Blitky z koblihů

Den před onou nocí minul beze zvláštních příhod. Teprve večer to započalo.
Seděl jsem o 7. hodině v jídelně hotelu "U stříbrného slunce" v okresním městě J. ; již od druhé s poledne jsem tam popíjel; o půl deváté hodlal jsem vlakem odejeti do krajského města E., kde mám kvetoucí velkoobchod se střižným zbožím a nový čtyřposchod'ový dům. - Za mnou sedělo několik sedláků v hlučné zábavě. Jeden z nich právě vyprávěl, jak chytal polního zloděje. Neposlouchal jsem ho téměř. - - Tu zaryla se mně ostře v sluch slova :
"I obešel já polí pět."
Mají v sobě něco pitvorného; něco hrůzného by sotva kdo v nich našel. A přece zavířil ve mně na okamžik pradivný děs, velmi jemný, ale silný, dávající tušit něco nade vše pomyšlení strašlivého. Myslím ostatně nesměrodatně v duši své kramářské, že směšnost a hrůznost jsou sestry, rub a líc jedné a téže věci : že kořeny vší hrůzy spočívají v mysteriu komičnosti a naopak, že v nejhlubší hloubi směšná jest jen hrůznost, jen každý strach; že svět jest jen bezedně hlubokou a feérickou hrůznou groteskou.
Zapomněl jsem brzo na to. Za čtvrt hodiny vyšel jsem na dvorek. - Vraceje se stanu, zadívám se na hvězdy . . . A tu slyšitelně zasyčelo mně něco v uši : "Obešel já polí pět," - podťalo nohy a vzalo vědomí.

Ubírám se nevýslovně truchlou, pahorkatou, místy lesnatou krajinou. Husté mraky klenuly se nad ní jako klenba hrobky temně žluté, jakých jsem nikdy neviděl. Pozdní podzim; smrt všude, smrt . . . Polámané, hnědnoucí, mokré trávy klonily se v bláto; mrtvoly uschlých trsů, větříkem galvanisované, šeptaly posmrtné své sny; dušičkové kvítky, umírající pozvolna, prosily žluté nebe o rychlou smrt ; mrtvolně páchla hrobová prsť polí. Žlutá hrůza šla se mnou a sílela víc a více. Vše mne lekalo, vše, nač jsem se podíval, tajemně mne odmršťovalo. "Ubohý, ubohý!" mluvily ke mně trávy a hroudy, lesy a mraky, "co tu ještě pohledáváš? Vidíš, že vše tě ze svého středu vymítá a někam pryč posílá, a ty nechápeš, že místo tvé není již tuto? Smrt sedí v tobě a nic ji nevypudí !" Každou chvíli jsem očekával, že přijde to hrozné, nejhroznější, poslední. A přišlo!

Na poli chodí smuténka a zpívá

Je to černé a klepe to na dveře, co je to?

Naše růžová budoucnost, která

chodí po konipných cestách podzimu.

Přišla a prostředním prstem ťukala na sudy.
Všechno chce o nás vědět.

Potmě je tolikrát líto.

Tolik sudů leží netknuto.

Mezi dobráckými lidmi

chodí husopaska

žebrá a píská na prsty

mezi spodinou a kramáři.)

Pospícháš bez hnutí

a chlastáš do úmoru

stejné kulisy, jiná a stejná žena,

jiskry bez žáru,

řeč, směšná i dojemná

tě sytí,

že protáhneš kundu nití

jsi všude hostem,

znáš všecky odpovědi

nedávno pohřbený dítě,

cos býval kdysi

zbyly jen kompromisy.

Čas nezměnil nic. Jen už místo vín a piv chlastám pálenky, pokročilejší pití pro pravé chlapy.

(Odpověď na otázku, co mu přineslo odloučení od lidí)

Jak bude po smrti a mix (Skácel, Toušek)