Konkurence

Mi zčistajasna blogový idol MTS oznámil, že chce seknout se vším, protože nezná pravidla hry. Tak jsem z toho řádně vykolejený. Nevím co dělat. Asi bych se měl též předávkovat. Abych vyrovnal skóre. Co je to za ukrutnické povahy, které vás nejprve okouzlí, aby se chvili nato podobny páře nad hrncem vytratily do věčnosti! Vysmáhlí si najdou vlastní peklo, jehož plameny šlehají až do světa živých. Kéž by stály o spásu. Ale fetovat třeba padesát let, to chce nemalé dovednosti a instinkty.

Chladná ruka Děvky
v sevření hrdel
na hřezlých střevech hraje
sonátu ódy na bolest

nemocí svého těla
zmocněného kýmsi
se o tebe otírá
ve zvrhlém chtíči
a kýči smíchu oděna

krkem víří víčka

dechu pot se vaří

za zuby

vředovitým jazykem chmur

zlých slov a činů

večery vlažil krví černa
hrátky s kůží krku
a slané slzy jejich pórů
do syta vychutnává

na závěr polibek na ústa
jak blín je hořký
a stejně tak i zapáchá

a tvé vzdouvající se nitro
v ohnivých křečích
už neodolá
vyvrhujíc zpověď

svěřuješ jejím šeravý rtům
a poté i zemi
co tě tíží
a čemu se jednoduše
nevyhneš.

Na mramorové podlaze

Kniha otevřena na samém svém konci.
Po ušlechtilém písmu stéká krev.
Vzduch prosycen truchlivými zvonci.
Na podlaze zbytky střev.

Jak Rudé moře. Černé vody plná řeka
z jejíchž břehů se valí krve vlna.
K prázdnu se blíží rychle tělo z plna.
Na konci nekonečna jej zapomnění čeká.

Krutě dravá povodeň, dorazivší k hávu
ze sametu bílých oblak, černou nocí roubeného,
v drzosti, na odiv dávající zprávu:
"Jde si proň již. Skon všech strastí raněného."

Nenajdeš již v tratolišti samet krví přesycený.
Splynul s zemí, nenápadně.
A krev, jako křídlo Vrány - celý svět v ní utopený -
hubí bílo bezodkladně.

Když už poslední i krůpěj, opustila tělo,
poslední i nadechnutí odešlo co vzdech.
Prázdno tam, kde vše se skvělo
uvidíš jen. Tajíš dech.

Teď krásný pohled naskýtá se
na tváře, kde lži už není.
Co masky Dne ke kráse mění
v šedé noci rozpíná se.

Chodila jsem sem potom za ním každý den. Každý den jsme se scházeli zde. Pod
stíny dubů jsme se potom v jeho volných chvílích procházeli a mluvili o všem možném. Doteď
mi zní v uších jeho příjemný hlas. Doteď nás ještě vidím se prohýbat smíchy v reakci na něčí
vtipnou poznámku. Ten smích tu působil poněkud nepatřičným, ale stejně zvláštně osvěžujícím
dojmem. Zhruba stejně jako sluneční paprsky v pokoji depresemi zmítaného člověka.

kam se hrabou španělky nebo taliánky, vetšinou maj kozí nohy

vesničková má středisková, nikdy ti nezapomenu, cos pro mě udělala

kozí nohy, příliš nizko položený zadek, rustikální kozí nohy

tancujou

cajdáky

z nich některé jsou tmavovlásky - stav vlasů značící křehkost

takovou, jakou nemá čas se zaobírat, dokud neprochodí pár ze svých příštích koloběhu zrození, životů na hovno,

takovou křehkostí se muž zabývat nesmí

ne moc dlouho, aby neoněměl,

je-li poutníkem dlouho a dostane-li se příliš blízko, schová se za oči tisíc let staré

a vyčkává

a vyčkává

proč jsou hispánky takové dračice?

protože španělky mají podolky, kterými přijímají pro ně tolik důležité energie, z kužele země, vedoucí k středu těla

a když si svlékají sukně přes nohy, rozptýlí energetický sloup.. torzní energie totiž směřuje všude, jen ne zas k zemi. tím muže dokonale vyvedou z rovnováhy.