Čím začít? Děti nezbedné. Jste doslova smetí. Chodíte sem a ani nenapíšte komentář. Je mi z vás do breku. Trošku soudnosti. Píšu jen pro vás, nemám žádné přátele, žádný sociální vztah s nikým, jsem ponechán napospas drtivému osudu, nikdo mi nepofouká rány ani neobváže zlomené srdce! A přesto mi nikdo takřka nenapíše pár anonymních vět, jsem už unaven. Už jsem zoufalý. Asi si koupím gramofon na kličku a budu si přehrávat staré pěvce.
Přiznejte se, že nejste tak úplně normální a čestní. Kdo z vás někdy nepoužil malou lest, aby se zbavil dotěrné pozornosti? Nebo na randeti, kam jste se vydali s hezkými úmysly, a odcházeli jste málem nasraní! Zpívá mi tu do ticha, do samoty Ella Fitzgerald, tak se nedivte, že mi zní cize každý hlas - asi jak plechový bubínek. Zpívá, že ji chybím. Že blues může být blůzové jen s někým, kdo o ní sní. Tančí cheek to cheek a mně to vibruje v přirození!
Jednou se mě ptali, jak jsem dosáhl takové moudrosti v umírání. Řekl jsem jim, že základ je dobře se oženit. Protože špatné manželství je nápor na nervy. Nepříznivě ovlivňuje výkon v profesi i mimo ni, na poli přátelství. Ale dobré manželství časem přeroste do takového parťáctví, které už nemá s láskou nic společného, proto jsem říkal, čím dřív dosáhnete břehu parťáctví, tím lepší manželství jste vybudovali. Tedy manželství, jež vydá za pečeni. Pak mírný relax, málo vztekání. Jste v půli cesty. Možná pomáhá víra v pluralitu názorů, buďte přístupní vírám a odlišným mentalitám. Žijte bez předsudků, protože kdykoliv vás může štípnout klíště a změníte se třeba ve slintající upíry vykořisťované rodiny. V kruhu blízkých nás dojímá ta neutuchající snaha. Ještě že jsem přerušil všechny kontakty, jinak bych zemřel ještě mladší v trvalé neurstanii, že jsem se zas nezalíbil tamtotu strejdovi z dynastie frýdkomístkařů. Rodiny sice nikdy nepochopí, že to děláte i pro ně, ale místy nezbývá než být přísný. Pro dobro těch, co přijdou po nás.
Myslíte, že jsem nenasytný vyvrhel? Že nepoznám tenkou hranici mezi slušností a lhostejností? Tak to se trošku pletete. Jestli neuvidím aspoň čtyři komentáře v tomhle článku, hážu na vás ultimátní bobek. Ve vší slušnosti, protože mi na vás záleží víc než na zrnku na pasti na myši, které zrovna chytám na půdičce. Jsou tam dvě a řádí jak pominuté. Budu se úplně bez výčitek věnovat bohulibějším činnostem. V mládí jsem býval tak aktivní človíček, dělal jsem to a tamto, a tak teď na stará kolena... už jenom píšu. Nevím, co je smutnější, jestli vy s vaší netečností a nebo já bez předsudků elegance.
Jsem tak jednou dělal výlet do brownfieldu kasáren v Kladně. Na oboru Ochrany obyvatelstva mi ji doporučili. Kasárna, znáte to. V ulici u sportovců 23242, nevím teď precizně. Každpádně jsem tam vlezl a nějaká mrňavá buďto řiditelka nebo uklízečka mi začala nadávat, že ji dělám stopy do podlahy. Kurva, zas takový půltunový gigant nejsem, abych převážil kachlové dlaždičky a vydupal v nich šlépěje, když to řekla, měl jsem chuť ji skočit do toho vypatlaného výrazu a donutit ji přehodnotit. Nenáviděl jsem ji, až mě bolelo břicho. Už jsem se chystal otevřít držku, aby ucítila ten odér, aby viděla ty černé vrchní zuby, ale opanoval jsem se. Musel jsem se sice opřít o dveře a poslouchat další příliv výčitek, ale krize už byla zažehnána, věděl jsem, že bohužel přežije. Na ploše okamžiku se zdála nedůležitou, beztak si vzala skopčáka. Prošel jsem kolem ní a neexistovala, jen jsem si opakoval - snad si mě zamilují gauneři z podsvětí. Svým příkladem povznesu lidi na roveň šimpanzů v říji.
A s těmi vyschlými inspiracemi si z vás akorát dělám bžundu, ale to, kdybyste měli v hlavě uklizeno, byste vytušili! Du vyměnit olej, má naježděno tisíce mil.
Žádné komentáře:
Okomentovat