Zatím tu spí lvi. Už se probudili.. a mají v hřivě zabodnuty šípy Medúziny. Hlavy cherubínů a okřídlená legie ořů jim v patách. Za smrt jste mi srdíčka nerozdali, tak nedostanete ani hovno.
Všecko je o nějaké kurvě, která v hotelovém pokoji v Jindřichově Hradci usne nějakému opilci na rameni a z toho spánku se zrodí ve zkumavce nějaké dítě, které je vhozeno do Nelítostného světa, řvoucí a smradlavé a chce pořád nasrkat mlíčka z cecek. Pořád měl skleničku prázdnou a ruce celý mastný od kolomazi, jak se rýpal za sedačkou v autě. Překypoval energií jak mlaďoch, i když mu táhlo na padesát. Ale jen když šlo o ženské a chlast. Řval vždycky chroptivě po barech, že zve celý bar na rundu. A pak, když se každý na jeho útraty napil, odešel potichu jak duch - bez placení. Dělal dojem, že neměl nikdy žádné prachy, aspoň vlastní ne, tak nevím, jaktože je všude rozhazoval. Divil jsem se, jak mohl přežít dospívání, to jsou přece lidi věčně na mizině.
Měl bych asi psát o svých známých a kamarádech, ale nevím proč. Na scéně by se míhala jména, které nikoho nemohou zajímat. Ale pro mě tvořily dějiny. Tak kupříkadu Jonáš, se kterým jsme sjezdili půlku východní Evropy a tamtu horkokrevnou Asii. Pokaždé, když jsme se vypařili skoro bez floka, on utíkal od své Evičky, já zas od své skleničky (ke galónům), koneckonců byla to příležitost, tam venku je spousta parchantů, zabávnějších než výtvarný kurz a prohnanějších než smrt, a my chtěli znát svět, bezpodmínečně, Jonáš býval a je trochu blázen, takový druhý Ježíš, který se znovu vrátil na zemi, aby ji obracel úrodou navrch a chopil se rýče a celou tu hroudu rozhrabal od svítání po setmění. Jen se výhybal Ninive, kam asi neměl důvod jezdit. Opravdu jsme neměli až na toaleťák, tabák a rychlovarnou konvici vesměs žádné předměty denního užití. Oč méně jsme měli sebou, o to víc jsme nosili, divocí a nenasytní, nemyté hlavy, páchnoucí hadry, v sobě. Kolkik řidičů náklaďáků jsme stopli a kolikrát nás vezli skorem do Turecka, až pěkně ke Kobani. Viděli jsme pěkně v Izmiru sešikované vojáky nevímjakého společenství. Mašírovali ve dvoustupech a mávali čepičkami, když šli kolem špalíru zvědavců, přímo středem silničního uzlu. Údajně se tam zrodil Homér, tak jsme v archeologickém muzeu pátrali po jeho bustě. A vskutku tam trůní na mramorovém podstavci, tento nesmrtelný veleduch, údajný rodák z města před válkami známého jako Smyrna.
A nebo bych mohl mluvit o řekl-bych-příjmení, ale bojím se zrušení inkognita. Elektrikář, který mi sestavoval jakési obvody, pomocí nichž jsem mohl dávat mírné šoky lidem podnapilým, pod stolem např. a oni cítili jemné šimrání v kůře mozkové - asi, které se příznivě projevilo na jejich schopnosti se sociálně adherovat, bez křečí a zbytečných dramat. Takhle jsme spravili na pět desítek lidí, kteří se dobrovolně či méně dobrovolně nechali testovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat