno nebylo vlastností, ale celým klíčem otevírajícím pokladnici významů. Proto daleko víc znamená, jak se kdo jmenuje, než jaký je.

Tak stejně piju, ale už si ani nepamatuju vlastně co, cítím jen na patře chutě. Chardonnay. Non plus ultra.

Nejplastičtější povaha, nejvíc patriot a zároveň šeď české literatury? Cyril Duša! Trefulka ho akorát trefil, aby zahanbil i Švejka. "Pomalu tvořená věta" citů.

Existuje krajnost být nevýrazný

Tak ještě dnes a zítra (jdu na Bullsy, wow) a pak snad budu schopen zase skládat slova do smysluplnějších celků. Prozatím ochutnávky Královských kacířů a random tidbits před odchodem...

Dolní město zůstávalo ještě pořád rytířům církve doslova zapovězené a postoj, který zaujali generál Mercado s admirálem Roverem, obyčejné lidi v ulicích jen posiloval v odporu. Ale už se začínalo šeptat o poslovi, který přinesl nově ustavené teokratické radě, která technicky Abrusiu vládla, zprávy o králově exkomunikaci. Od úst k ústům kolovaly řeči, že byl Abeleyn prohlášen za kacíře a jeho právo vládnout zemi bylo zrušeno. Generál s admirálem budou brzy muset vládu rady uznat, jinak stejný osud čeká i je. A poté budou mít hranice dostatek duší k pozření, až rytíři církve pročesají dolní město a očistí je od všech, kteří se jim dosud vzpírali.
Admiralitní věž se tyčila nad střechami jako tísnivý megalit. V ní bylo umístěno velitelství hebrionského námořnictva, správní prostory státních loděnic a místnosti námořní šlechty. Golophin to místo znal dobře - byla to staromódní pevnost, která připomínala spíše labyrint a jejíž vnější zeď omývaly vody Vnitřního kanálu. Z doků u paty se jí zvedal les stěžňů flotily a staré zdi byly zbarveny do špinavé běli nánosy trusu nespočetných generací mořských ptáků.
Bylo tu rušno. Lodě flotily vyžadovaly neustálou péči a bdělí důstojníci bez ustání udržovali posádky zaměstnané. Bylo tu celkově nějakých osm až deset tisíc mužů, všichni do jednoho dobrovolníci. Nicméně nyní se v přístavu nacházela necelá polovina lodí.
Plavidla hebrionské flotily měla stále plné ruce práce s ochranou mořských cest, které i v zimě znamenaly životodárnou krev v žilách Abrusia. Eskadry proplouvaly Malacarskými úžinami, Hebrionami a vydávaly se až na sever k Tulmijskému zálivu. Udržovaly obchodní cesty bezpečné před korzáry a severními nájezdníky a často vymáhaly od obchodníků diskrétní poplatky.

S nepředstavitelnou vyprahlostí se vrhám vstříc do dalšího rána. Mrznout na lešení. Nosit a klást na stěny sucha (toť téměř doslovný překlad!) pláště z betonu. Je to pouze a výhradně žár prudkosti, pro niž nemám vysvětlení, který udržuje mou špatně skrývanou náladu nad bodem mrazu. Dozvím se po návratu patrně zprávu dne, totiž že Jirka Mádl se rozešel s Evou, protože měli oba rozdílné názory na život, jiné koníčky a hlavně že si už neměli co říct, navíc odezněla povinná chemie. A je vůbec k pofiderním lidským rozlukám zapotřebí uvádět důvod? Za rozchodem ovšem nestál Jirkův nevybíravý způsob flirtování s děvčaty, jeho bezmála neodolatelné nabízení sebe i svého pohádkového majetku. To bychom křivdili půvabné, zranitelné duši našeho charismatického mladého hereckého supertalentu. Na moderovaném pražském stužkováku jistě nebyl přítomen sám, ale pouze on sám byl středem zájmu mnoha půvabných gymnazistek. Nabízel jim sebe a jistě nezůstal jen u sebe. Evička mu v posledních týdnech a možná měsících lámala srdce svou ztepilou, trpící ženskostí, která každou chvíli propuká v pláč. Jemu tedy nezbylo věru zbytí, než vyrazit mezi nezkažené děvenky, paktujícími se s něhou, se skoro dětskýma očima, které ještě stále svého božského snowboarďáka nevysvětlitelně a nevědomě bez výhrad přijímají a vznítit v nich touhu po tom, co už dávno Evičky ztratil. Narazil však na hrdinný odpor v podobě partnerů, lhostejno zda formovaných během večera, trvalejších, byvších, oněch dam. V průběhu noci v nich vzklíčilo rozhodnutí, že Jirku zbijí a vyhodí na dlažbu. V krvi ve tváři, se zlomenými žebry, čelil náporu přesily rozzuřených či zhrzených? gymnazistů a jen tak tak že ustál jejich kopance a rány... aniž by navštivil špitál. Nazítří poskytoval rozhovor a dokonce vtipkoval, dokonce zlehčoval svůj zdravotní stav duchaplnými sentencemi. Inu, vskutku vzácná povaha se zaskví i v neštěstí.

Mwenda, nějaký Afričan, má v nohách djembe, stojí v podchodu do metra a hledí svými savaními, koňskými zřítelnicemi, připomínajícími temně okrové škvíry v kmenech baobabů k podlaze, na vybělené stíny pasantů a zbaběle defilující podvozky v gatích a sukních řítícími se za svými povinnosti. Vstupuje do jejich nálad a tu náhlou přízračnost obrazů automatických pilotů v nouzovém režimu, stojících za pendrek, si uvědomuje. Slova v něm znějí jako žalmy. Tušíme již zkraje, že jen andělé mají tolik slušnosti, aby se tady dole na zemi ukazovali v podobě lidí, neboť čím víc máš co skrývat, čím hlubší je tvá oddanost věci, tím spíš máš potřebu pro život mezi ostatními volit inkognito.

Pořád stojí uprostřed skličující předtuchy pomíjivosti a sotva dlaněmi rozezpívá synkopy djembového dunění, echo vln se řítí do skličujícího šera. Které doléhá k nikomu a ke všem. Metro předlo jako kocour elektrickej.

Něco velmi vysoce

Paul Kearney
objevil záblesk nahé hrůzy. Ale pak se znovu pustili do práce. Když se ráhna pootočila ve směru měnícího se větru, pocítili muži na zádi, že tlak na rameno páky kormidla se zmenšil. Vítr se stočil na levobok a popohnal karaku prudce vpřed, jako když se kůň prodírá hlubokým sněhem. Loď plula pod neúplným počtem plachet; víc jich prostě neměli. Z větší části zůstaly jen cáry, volně vlající z ráhen. Na místě, kde se kdysi tyčil hlavní stěžeň, zbyl zlomený pahýl, zahalený zbytkem plachty jako pohřebním rubášem.
Už nemůžeme být příliš daleko, pomyslel si Hawkwood a obrátil se ke svým třem společníkům.
"S větrem v plachtách půjde ovládat lépe." Musel řvát, aby překřičel bouři. "Udržujte kurz, jestli bouře zesílí, nezbude nic jiného než před ní utéct a čert vem navigaci."
Jeden z mužů, kteří s ním stáli na kormidelním můstku, byl vysoký a hubený. Přes bledou tvář se mu táhla strašlivá jizva a rozdělovala čelo na dvě poloviny, než se ztrácela u spánku. Byl oblečen do hadrů, které jen vzdáleně připomínaly jezdecký plášť.

Na vlastní nebezpečí

Ten parfém, kterým voníš - kde jsi k němu přišla?

Ksichte, nečum

Tak prsty vplétám do lnové hebkosti
noci jak do křídla padlého.
Další svit měsíční striktnosti
se zaplétá s vášní uhlíků doběla
rozžhavených patinou svíce.
Výslednou korunou hlavu ozdobí
mé dlaně, co nespatří více
krásnějších svítání, či ročních období.
Kolem mých kloubů, jak provázky loutek,
co struny na harfě sličného Orfea.
Za nehty beznaděj - slzavá idea,
zničena, zlomena, jak zelený proutek.
Prsty mé hledají, co duši chybí.
Chomáče vyprošťují z vln vlasů sny
pečlivě složené, šupiny rybí,

na prosněné dny
prosluněné hvězdami.

Ne tolik, ale přece přepsaná

Vytrpět mnoho důstojností

Skon

Kalená zima cév

příliš zgangrenovaných

grgá

do horké krve
rudého

až tolik chladného masa.
Nažloutlá běloba žeber,

sklípky plic,
věčná cela srdce,

a tak dál
skřípe a sténá,
na cestě za úlohou
jen správnou -

six feet under.
Marnost nad zmarnost.
Růžky růžového skřipce
v krutém sevření bortících se
kostěných mříží
se naposledy ohlíží

přes rameno.
Zde marnost přestává.
Konec činu,
když choulí se
ve stínu depressione

Dantovy očistné hory

v sedmém kruhu chlípnosti.

Přepsaná

Konkurence

Mi zčistajasna blogový idol MTS oznámil, že chce seknout se vším, protože nezná pravidla hry. Tak jsem z toho řádně vykolejený. Nevím co dělat. Asi bych se měl též předávkovat. Abych vyrovnal skóre. Co je to za ukrutnické povahy, které vás nejprve okouzlí, aby se chvili nato podobny páře nad hrncem vytratily do věčnosti! Vysmáhlí si najdou vlastní peklo, jehož plameny šlehají až do světa živých. Kéž by stály o spásu. Ale fetovat třeba padesát let, to chce nemalé dovednosti a instinkty.

Chladná ruka Děvky
v sevření hrdel
na hřezlých střevech hraje
sonátu ódy na bolest

nemocí svého těla
zmocněného kýmsi
se o tebe otírá
ve zvrhlém chtíči
a kýči smíchu oděna

krkem víří víčka

dechu pot se vaří

za zuby

vředovitým jazykem chmur

zlých slov a činů

večery vlažil krví černa
hrátky s kůží krku
a slané slzy jejich pórů
do syta vychutnává

na závěr polibek na ústa
jak blín je hořký
a stejně tak i zapáchá

a tvé vzdouvající se nitro
v ohnivých křečích
už neodolá
vyvrhujíc zpověď

svěřuješ jejím šeravý rtům
a poté i zemi
co tě tíží
a čemu se jednoduše
nevyhneš.

Na mramorové podlaze

Kniha otevřena na samém svém konci.
Po ušlechtilém písmu stéká krev.
Vzduch prosycen truchlivými zvonci.
Na podlaze zbytky střev.

Jak Rudé moře. Černé vody plná řeka
z jejíchž břehů se valí krve vlna.
K prázdnu se blíží rychle tělo z plna.
Na konci nekonečna jej zapomnění čeká.

Krutě dravá povodeň, dorazivší k hávu
ze sametu bílých oblak, černou nocí roubeného,
v drzosti, na odiv dávající zprávu:
"Jde si proň již. Skon všech strastí raněného."

Nenajdeš již v tratolišti samet krví přesycený.
Splynul s zemí, nenápadně.
A krev, jako křídlo Vrány - celý svět v ní utopený -
hubí bílo bezodkladně.

Když už poslední i krůpěj, opustila tělo,
poslední i nadechnutí odešlo co vzdech.
Prázdno tam, kde vše se skvělo
uvidíš jen. Tajíš dech.

Teď krásný pohled naskýtá se
na tváře, kde lži už není.
Co masky Dne ke kráse mění
v šedé noci rozpíná se.

Chodila jsem sem potom za ním každý den. Každý den jsme se scházeli zde. Pod
stíny dubů jsme se potom v jeho volných chvílích procházeli a mluvili o všem možném. Doteď
mi zní v uších jeho příjemný hlas. Doteď nás ještě vidím se prohýbat smíchy v reakci na něčí
vtipnou poznámku. Ten smích tu působil poněkud nepatřičným, ale stejně zvláštně osvěžujícím
dojmem. Zhruba stejně jako sluneční paprsky v pokoji depresemi zmítaného člověka.

kam se hrabou španělky nebo taliánky, vetšinou maj kozí nohy

vesničková má středisková, nikdy ti nezapomenu, cos pro mě udělala

kozí nohy, příliš nizko položený zadek, rustikální kozí nohy

tancujou

cajdáky

z nich některé jsou tmavovlásky - stav vlasů značící křehkost

takovou, jakou nemá čas se zaobírat, dokud neprochodí pár ze svých příštích koloběhu zrození, životů na hovno,

takovou křehkostí se muž zabývat nesmí

ne moc dlouho, aby neoněměl,

je-li poutníkem dlouho a dostane-li se příliš blízko, schová se za oči tisíc let staré

a vyčkává

a vyčkává

proč jsou hispánky takové dračice?

protože španělky mají podolky, kterými přijímají pro ně tolik důležité energie, z kužele země, vedoucí k středu těla

a když si svlékají sukně přes nohy, rozptýlí energetický sloup.. torzní energie totiž směřuje všude, jen ne zas k zemi. tím muže dokonale vyvedou z rovnováhy.

Nočník opuštěné duše

Zatím tu spí lvi. Už se probudili.. a mají v hřivě zabodnuty šípy Medúziny. Hlavy cherubínů a okřídlená legie ořů jim v patách. Za smrt jste mi srdíčka nerozdali, tak nedostanete ani hovno.

Všecko je o nějaké kurvě, která v hotelovém pokoji v Jindřichově Hradci usne nějakému opilci na rameni a z toho spánku se zrodí ve zkumavce nějaké dítě, které je vhozeno do Nelítostného světa, řvoucí a smradlavé a chce pořád nasrkat mlíčka z cecek. Pořád měl skleničku prázdnou a ruce celý mastný od kolomazi, jak se rýpal za sedačkou v autě. Překypoval energií jak mlaďoch, i když mu táhlo na padesát. Ale jen když šlo o ženské a chlast. Řval vždycky chroptivě po barech, že zve celý bar na rundu. A pak, když se každý na jeho útraty napil, odešel potichu jak duch - bez placení. Dělal dojem, že neměl nikdy žádné prachy, aspoň vlastní ne, tak nevím, jaktože je všude rozhazoval. Divil jsem se, jak mohl přežít dospívání, to jsou přece lidi věčně na mizině.

Měl bych asi psát o svých známých a kamarádech, ale nevím proč. Na scéně by se míhala jména, které nikoho nemohou zajímat. Ale pro mě tvořily dějiny. Tak kupříkadu Jonáš, se kterým jsme sjezdili půlku východní Evropy a tamtu horkokrevnou Asii. Pokaždé, když jsme se vypařili skoro bez floka, on utíkal od své Evičky, já zas od své skleničky (ke galónům), koneckonců byla to příležitost, tam venku je spousta parchantů, zabávnějších než výtvarný kurz a prohnanějších než smrt, a my chtěli znát svět, bezpodmínečně, Jonáš býval a je trochu blázen, takový druhý Ježíš, který se znovu vrátil na zemi, aby ji obracel úrodou navrch a chopil se rýče a celou tu hroudu rozhrabal od svítání po setmění. Jen se výhybal Ninive, kam asi neměl důvod jezdit. Opravdu jsme neměli až na toaleťák, tabák a rychlovarnou konvici vesměs žádné předměty denního užití. Oč méně jsme měli sebou, o to víc jsme nosili, divocí a nenasytní, nemyté hlavy, páchnoucí hadry, v sobě. Kolkik řidičů náklaďáků jsme stopli a kolikrát nás vezli skorem do Turecka, až pěkně ke Kobani. Viděli jsme pěkně v Izmiru sešikované vojáky nevímjakého společenství. Mašírovali ve dvoustupech a mávali čepičkami, když šli kolem špalíru zvědavců, přímo středem silničního uzlu. Údajně se tam zrodil Homér, tak jsme v archeologickém muzeu pátrali po jeho bustě. A vskutku tam trůní na mramorovém podstavci, tento nesmrtelný veleduch, údajný rodák z města před válkami známého jako Smyrna.

A nebo bych mohl mluvit o řekl-bych-příjmení, ale bojím se zrušení inkognita. Elektrikář, který mi sestavoval jakési obvody, pomocí nichž jsem mohl dávat mírné šoky lidem podnapilým, pod stolem např. a oni cítili jemné šimrání v kůře mozkové - asi, které se příznivě projevilo na jejich schopnosti se sociálně adherovat, bez křečí a zbytečných dramat. Takhle jsme spravili na pět desítek lidí, kteří se dobrovolně či méně dobrovolně nechali testovat.

Blitky z koblihů

Den před onou nocí minul beze zvláštních příhod. Teprve večer to započalo.
Seděl jsem o 7. hodině v jídelně hotelu "U stříbrného slunce" v okresním městě J. ; již od druhé s poledne jsem tam popíjel; o půl deváté hodlal jsem vlakem odejeti do krajského města E., kde mám kvetoucí velkoobchod se střižným zbožím a nový čtyřposchod'ový dům. - Za mnou sedělo několik sedláků v hlučné zábavě. Jeden z nich právě vyprávěl, jak chytal polního zloděje. Neposlouchal jsem ho téměř. - - Tu zaryla se mně ostře v sluch slova :
"I obešel já polí pět."
Mají v sobě něco pitvorného; něco hrůzného by sotva kdo v nich našel. A přece zavířil ve mně na okamžik pradivný děs, velmi jemný, ale silný, dávající tušit něco nade vše pomyšlení strašlivého. Myslím ostatně nesměrodatně v duši své kramářské, že směšnost a hrůznost jsou sestry, rub a líc jedné a téže věci : že kořeny vší hrůzy spočívají v mysteriu komičnosti a naopak, že v nejhlubší hloubi směšná jest jen hrůznost, jen každý strach; že svět jest jen bezedně hlubokou a feérickou hrůznou groteskou.
Zapomněl jsem brzo na to. Za čtvrt hodiny vyšel jsem na dvorek. - Vraceje se stanu, zadívám se na hvězdy . . . A tu slyšitelně zasyčelo mně něco v uši : "Obešel já polí pět," - podťalo nohy a vzalo vědomí.

Ubírám se nevýslovně truchlou, pahorkatou, místy lesnatou krajinou. Husté mraky klenuly se nad ní jako klenba hrobky temně žluté, jakých jsem nikdy neviděl. Pozdní podzim; smrt všude, smrt . . . Polámané, hnědnoucí, mokré trávy klonily se v bláto; mrtvoly uschlých trsů, větříkem galvanisované, šeptaly posmrtné své sny; dušičkové kvítky, umírající pozvolna, prosily žluté nebe o rychlou smrt ; mrtvolně páchla hrobová prsť polí. Žlutá hrůza šla se mnou a sílela víc a více. Vše mne lekalo, vše, nač jsem se podíval, tajemně mne odmršťovalo. "Ubohý, ubohý!" mluvily ke mně trávy a hroudy, lesy a mraky, "co tu ještě pohledáváš? Vidíš, že vše tě ze svého středu vymítá a někam pryč posílá, a ty nechápeš, že místo tvé není již tuto? Smrt sedí v tobě a nic ji nevypudí !" Každou chvíli jsem očekával, že přijde to hrozné, nejhroznější, poslední. A přišlo!

Na poli chodí smuténka a zpívá

Je to černé a klepe to na dveře, co je to?

Naše růžová budoucnost, která

chodí po konipných cestách podzimu.

Přišla a prostředním prstem ťukala na sudy.
Všechno chce o nás vědět.

Potmě je tolikrát líto.

Tolik sudů leží netknuto.

Mezi dobráckými lidmi

chodí husopaska

žebrá a píská na prsty

mezi spodinou a kramáři.)

Pospícháš bez hnutí

a chlastáš do úmoru

stejné kulisy, jiná a stejná žena,

jiskry bez žáru,

řeč, směšná i dojemná

tě sytí,

že protáhneš kundu nití

jsi všude hostem,

znáš všecky odpovědi

nedávno pohřbený dítě,

cos býval kdysi

zbyly jen kompromisy.

Čas nezměnil nic. Jen už místo vín a piv chlastám pálenky, pokročilejší pití pro pravé chlapy.

(Odpověď na otázku, co mu přineslo odloučení od lidí)

Jak bude po smrti a mix (Skácel, Toušek)

Kůže z pleše

Jednou jsem tak sbalil nějakou fiflenu na vánočním trhu. Měla vlnité vlásky, širokou bledou tvář Sulamit a usmívala se, jako kdyby roztáhla nohy jen za milión. Když jsme si to rozdávali, zjistil jsem, že má náběh na vousy, jak tak zaklonila hlavu. Ale nevadilo mi to. Akorát měla tak chlupaté cecky, že jsem musel odvrátit tvář. A taky byla celá černá, i když za to asi mohla noc, nepřidalo jí moc srostlé obočí, ale jak říkám, nevadilo mi nic, dokud neotevřela pusu. O někom se s přídechem metafory říká, že je zlatoústý a o jiném by se dalo snad říct, že má v ústech stoku. (Podivně ji páchnul dech v plicích). Nedala dohromady ani výkřik! Místo milého áh vyrážela morové ngee.
To čistě ozářené nebe... Koukal jsem se oknem raději na záři měsíců...Na stěně nad postelí byl lesk. Ulehl jsem s hlavou v ohni.

Plačící na náměstí sv. Marka.. Pouhé dojetí svátečním dnem? Nevíme.. přikládá si na oči kapesník a ten druhý má rozpačitý výraz.

Ta moje z trhu byla šilhavá. A ještě navíc měla nějak odloupnutou sítnici. Říkala, že ji operovali v Sokolově. Že toho času ji pasák prodal dvěma Vietnamcům. Ale nevypadala po operaci, spíš těsně před rozpadem. Vzpomněl jsem si svou na matku. Tu dobrou křesťanku, co mě strkala do krabic a zavírala do skříní, aby mi ukázala, že jí neuniknu. Jednou jsem tak byl na kázání i v synagóze a potkal nějakou šik židovku, pak jsme si to rozdávali roky, sice tak asi jen 4x za rok, ale to nám nevadilo, vášeň byla naopak o to vystupňovanější... Tak rád jsem psal její jméno do milostných dopisů! Sice ji nepadly žádné šaty, protože měla moc úzké boky, moc tlustou prdel a byla u ramen taková, že by se v prstech rozpadla, ale nebyla gój, tak mi to nevadilo... Neměla ani moc povislá prsa a sešněrované břicho... Byla však falešná jak bankovka penězokaze.

Koukám na gay porno a pohled na jejich pyje mě dnes zvlášť uchvacuje. Mají před začátkem takové laxně skloněné čůraky, to můžu. Všichní ví, že svět se točí kolem pyje. Tady má srovnávání cenu. Líbali se na přeskáčku na hýždích. Na svahu vedoucím k vodě vedly žebříky. Pod hnědými stromy. Mužnost a vážnost na dece.


Byl jsem skoro ohromen pohledem na dívku s černými nehty čtoucí padesát odstínů na lavičce. Takové nohy oblečené v silonkách. Noha přes noha, zoufalá touha po tomto druhu štěstí. Až jsem byl podrážděn. Akorát ji bylo čtrnáct snad, to byla jediná nevýhoda. Ještě byla pod zákonem, tak jsem ji raději nechal na pokoji. Nemusí vědět, že mě přitahují i mláďáta. V mém nutkání ji svléknout nebylo pranic nepřirozeného nebo jo?

Šťasten, kdo v bludu žije

až do svého stáří,

neví, že svět se točí kolem pyje

a že kolem kundy září.

(zjednodušený Krchovský)

Upšouknutí

Okolo zdi drolené psím vínem
Se prochází pošťák
Bývalý mariňák
Za tou zdí hloubnou bažiny
Pod nečerveným křovím

Semotamo po zídce
Lezou hrobaříci
Místy jde mu rusé křoví

pod kolena,
barevně ladí s uniformou.

Jindy Amálka
trhala lístky
vodních keřů či stromků
na sněhových podpatcích
orgasmem zavátá
z rypáku mrtvého psa.

Závoj z černých vlasů

ji dělal triangulační rýhu

Šla nerušeně proti proudu

středem jezera

Potkala budku s příčnými ostny

Objekt střežen psy,

napsáno na psím útulku...

zježily se jí vlásky

hrůzou a radostí

Grande Amber

Jak si představuju Standu? Jako pytel otázníků. Ale lepší otázka zní.. jak si představuju brandy, kterou bych chtěl pít na opuštěném islandu. Asi jako tu, kterou teď piju. Nějaký Paul Masson. Není moc jemná, ale za tu cenu je nejjemnější. Má barvu hnědky, takže je mi sympatická. Cikáni jsou taky hnědí a líbí se mi, co by ne, zvlášť na pracáku působí autoritativně.

Wernisch kdysi psal, že trhal utopenou trávu a čekal na poštovského panáčka. Plašil nitě loutek chodících po dně. Byl to blbeček! Taky psal o svém domečku pro Blbečky. Měl základy podobné kořenům pro mravenečky! Měl kolena v xichtě. A z čistého listu ryl jámu. Potok přes písek si vysypal vlásky svatými z obličeje. Že se česal loukotěmi, mě takový kokot nezajímá. Pak hledal hlavy veselých Jezábel. Propuštěnec z lítosti, plakal nad svými dětmi. Ovce stříhány jsou poprvé. Máš koně se sedlem? Tázal se své kundy, jestli je jí dost dobrý a jestli věří. Měla křížek, tak mu ho pověsila na krk a řekla: tobě ně!

Ovce v Pontu se pasou na pelyňku

a nemají rouno.

Chodí do práce, aby si zašukala se Neznámým, ale na obzoru se zjeví Puntíkatý, který ji dělá šéfa. Ale se kterým taky potají chodí. Má puntíky na ptákovi. Je veselá, protože věší záclony, ale zatím přijde utahaná domů a vypije osm piv, pak jde spát. Chce i Vznešeného, ale zatím je tu jen Udatný, který každou chvíli vyčítá, že s ním není častěji. Už je na nervy, odjela by na ostrov. Míří na ostrov, kde by shořela v nebi!

Pravda je taková, že jeden z nich, obdivovatelů, ji má opravdu rád - a pro něj jak schválně nemá doteky ani slova!

Pokoušu ti cecky. Jako prvně, když měla Carrie menstruaci. Kingova Carrie. Házely po ní tampóny. Byla na nervy. A přitom měla superschopnost telekineze. Ale nezvládala ji tehdy, v těch šestnácti. Měla trošku narušený vývoj. Koukaly na tu krev. Byla v šoku dvě hodiny. Krvavý otisk zanechala. Její máti nevěděla, že je těhotná, nebo se spíš vzpěčovala tomu uvěřit. Porodila zrůdičku.

Nesprchovala se s ostatními chovankami, neboť ji záviděly její krásu. Úzké je království nebeské a úzká je i pička andělská.

Věnováno spambotovi

Žalud v krku

Procházka na střeše mrakodrapu.. "představím vás, pojďte!.. přisvědčila... Měla na sobě vlněné zelené šaty.. zelené jak kiwi, s velkými zlatými knoflíky a na zádech sponu jako spiderman. Mřížku, jíz stačí prostrčit chňapavou ruku a dotkneš se suché kůže!

"Tohle je Bob," hlesla. Otočím se, vidím buchtu jako květ.

"Dob.., vás zaranžoval Šostakovič?" zeptám se a pak uteču požárním schodištěm, protože jsem asi řek pěknou blbost. Dámy setrvávají v nechápavém úžasu.

Koukám škvírou ve dveřích.. vysoké střevíce ze zajíce, delikátní kotník, zesílené, mírně zkřivené švy na šatech, úpletové podvazky. Ach, bože, úběl stehen ve stínu. Zavřel jsem dveře a ty vydaly zvuk, jako by někdo políbil nahá ňadra...

Té ženské bych se dotkl jen jednou, pod vyvinutým žárem bych se jí roztekl po pokožce. Důlky na tvářích, hravá, tak je to. Zatraceně, asi mi v hlavě rezonuje vibrafon. Ne vibrátor. Šumy mluvících z dolnějších pater. Rozléhající se až sem nahoru na střechu.

Jak to jen voněla? Muškátové víno. Hrozny. Něco mezi.

Už se mi stalo, že zdálky jsem obdivoval dlouhé, hezké nohy, obleček, který dělal větší ramena, čepeček z Bradavic.. a pak jsem jí předešel, abych se podíval na předek.. a rozplakal jsem se a plakal a plakal, slzy s plesknutím tekly na žulový chodník... Měla víc než šestapadesát, možná jí táhlo na padesát sedm. Tak takhle se určitě nezamiluju!

Zamilovaný, zamilovaný, zamilované.. všem jde jen o to se zamilovat. Jsme jak grilované kuře, které se sto padesátkrát i po smrti otočí. Kudy vítr věje, ... říkám po smrti, protože co je láska jiného nez smrt zaživa. Pod víčky vidíte spoustu dívek, ale pod bulvy se vleze málojaká!

Jako ten tyran, který měl pro svou milou seznam sedmdesáti příkazů. Nebavit se s rodiči, nenosit šaty s ramínky atd! Není divu, že teď holka tráví čas v postraumatických syndromech.

Ohnisko paralyzovaných pudů

Studenti souhlasně pokyvují hlavami. Pančelka říkala, že Pavla má mezi nohama ptačí hnízdo.
Jednou kterýsi klasik napsal:

Sedíme u stolu. S pivem a známejma. Jeden fotograf z Brna a taky Pavel. Víš, ten z toho koncertu, jak na nás P. svítil baterkou. A taky jedna holka, co studuje biologii na Masárně.
"S nim to budeš mít složitý Anež. Von se teď rozešel s Šárkou. Nebo skoro rozešel."
"Zase Šárka?! Cha, no tyvole. No ale co, Šárka není nemoc…."
Ta holka se probere, odvrátí pohled od svého piva a s úplně vážným obličejem pronese: " Šárka je nemoc.".
Zírám.
"Šárka je nemoc ovocných stromů."
Užívám si s jakou vážností to dokázal říct, ale to už ležím pod stolem smíchy. Je fakt, že je to dobrá parafráze mužství. Ovocný stromy. Lákají a plodí.

Jednoženství, romantika, úzkostné poruchy. Žijeme na dluh, mrháme prostředky - od krémů na boty až po vložky! Všude samé násilí a mladí kluci už neví co s roupama. Pořád jim vnikají do hlavy vize zkázy mužství a pak se divíme, že skoro sveřepě a vzdorovitě podvádějí mladé holky! Avšak zachovejme paniku, stále jsme relativně nad vodou. Za čtyřicet, padesát let zcela vymizí romantika a i ty románky, co se potáhnou, budou sice vypadat vášnivé, ale budou jen ubohé! Žádné mateřství a monogamie už nám nevyrazí dech, vytlačí je ředitelé světa a pomatená doba milenců, kdy po prvním zapípání esemesky ji v patách přistane další, od jiného nabíječe.

Doba pokušení a osamělých výčitek se blíží mílovými kroky. Věčná nejistota a chudoba duší povede k bláznivým sceneriím. K nemocím, na něž není léku.

Ačkoliv sotva budete vědět, co to znamená, za tolik dekád senilní a zhrzení, zralí tak akorát do masového hrobu.

Miliardy lidí se hemží po zemské kůře a vy přesto trváte, že do postele půjdete jen s několika kousky nebo tak něco! Co je to za rozmazlenost. Musíte s každým přece! Ve vztazích žádný výběr neexistuje. Tisíckrát tisíc mrtvol pohřbíte v reálu snadněji než jednoho ve vztahu, a to vás asi brzdí. Všechna kola stojí... ale kolik žen už takhle pošlo hlady? Věčně nespokojené. Neříkám, že byste měli jít i se školníkem, který na vás dělá necudné grimasy. Protože by vás mohl nepřijemně obskákat, což by otevřelo brány neurózám.

Pomněte však, že barbaři jsou málokdy něžní. Lepší než s odcizenou důchodkyní povídat o problémech a práci na zahrádce. Visuté zahrady její čarokrásné hrudi se zvolna mění v rozvaliny. Protože tak se většina manželství končí, vážení. Chytřejší vrhat se na každou a dokazovat, že omnia ubique a že v minimu šancí je maximum možností. Ideální tedy asi ženy, anděly sestoupivší z nebe, netrápit... každý je nějaký, někdo jde po každé a žádnou nedusí vztahem a někdo je tak falešný, až je celkem zajímavý.

Teď sousedka kouká na videa a píše sms:

nějakej vizažista

ale fakt ťutínek
sám si maluje oči

třeba ukazuje

jak si keratin patlat doma a tak
vypadá jak baroš za mlada

Odepisuju:
máš vaginální psychózu
koukat se na teplouše

jak si maluje oči

pokleslejší už není nic

Podivné, jak některé netýkavky mají výraz jak sovy - podivně mravný. Možná je to tím, že jsou slepé!

Zbožňuji tanečnice.. černé punčochy, prozářené pleti.. a ty valčíky, co střihnou na těch nohou.
Láska k nahotě je prvnotnější než láska k cigaretám. Akt je prostě úvod do milování ženy.

Víme, že jeleni jsou mocná zvířata. Vykleštěný jelen ztrácí paroží. Oděn svou krásou, téměř mrtvý jelen umírá vysokou smrtí.

Obnažte svá lysá, bílá těla!

Neštěští chodí po lidech

Téže zimy roku 2141 se stal Johann Eberhardt, třicetiletý systémový inženýr, zodpovědný za rozvod a rozdílení vody v celém Berlíně, svědkem téhož nevysvětlitelného zjevení jiskřivých tančících částic, které se bez ustání pohybovaly po zdánlivě náhodných drahách uvnitř zářivého oblaku, neustále měnícího svůj tvar. Přestože Johannův rušný život právě zatěžovala zoufalá finanční tíseň jeho rodičů i hrozivé znovuvzkříšení rasistického nacionalismu v Německu, zjevení ho dočista fascinovalo a Johann vynaložil značnou námahu na jeho pochopení. Byl si jistý, že pro fenomén, který měl možnost pozorovat, musí existovat nějaké vysvětlení, nepřesahující zákony moderní vědy.
Také Johann se přestěhoval na Mars, aby se stal vedoucím stanice Valhalla, základny, vystavěné nedaleko severní polární čepičky, jejímž úkolem bylo zásobovat všechny lidské příbytky na planetě vodou. Na Marsu se pak Johann, stejně jako sestra Beatrice, znovu setkali s oblaky nevysvětlitelných jiskřivých a tančících částic. Tato nová zjevení oba jen utvrdila v závěrech, které si o podstatě svých vidění udělali už dříve.
Následkem Velkého chaosu došlo k podstatnému snížení dotací pro kolonie na Marsu. Přestože nedostatek financí silně narušil základní infrastrukturu na planetě a podnítil hromadnou emigraci zpět na Zemi, Johann a sestry Beatrice i Vivien vytrvale pokračovali ve své práci na Marsu, což muselo nevyhnutelně vést k tomu, že se spolu časem seznámili a mohli se o příběhy svých podivných zážitků navzájem podělit. V době, kdy se nad Marsem zformovala obrovská prachová bouře, hrozící zasadit všem lidským základnám na planetě smrtící úder, byly Beatrice s Vivien právě u Johanna ve Valhalle. Všichni tři, společně s dalšími osmi lidmi, v sobě našli odhodlání a odvahu vstoupit do hranaté stavby, kterou u stanice smontovaly bizarní mimozemské automaty těsně předtím, než ke kolonii dorazila zmíněná prachová bouře. Ke značnému všeobecnému překvapení se ukázalo, že se ve skutečnosti jedná o dopravní prostředek. Ten odstartoval z povrchu a ještě několik hodin obíhal kolem Marsu, než jej pohltila gigantická kulová bílá vesmírná loď s červenou polární čepičkou a dvěma červenými linkami podél rovníku.

Noc dvojího úplňku

Máš snad bombu?

Já nespal s krásou celý život a neomílal jsem pořád dokola její nejvykřičenější půvaby. Já nespal s krásou celý život ani jsem s její pomocí nelhal a neomílal jsem pořád dokola že krása nikdy neumírá ale že lehává sama mezi domorodci umění a jen jim známa tak vysoko nad bojišti lásky.
Je nad tím nade vším ó ano. Sedí na nejpřednějších stolicích církve tam nahoře kde se umělečtí ředitelé scházejí a vybírají díla pro nesmrtelnost. A ti s krásou spali celý život. A ti živili ambrozií a pili rajská vína takže vědí bezpečně jak krásná věc je radost navěky ach navěky a že nikdy vědomě či bezděky nemůže beze stop zmizet v nicotě peněžních ztrát

Ó ne já nespal
na matracích značky "Krása s pohodlím" jako oni
pln děsu v noci vstát
ze strachu abych třeba nepropásl
nějaký pohyb který by snad krása mohla udělat

Ne já nespal s krásou
podivínsky po svém
a párkrát jsem se s krásou
lacině miloval v posteli
a tak ze mne vystříkla nějaká ta báseň
a tak ze mne vystříkla nějaká ta báseň
na tenhle boschovský svět

Lunapark v hlavě

Vylito je prolito

Čím začít? Děti nezbedné. Jste doslova smetí. Chodíte sem a ani nenapíšte komentář. Je mi z vás do breku. Trošku soudnosti. Píšu jen pro vás, nemám žádné přátele, žádný sociální vztah s nikým, jsem ponechán napospas drtivému osudu, nikdo mi nepofouká rány ani neobváže zlomené srdce! A přesto mi nikdo takřka nenapíše pár anonymních vět, jsem už unaven. Už jsem zoufalý. Asi si koupím gramofon na kličku a budu si přehrávat staré pěvce.

Přiznejte se, že nejste tak úplně normální a čestní. Kdo z vás někdy nepoužil malou lest, aby se zbavil dotěrné pozornosti? Nebo na randeti, kam jste se vydali s hezkými úmysly, a odcházeli jste málem nasraní! Zpívá mi tu do ticha, do samoty Ella Fitzgerald, tak se nedivte, že mi zní cize každý hlas - asi jak plechový bubínek. Zpívá, že ji chybím. Že blues může být blůzové jen s někým, kdo o ní sní. Tančí cheek to cheek a mně to vibruje v přirození!

Jednou se mě ptali, jak jsem dosáhl takové moudrosti v umírání. Řekl jsem jim, že základ je dobře se oženit. Protože špatné manželství je nápor na nervy. Nepříznivě ovlivňuje výkon v profesi i mimo ni, na poli přátelství. Ale dobré manželství časem přeroste do takového parťáctví, které už nemá s láskou nic společného, proto jsem říkal, čím dřív dosáhnete břehu parťáctví, tím lepší manželství jste vybudovali. Tedy manželství, jež vydá za pečeni. Pak mírný relax, málo vztekání. Jste v půli cesty. Možná pomáhá víra v pluralitu názorů, buďte přístupní vírám a odlišným mentalitám. Žijte bez předsudků, protože kdykoliv vás může štípnout klíště a změníte se třeba ve slintající upíry vykořisťované rodiny. V kruhu blízkých nás dojímá ta neutuchající snaha. Ještě že jsem přerušil všechny kontakty, jinak bych zemřel ještě mladší v trvalé neurstanii, že jsem se zas nezalíbil tamtotu strejdovi z dynastie frýdkomístkařů. Rodiny sice nikdy nepochopí, že to děláte i pro ně, ale místy nezbývá než být přísný. Pro dobro těch, co přijdou po nás.

Myslíte, že jsem nenasytný vyvrhel? Že nepoznám tenkou hranici mezi slušností a lhostejností? Tak to se trošku pletete. Jestli neuvidím aspoň čtyři komentáře v tomhle článku, hážu na vás ultimátní bobek. Ve vší slušnosti, protože mi na vás záleží víc než na zrnku na pasti na myši, které zrovna chytám na půdičce. Jsou tam dvě a řádí jak pominuté. Budu se úplně bez výčitek věnovat bohulibějším činnostem. V mládí jsem býval tak aktivní človíček, dělal jsem to a tamto, a tak teď na stará kolena... už jenom píšu. Nevím, co je smutnější, jestli vy s vaší netečností a nebo já bez předsudků elegance.

Jsem tak jednou dělal výlet do brownfieldu kasáren v Kladně. Na oboru Ochrany obyvatelstva mi ji doporučili. Kasárna, znáte to. V ulici u sportovců 23242, nevím teď precizně. Každpádně jsem tam vlezl a nějaká mrňavá buďto řiditelka nebo uklízečka mi začala nadávat, že ji dělám stopy do podlahy. Kurva, zas takový půltunový gigant nejsem, abych převážil kachlové dlaždičky a vydupal v nich šlépěje, když to řekla, měl jsem chuť ji skočit do toho vypatlaného výrazu a donutit ji přehodnotit. Nenáviděl jsem ji, až mě bolelo břicho. Už jsem se chystal otevřít držku, aby ucítila ten odér, aby viděla ty černé vrchní zuby, ale opanoval jsem se. Musel jsem se sice opřít o dveře a poslouchat další příliv výčitek, ale krize už byla zažehnána, věděl jsem, že bohužel přežije. Na ploše okamžiku se zdála nedůležitou, beztak si vzala skopčáka. Prošel jsem kolem ní a neexistovala, jen jsem si opakoval - snad si mě zamilují gauneři z podsvětí. Svým příkladem povznesu lidi na roveň šimpanzů v říji.

A s těmi vyschlými inspiracemi si z vás akorát dělám bžundu, ale to, kdybyste měli v hlavě uklizeno, byste vytušili! Du vyměnit olej, má naježděno tisíce mil.

Pod prameny pípy

Co si pamatuju, nikdy jsem aktivně nevyhlédval bitky. Už jsem říkal, že mě do nich často namočili a vymáchali, ale abych byl takový pipin a bez varování útočil, to zas ne. A tak se nabízí, že jediná rvačka, jíž jsem se neúčastnil, působila trochu jak z gagu, trochu groteska třicátých let. Po koncertě jakési hlukové sekce (neptejte se) s jejich želízkem v ohni, předskokanem večera sorry satori, se začaly davy tísnit na paloučku před hospodou a protože si všechen proviant bylo třeba zakoupit u baru, vevnitř zůstalo jen několik vybraných nosičů a posluhovačů, kteří vytahovali objednané nápoje na čerstvých vzduch, pod širé nebe. Všiml jsem si, že půvabná bruneta spadla z barové stoličky a její maník ji bral na dámy. Zatímco si jako obvykle ke mně do kouta přisedávalo nepřeberné množství mladých a hubených holek a dávalo se se mnou do řeči, aby mi oznámily, jak jsem děsivý člověk, ze všech těch holek se mi pomalu dělalo šoufl a už ani rozparek na jejich kalhotách, jak sedávaly na židly s roztaženýma nohama, mě nevybudil z letargie a odhodlání zakončit večer plazící se po čtyřech po přechodech. Občas přišla nějaká matfyzačka, tak mi zasvěceně povídala o gravitačním světle a o vlnách a mase hmoty a mě vždycky zajímaly jen temné energie, tak se zas poodešla poradit s její spolužačkou a vrátily se obě, aby mě poučily. V tomhle baru se ten večer jen tančilo na stolech, něco, co se praktikovalo od nepaměti a kdyby tam neokouněli nějací Dánové nebo jaký pronárod, asi by se nic nesemlelo. Jenže ouha, jednomu z dánské undergroundové skupiny kdosi šlápl na kuří oko a už měl krigl u zubů. Bylo to asi čtyři proti šesti, tak nemělo smysl se zapojovat, přímo u nohou jsem je měl, soustředěně vyburcované, plné tiché zloby, která šla jinam a ven - nejradši do tváří, zducaných rudou zlobou. Ani moc krve neteklo, spíš se tak po sobě plazili, škrtili se límci, tihlencti dogmatici sebe sama, kteří navzdory napěchované atmosféře projevili milou tvůrčí stránku a násilí hrubého zrna zcela vyeliminovaly. Do všeho hrála nějaká indická hudba - mystická sitára a bubínky, tzv. tabla, tlumená akustikou padajících těl a táhlý plačtivý zpěv snad jen dokresloval ten opar, v němž se celý výjev odehrával. Asi po minutě po všem. Mezitím se ti buracející zvenku nahrnuli dovnitř, snad aby viděli, jak se řežou kluci v mezinárodním zastoupení.

Postupem citu

Minulý a budoucí světelný kužel události (označme ji P) rozdělují prostoročas na tři oblasti (obr. na str. 37 dole). První z nich je absolutní budoucnost události P; tvoří ji oblast uvnitř budoucího světelného kuželu vycházejícího z P. Události ležící v absolutní budoucnosti P mohou být v principu ovlivněny tím, co se v P stalo. Naopak ty události, které leží vně světelného kuželu z P, nemůže žádný signál z ní vyslaný zasáhnout, protože nic se nešíří rychleji než světlo. Absolutní minulostí P je oblast uvnitř minulého světelného kuželu. Signály šířící se z této oblasti podsvětelnou rychlostí mohou dostihnout událost P, pokud jsou vyslány vhodným směrem. Události ležící vně obou světelných kuželů nemohou událost P ovlivnit ani jí nemohou být samy ovlivněny. Kdyby třeba najednou Slunce přestalo svítit, lidé na Zemi by si zprvu ničeho nepovšimli. Dokud se Země nachází vně budoucího světelného kuželu této události, nemůže událost dění na naší planetě ovlivnit (obr. na str. 38). Až po osmi minutách, které potřebuje světlo k překonání vzdálenosti od Slunce k Zemi, bychom poznali, že s naší hvězdou není něco v pořádku. Teprve po této době totiž vstupuje Země do budoucího světelného kuželu události, která se odehrála na Slunci. Ze stejného důvodu nevíme nic o tom, co se děje ve velmi vzdáleném vesmíru. Světlo, které k nám přichází od dalekých galaxií, bylo vysláno před milióny let a nejvzdálenější vesmírné objekty které jsme schopni pozorovat, opustilo dokonce před osmi miliardami let. Pohlížíme-li na vesmír, vidíme jej takový, jaký byl v minulosti.

Hawking

Otrok

men generally work too much to be themselves. work is a curse which man has turned into pleasure. to work for work's sake, to enjoy a furitless endeavor, to imagine that you fulfill yourself through assiduous labor - all that is disgusting and incomprehensinble. permanent and uninterrupted work dulls, trivializes, and depersonalizes. work displaces man's center of interest from the subjective to the objective realm of things. in consequence, man no longer takes an interest in his own destiny but focuses on facts and things, what should be an activity of permanent transfiguration becomes a means of exteriorization, of abandoning one's inner self. in the modern world, work signifies a purely external activity.

Hroznou věčností

Věnováno na MDŽ všem ženám hodným toho jména, hlavně D. za ochotu při stání modelem, A. za mateřské instinkty a špenát s lasagnemi, P. za to, že je lesba a tajně mě miluje, I. za ptačí smích, který provívá zklamáním, za to, že spí s horníkem, B. za léta, která ze mě udělala zlomeného kostlivce, R. za cosi barokního, štukovaného ve vyjadřování a všem ostatním samičkám zkrátka proto, že jsou přítomny.

Stýská se mi po svitu měsíce
Po tvé lásce stýská se mi nejvíce

Zármutek nepomůže mně ani tobě,
tak přitul se zas po delší době

Křídla v holubí bělosti Třepotavě nerozumějící Záchvěvy hořké bezmoci
Rezonuje oblaky Hrom jejich ozvěny

Přes růžové rty třešní a jejich květů
miláček tě zavrhl a přestal tě mít rád

s loučením však padlo záští i tolik vád

Všechno je u nás už tak šeré
všecko je bez viny
Visí tu komíny kolikeré
Jak klony smradlavé plíny

Stýská se mi po tvé Vždycky na smrt odhodlané upřímnosti

Stýská se mi i po těch pohádkových nohou

vše božské na nich běhá

tak jako po jejich prstech, které tančí věčné bolero

Spočinutí v Le Nôtrově zahradě

Kariéra líbačů započala u dívky s rezatými vlasy a chlapce s modrými oči někdy na podzim. Tehdy nebylo kam jít, tak se líbali na zápraží paneláku. Mezi polibky říkala vědoucně něco jako: budu se muset dát ostříhat. Nechci ti vybodnout oči. Říkala to tak procítěně. Nechtěl, aby přišla o vlasy! To radši nemít oči.

Posléze jen tiše a skromně projevoval zájem o něco víc než o dlaně a rty, chtěl se dobývat přes blůzku. Přesvědčil otce se zlatou visa kartou, aby jim zaplatil výjezd do Francie. Chodili tam žardeniérami, v náručí drželi květiny, které neznali jmény a přes bulváry nesoucí usměvavé turisty kráčeli až do výčepů u doků, kde po večerech sedívali schoulení při hrníčku teplého čaje. Vše zákonité, vše náležící andělům radosti, zjevovalo jim svou přízeň, výklady skříňí zaplněných cetkami je nechávali klidnými, ruce zavěšené do sebe. Vjížděli taxíkem do zákoutí, kam běžná noha nevkročí, přejížděli přes most a neplatili mýtné. Kupoval ji mohérové šaty s přirážkou a balíky s cukrovinkami. Nechali za sebou všecky ty betonové krabice továren. Vlastí se jim natrvalo stala země galského kohoutka. Teď stáli u koloniálu, kde původní obyvatelé zotročených oblastí šili šaty z nejjemnějších ("obléknu tě do kozy, drahoušku!") látek a hned zas vedle pily, kterou vedl starý Indián v klobouku se širokým obočím hrající na mandolínu honkytonky jak ze sálonu, zatímco za ním se chlapi hádavě přetahovali u obloukovky. Možná měli jet už do hotelu, ale náhoda je zavedla až do Le Nôtrovy zahrady. Červánky jim svítily v ústrety na jejich medová ústa. Naposledy chtěla spatřit v ucházejícím světle geometrii trav, lahodnost ornamentu, ó, však my zpitaři ji už známe, to tajemství trávy, ale on nic nenamítal. Pak ji začal ohmatávat, "tady ne, Petříku, počkejme si". Jako na zavolanou, nedaleko zpoza keře vykoukla hlava Alžířana, pak druhá, třetí, hlavy se blížily, kluka zmlátili a holku v Le Nôtrově zahradě znásilnili.

Višeň

Chodníky a obrubníky byly na mnoha místech popraskané a bylo na nich vidět, že už pomalu ale jistě melou z posledního. Tak mi bylo dáno jednoho únorového dne přiženit se, ovšem jen teoreticky, do rodiny potulných komediantů. Všichni působili k smrti vážně. Otec byl nejvážnější, tvářil se každé ráno jak kdyby šel na pohřeb a večer míval takové deprese, že ho zavírali do kamrlíku na petlici, aby ostatní, už tak dost smutné, ještě víc nerozesmutnil.
Mívali kdysi psa jménem Štěk, ale ten umřel. Tak to chodí. Mívali i kočky, ale ty se jim zatoulaly. Tak to chodí.
Jejich posláním či cvikem, nebo chcete-li údělem, bylo poskakování na pódiu a napodobování komických postav francouzského divadla 19. stol a níže. Mydlili se na scéně jak rohovníci, když bylo třeba. Diváci si zaplatili, aby viděli krev přímo před nosem, často však dolétla až na jejich šaty a poskvrnila je. Kupříkladu jeden voják. Američan byl tak ohromen tím, co viděl, že vrávoravě vstal, plival krev a bouřlivě tleskal.
Víme z hodin dějepisu, co se říká o rovnosti a jak je to s ní ve skutečnosti. Že všichni muži, ženy i děti jsou stvořeni jako sobě rovni a nemají hladovět. Pravda je, že hladovět brzy budeme všichni.
S nimi jsem poznal význam slova vyhořet. Vyhořel jsem do základů. Ani moje cucání prstů mi nepomohlo a propadl jsem se do bezedných depresí.
Dcera byla výkvět lidství. Dívka jménem Karmen, asi patnácti- nebo šestnáctiletá, tuze půvabná, které zemřela maminka. Po nocích psala dlouhé romantické básně ve stylu Emily Dickinsonové. Proto ji nikdo nerozuměl. Kromě mě, který už měl cvik v odhadování duší mírně vyšinutých. Její psaní bylo sice bezcenné, zato plné vřelých citů, a proto jsem si ji rychle oblíbil a brzy ji požádal o ruku. Vlastně to bylo spíš tak, že jsem žebronil, klečel na kolenou a slyšel sám sebe, jak ji přesvědčuju, aby si vzala ten diamantový prstýnek a stala se mou družkou.
Čas se vlekl jak střeva u klobás. Ostatně máme spousty instrumentů, kterými můžeme čas řezat jako salám, máme hodiny a kalendáře, a každý plátek nějak pojmenujeme, když už není co pojmenovat, vrátíme se k starému dobrému historicismu.
Jeden tlustý komediant, mlád čtyřiadvacet let, s buclatými tvářičkami a hřívou vlasů jak námořník, platil za opravdu výjimečný talent. Když se ho ptali, jestli má talent čili nic, odpověděl, že nemá. Ale že na každém umění nás oslovuje právě jenom boj s hranicemi.

Teď ten sen. Nebo ho necháme na jindy. Nebo ne. Nebo jo, nevím. Představte si místnost tři krát tři metry. V ní pouze holé zdi, lenoška a sporák. Sporák na stlačený plyn, prostě krám na podpal. Říkal jsem jí kůlna, protože byla příliš kůl na označení pokoj. Uvnitř jsem si hověl na lenošce, která mi za cesty vesmírem (rozumějte správně - na drogách) byla kolébkou. Najednou se ve snu z polospánku probudím a nade mnou se tyčí ženská postava. Prostě nějaká kolem očí vrásčitá MILFka, zrzka, pěkně krev a mlíko se smetáčkem v ruce, že mi chce poklidit. Chvíli nevěřícně zírám na její výstřih. Pak ji dávám svolení a vydáváme se na cestu kaňonem.
Bylo toho určitě víc, ale co jsem si nezapsal, jsem zapomněl.

Mlhavé

- Poprosím Archanděla, abych vyhrál. Poslouchej! - Posel Světla mě slyší! Slyším jeho trumpetu! Hej, Cody, to ta ta tará tará, jak hrál ten chlápek na startu každýho dostihu na ten dloubej trombón. Boží, co?"

Shodnou se s Codym absolutně ve všem. Najednou si uvědomím, že jsem se konečně dočkal, jak se sčuchli a skamarádili - Stalo se - Ani jeden už o druhém teď nepochybuje - Pokud jde o mě, jsem pořád vzrušenej, protože jsem strávil dva měsíce ve vzdušném žaláři a všechno mě těší a proniká mnou, můj sněhobílý pohled světelných částic prostupujících esencí věcí prochází přímo skrze vše - Cítím tu Zeď Prázdnoty - Přirozeně je dokonale v pohodě vidět Codyho s Raphaelem, jak jsou rádi spolu, všechno to má co dělat s ničím, které je vším, nemám žádný důvod hašteřit se s nepřítomným soudem, který určil Věcem Nepřítomný Soudce, který zbudoval bez budování tento svět.

"Blbost, nevyhazuj prachy, člověče!" naléhá Cody - "Povídal jsem ti o Lazy Willym, jak ho našli mrtvýho s nevybranejma vyhranejma sázenkama v hodnotě pětačtyřiceti tisíc dolarů -"

"Poslouchej, Raphaeli," vložím se do toho, "Lazy Willy jen posedával a popíjel mezi závodama kafe, zřejmě s cvikrem, a přišel na poslední chvíli zjistit poměr sázek a skóre a šel vsadit a když se běžel závod, šel se vymočit - Je to všechno v číslech - Druhá volba je matematicky vypočítanej systém znásobování vkladů, sázíš s ohledem na svý prohry, a prostě nemůžeš prohrát, pokud ovšem nedojde k nějaký tragický sérii proher -"

Kerouac

Chropot

Hraje mi tu Castlevania do uch, hudba sfér, inu, vlastně ne sfér, ale videoherní série. Dobrý retro, na dnešní časy perfektně ujeté, kde jsou doby amigy a spol. Tolik lidí je coveruje na ytubíčku, protože poznají zlato, když se třpytí. Což neni zas problém třeba v kupce hnoje. Přesto si cením jejich snah, protože kolikrát fanoušci vytvoří hodnotnější kousky než samotní tvůrci původních tracků. Tak kupříkladu Symphony of the night, možná nejspanilejší ze všech dílů, co se týká hudby zajisté.

O ženě, která dobře vypadá, řekneme: je silná, zdravá. Tak se to říká, ne?
Silný jako bohatýr, silný jako dub, jako Bivoj, všecko se říká o chlapovi - taky silný zdravý. Podobnost čistě náhodná.


Zrodil se jednoho dne před staletími mezi osamělými bytostmi, neukojenými, ne nešťastnými, protože už čekajícími, čekaním povýšenými v radosti. Jaká to jímavá chvíle? Zrození polibku. Toho pudu rozkošnických uměn.
Tvorba lásky je tak tajemná. Neb kdo zdusí výkřik lidské samičky, která rozechvělá přijimá rty? Zakusuje se do nich jako do šíje družky. Zvýší se činnost bulvy, podporující milostnou vášeň. Sledujeme vzrůst opojení nad raněnou maskou ženy. Pije dech a pro větší rozkoš přijimá jakoby další ústa s podivuhodností ducha odsouzeného k návratu k bestiálnosti. Vydražďuje ji hřích i slova pronesená nazdařbůh, v návalu exaltace. Vyráží z ní další křik a vzdaluje se od tváře. Co mi však dovoluje patřit do klamavého povrchu ženy? Kým tehdy jsem? Jenom přemoženým zvířetem!


Slunce v sípotu

Až paprsek změkne
odumře a kolem krku
se ti omotá pak
zadusí a přeruší
neslyšný zpěv
monolog
tvého hrdla

Byl to ten alkoholický životopisec Woodward myslím, kdo řekl, že v životě má jen smysl ho žít. Tak plyň, plyň, už žádné pózy, sežer všecky pózy, cestuj, miluj dobrodružství, svítání pod horami a nebudeš litovat. Nestěžuj si a nic nekritizuj, protože se vrátíš v podobě nového člověka. Křišťálové zářící meteor kdožvíčeho. Jaký jsem to blázen? Plavat v řece utopení. Radši dostat sladkou odměnu - nějakou Elis svlečenou z šatů! To by byla šance ji ukázat, jací jsou chlapi rozsévači. Nad přílivem nocí... rozhazují hrstěmi sperma na zamlžená, rozpraskaná zrcadla žen. V osm je vše odbyto a jde se dívat na telku. Pustím si svoje Volejte řediteli. Jako v podání Izerově, samozřejmě. Pak půjdu spát. A žena bude nepřítomně těkat po kuchyni a udržovat oheň či co. Po sexu každý generál. Horší než mladá melancholička je už snad jen stará sangvinička. Navíc růžový život - to je známý vtip, který si vysnilo už tolik duší. A všecky do jedné teď rotujou v hrobě.

Ale ty sexuální představy, co mě popadají - nemají obdoby. Třeba o kovbojkách, co mají pistole, na kterých rajtují a semotamo nějaká střelí. Proženou vagínou kulku.

Ptejte se mě někdo na sny. Mívám dlouhatánský sny a chci je někomu vyprávět.

Čoskoro

"Pozrite," zažialila, "poranila som sa."
Všetci sme sa pozreli - hánku mala modro-čiernu.
"To si mi urobil ty, Tom," povedala obviňujúce "Viem, že si nechcel, ale urobil si to. To mám zato, že som sa vydala za surovca, za taký nemožný, obrovský, vypasený ukážkový exemplár -"
"Nepáči sa mi to slovo vypasený," protestoval Tom podráždene "ani žartom nie."
"Vypasený," stála si Daisy na svojom.

Velký Gatsby

A mně teď vyschly nápady, nemám na ně chuť, mrznu jak slimák na pólu. Snad se zas někdy střelka obrátí. Jinak budu negativní. Mějte ukázkové dny plné slunce a orgasmů! Mějte své miláčky v pelíšcích a skládejte si spolu svět. He-he.

V hrudi přebývá

sýrovitý nohy duše tvaru konvice ruce, které nenávidí kulečníková tága oči jako spínátka mám radši červené víno nudím se v letadle jsem ukázněný při zemětřesení a ospalý na pohřbech zvracím na přehlídkách a jsem obřadný u šachů

moje matka měla falešné zuby můj otec měl falešné zuby a každou sobotu po celý svůj život srolovali všechny koberce v domě napastovali dřevěnou podlahu a znova na ni ty koberce položili

někteří lidé jsou mladí a nic
víc a někteří lidé jsou staří a nic víc a někteří lidé jsou něco mezi prostě něco mezi. a kdyby se mouchy hodily do gala a všechny domy shořely ve zlatém ohni, kdyby se nebesa vrtěla jak břišní tanečnice a všechny atomové bomby začaly řvát, někteří lidé by byli mladí a nic víc, a zbytek by zůstal stejný. těch pár, co jsou jiní, rychle vyřídí policie, vlastní matky, vůlastní bratři, ostatní; vyřídí se sami. zbývá jen to, co vidíš. je to drsný

kdysi jsem odšroubovával spodní kryt telefonu a vycpával ho hadry a když někdo klepal neotvíral jsem a když byli neodbytní spustil jsem na ně tak sprostě že rychle mizeli. další starý blázen se zlatými křídly povislým bílým břichem a očima, které vyrazí dech slunci.

tohle už napadlo milióny mužů při holení, že vzít si život je možná lepší než zbavovat se vousů plivni na hadřík a očisti si zpětné zrcátko, uháněj jako o život, opilej vocase, kurvy zvítězí, blázni zvítězí ale ty přesto vyraž jako kůň ze startovacího boxu

telefón pořád vyzváněl. zvedl jsem ho: "haló!" "MILUJU TĚ!" řekla. "dík," řekl jsem já. "to je všechno, co mi řekneš?" "ano." "di do prdele!" řekla a zavěsila. láska usychá, pomyslel jsem si, když jsem se vracel zpět do koupelny, dokonce rychleji než sperma.

jestliže trpím u tohoto psacího stroje pomyslete, jak bych se asi cítil mezi sběrači salátu v Salinas

Bukowski

Oculos

Zatuchlá kniha

Jednou odpoledne jsem pozoroval kachny v prasečím výběhu.

Vždy, při víře mé, jež mrazivý ten zvuk rodí.

Praštil jsem sebou na zem a křičel: "Zemru!"

Na ledničce mňoukal kocour.

Uvěřte, že svět je éterická květina a budete žít.

Dharmoví tuláci

Oberonská plačtivost

Průsvitné víly průsvitně neviditelné v křečích tance a šedých šerých závojích tak svůdných tak svůdně škodných hedvábně usmrcujících hořce horce milostných a nedostupných
tančí na hladinách bez možnosti úniku utonutím se rozplývají (nad maličkostmi života) mizí rozplynulé nepolapitelně nepolapené
pouhá modravá hořkost plédů zůstává teď zchladlá dotěrná se do vlasů vsakuje

Pak mu beránci začali spouštět červenou, chytal ji do očí, opřel se o kandelábr. Spouští se zvolna k zemi, než se spustí zcela. Kandlébr ruda svítí do temné uličky, v povzdálí chlapec kutálí groš po dlaždění.

Byla zima, zima v roce, a v tý tu taky všichni žili, ti skuteční i ti právě vynikající v chorobný fantazii zadrhávajícího vypravěče, zrovna mátl příběh, lidi i roky, seděl v Nonstopu nad sklenicí. Upadal do dřímoty. Z ruky mu klouzal pevný bod. Byl obehnán hradbou slov. Sunul se jak snovač na hranici bdění a nebdění. Pracoval na svém pádu. S nevyvratitelným přesvědčením fanatiků.

Bloumal chodbama. Šoupal nohama. Zvykal si. Lze si zvyknout na ustavičné bloumání? Šoupání nohami-párátky pavoučích žen a zženštilců? Vyhazovy z hajzlů pajzlů? Rány do tváře, které už nic víc necítí, zrudlé sraženou krví?

Teď už usínal, nořil se do sebe jako a viděl obličeje. Takových tváří je plná tramvaj, kancelář, obchod, jsou jich plné křižovatky, lidé postávají s tvářemi otázníků na přechodu. Ustálí se jim v oku nějaká kapička, jakýsi krystal poznání. Ten poloznámý zjev naproti je můj soused a milenec v jednom. Vid. Putující přes pulzující rohovku až k přívodu nervu na sítnici. Večer mu láskyplně připravím turka a naperu do něj sperma. Pohasl výraz z oka, žíla vyběhla až k bělmu.

Přece ho neznám, jen ho pravidelně šukám! Proč se o něj starat víc, než je nutné, aby mi sloužil. Cizota nás sblížené definuje. Klouzám po něm od pasu nahoru, pak zas dolů a obracím naruby jeho kůži. Přes dráždění k slzám. Nevidím přes ty mraky zármutku, lije se, kalužiny se zdymadly vylévají, otírám ze obuvi své prach a nacházím zbořeného L. v komoře. Leží s hlavou v kýblu, pach sardinek z otevřených plechovek se bahnně zvedá z korpusu víc mrtvého nežli živého.. Vzpomínám na naše prvé setkání. Vezl kočárek. S Nicmoc holkou okolo, vyzáblou, bez jiskry, vlasy ji plandaly do očí, číšnice prý. Podíval se na mě tak pronikavě, až mě zamrazilo v podbřišku. Moje víčka chtěla a jeho chtěla, proto se sešla. A teď tu leží načichlý plesnivinou hospod, muž krásný jako bitevní loď, bezvládný s hlavou zastrčenou v kýblu. Přistoupím k němu a bodám, bodám, bodám naslepo, dokud necítím příliv vzkypělé, potoky a proudy něžné šarlatové krve. Tak končí můj příběh o lásce - happy-endem, ale kdo teď uklidí ten svinčík? Uklízečka má dovolenou.