Hroznou věčností

Věnováno na MDŽ všem ženám hodným toho jména, hlavně D. za ochotu při stání modelem, A. za mateřské instinkty a špenát s lasagnemi, P. za to, že je lesba a tajně mě miluje, I. za ptačí smích, který provívá zklamáním, za to, že spí s horníkem, B. za léta, která ze mě udělala zlomeného kostlivce, R. za cosi barokního, štukovaného ve vyjadřování a všem ostatním samičkám zkrátka proto, že jsou přítomny.

Stýská se mi po svitu měsíce
Po tvé lásce stýská se mi nejvíce

Zármutek nepomůže mně ani tobě,
tak přitul se zas po delší době

Křídla v holubí bělosti Třepotavě nerozumějící Záchvěvy hořké bezmoci
Rezonuje oblaky Hrom jejich ozvěny

Přes růžové rty třešní a jejich květů
miláček tě zavrhl a přestal tě mít rád

s loučením však padlo záští i tolik vád

Všechno je u nás už tak šeré
všecko je bez viny
Visí tu komíny kolikeré
Jak klony smradlavé plíny

Stýská se mi po tvé Vždycky na smrt odhodlané upřímnosti

Stýská se mi i po těch pohádkových nohou

vše božské na nich běhá

tak jako po jejich prstech, které tančí věčné bolero

Spočinutí v Le Nôtrově zahradě

Kariéra líbačů započala u dívky s rezatými vlasy a chlapce s modrými oči někdy na podzim. Tehdy nebylo kam jít, tak se líbali na zápraží paneláku. Mezi polibky říkala vědoucně něco jako: budu se muset dát ostříhat. Nechci ti vybodnout oči. Říkala to tak procítěně. Nechtěl, aby přišla o vlasy! To radši nemít oči.

Posléze jen tiše a skromně projevoval zájem o něco víc než o dlaně a rty, chtěl se dobývat přes blůzku. Přesvědčil otce se zlatou visa kartou, aby jim zaplatil výjezd do Francie. Chodili tam žardeniérami, v náručí drželi květiny, které neznali jmény a přes bulváry nesoucí usměvavé turisty kráčeli až do výčepů u doků, kde po večerech sedívali schoulení při hrníčku teplého čaje. Vše zákonité, vše náležící andělům radosti, zjevovalo jim svou přízeň, výklady skříňí zaplněných cetkami je nechávali klidnými, ruce zavěšené do sebe. Vjížděli taxíkem do zákoutí, kam běžná noha nevkročí, přejížděli přes most a neplatili mýtné. Kupoval ji mohérové šaty s přirážkou a balíky s cukrovinkami. Nechali za sebou všecky ty betonové krabice továren. Vlastí se jim natrvalo stala země galského kohoutka. Teď stáli u koloniálu, kde původní obyvatelé zotročených oblastí šili šaty z nejjemnějších ("obléknu tě do kozy, drahoušku!") látek a hned zas vedle pily, kterou vedl starý Indián v klobouku se širokým obočím hrající na mandolínu honkytonky jak ze sálonu, zatímco za ním se chlapi hádavě přetahovali u obloukovky. Možná měli jet už do hotelu, ale náhoda je zavedla až do Le Nôtrovy zahrady. Červánky jim svítily v ústrety na jejich medová ústa. Naposledy chtěla spatřit v ucházejícím světle geometrii trav, lahodnost ornamentu, ó, však my zpitaři ji už známe, to tajemství trávy, ale on nic nenamítal. Pak ji začal ohmatávat, "tady ne, Petříku, počkejme si". Jako na zavolanou, nedaleko zpoza keře vykoukla hlava Alžířana, pak druhá, třetí, hlavy se blížily, kluka zmlátili a holku v Le Nôtrově zahradě znásilnili.