Chodníky a obrubníky byly na mnoha místech popraskané a bylo na nich vidět, že už pomalu ale jistě melou z posledního. Tak mi bylo dáno jednoho únorového dne přiženit se, ovšem jen teoreticky, do rodiny potulných komediantů. Všichni působili k smrti vážně. Otec byl nejvážnější, tvářil se každé ráno jak kdyby šel na pohřeb a večer míval takové deprese, že ho zavírali do kamrlíku na petlici, aby ostatní, už tak dost smutné, ještě víc nerozesmutnil.
Mívali kdysi psa jménem Štěk, ale ten umřel. Tak to chodí. Mívali i kočky, ale ty se jim zatoulaly. Tak to chodí.
Jejich posláním či cvikem, nebo chcete-li údělem, bylo poskakování na pódiu a napodobování komických postav francouzského divadla 19. stol a níže. Mydlili se na scéně jak rohovníci, když bylo třeba. Diváci si zaplatili, aby viděli krev přímo před nosem, často však dolétla až na jejich šaty a poskvrnila je. Kupříkladu jeden voják. Američan byl tak ohromen tím, co viděl, že vrávoravě vstal, plival krev a bouřlivě tleskal.
Víme z hodin dějepisu, co se říká o rovnosti a jak je to s ní ve skutečnosti. Že všichni muži, ženy i děti jsou stvořeni jako sobě rovni a nemají hladovět. Pravda je, že hladovět brzy budeme všichni.
S nimi jsem poznal význam slova vyhořet. Vyhořel jsem do základů. Ani moje cucání prstů mi nepomohlo a propadl jsem se do bezedných depresí.
Dcera byla výkvět lidství. Dívka jménem Karmen, asi patnácti- nebo šestnáctiletá, tuze půvabná, které zemřela maminka. Po nocích psala dlouhé romantické básně ve stylu Emily Dickinsonové. Proto ji nikdo nerozuměl. Kromě mě, který už měl cvik v odhadování duší mírně vyšinutých. Její psaní bylo sice bezcenné, zato plné vřelých citů, a proto jsem si ji rychle oblíbil a brzy ji požádal o ruku. Vlastně to bylo spíš tak, že jsem žebronil, klečel na kolenou a slyšel sám sebe, jak ji přesvědčuju, aby si vzala ten diamantový prstýnek a stala se mou družkou.
Čas se vlekl jak střeva u klobás. Ostatně máme spousty instrumentů, kterými můžeme čas řezat jako salám, máme hodiny a kalendáře, a každý plátek nějak pojmenujeme, když už není co pojmenovat, vrátíme se k starému dobrému historicismu.
Jeden tlustý komediant, mlád čtyřiadvacet let, s buclatými tvářičkami a hřívou vlasů jak námořník, platil za opravdu výjimečný talent. Když se ho ptali, jestli má talent čili nic, odpověděl, že nemá. Ale že na každém umění nás oslovuje právě jenom boj s hranicemi.
Teď ten sen. Nebo ho necháme na jindy. Nebo ne. Nebo jo, nevím. Představte si místnost tři krát tři metry. V ní pouze holé zdi, lenoška a sporák. Sporák na stlačený plyn, prostě krám na podpal. Říkal jsem jí kůlna, protože byla příliš kůl na označení pokoj. Uvnitř jsem si hověl na lenošce, která mi za cesty vesmírem (rozumějte správně - na drogách) byla kolébkou. Najednou se ve snu z polospánku probudím a nade mnou se tyčí ženská postava. Prostě nějaká kolem očí vrásčitá MILFka, zrzka, pěkně krev a mlíko se smetáčkem v ruce, že mi chce poklidit. Chvíli nevěřícně zírám na její výstřih. Pak ji dávám svolení a vydáváme se na cestu kaňonem.
Bylo toho určitě víc, ale co jsem si nezapsal, jsem zapomněl.
Mívali kdysi psa jménem Štěk, ale ten umřel. Tak to chodí. Mívali i kočky, ale ty se jim zatoulaly. Tak to chodí.
Jejich posláním či cvikem, nebo chcete-li údělem, bylo poskakování na pódiu a napodobování komických postav francouzského divadla 19. stol a níže. Mydlili se na scéně jak rohovníci, když bylo třeba. Diváci si zaplatili, aby viděli krev přímo před nosem, často však dolétla až na jejich šaty a poskvrnila je. Kupříkladu jeden voják. Američan byl tak ohromen tím, co viděl, že vrávoravě vstal, plival krev a bouřlivě tleskal.
Víme z hodin dějepisu, co se říká o rovnosti a jak je to s ní ve skutečnosti. Že všichni muži, ženy i děti jsou stvořeni jako sobě rovni a nemají hladovět. Pravda je, že hladovět brzy budeme všichni.
S nimi jsem poznal význam slova vyhořet. Vyhořel jsem do základů. Ani moje cucání prstů mi nepomohlo a propadl jsem se do bezedných depresí.
Dcera byla výkvět lidství. Dívka jménem Karmen, asi patnácti- nebo šestnáctiletá, tuze půvabná, které zemřela maminka. Po nocích psala dlouhé romantické básně ve stylu Emily Dickinsonové. Proto ji nikdo nerozuměl. Kromě mě, který už měl cvik v odhadování duší mírně vyšinutých. Její psaní bylo sice bezcenné, zato plné vřelých citů, a proto jsem si ji rychle oblíbil a brzy ji požádal o ruku. Vlastně to bylo spíš tak, že jsem žebronil, klečel na kolenou a slyšel sám sebe, jak ji přesvědčuju, aby si vzala ten diamantový prstýnek a stala se mou družkou.
Čas se vlekl jak střeva u klobás. Ostatně máme spousty instrumentů, kterými můžeme čas řezat jako salám, máme hodiny a kalendáře, a každý plátek nějak pojmenujeme, když už není co pojmenovat, vrátíme se k starému dobrému historicismu.
Jeden tlustý komediant, mlád čtyřiadvacet let, s buclatými tvářičkami a hřívou vlasů jak námořník, platil za opravdu výjimečný talent. Když se ho ptali, jestli má talent čili nic, odpověděl, že nemá. Ale že na každém umění nás oslovuje právě jenom boj s hranicemi.
Teď ten sen. Nebo ho necháme na jindy. Nebo ne. Nebo jo, nevím. Představte si místnost tři krát tři metry. V ní pouze holé zdi, lenoška a sporák. Sporák na stlačený plyn, prostě krám na podpal. Říkal jsem jí kůlna, protože byla příliš kůl na označení pokoj. Uvnitř jsem si hověl na lenošce, která mi za cesty vesmírem (rozumějte správně - na drogách) byla kolébkou. Najednou se ve snu z polospánku probudím a nade mnou se tyčí ženská postava. Prostě nějaká kolem očí vrásčitá MILFka, zrzka, pěkně krev a mlíko se smetáčkem v ruce, že mi chce poklidit. Chvíli nevěřícně zírám na její výstřih. Pak ji dávám svolení a vydáváme se na cestu kaňonem.
Bylo toho určitě víc, ale co jsem si nezapsal, jsem zapomněl.
Žádné komentáře:
Okomentovat