Ksichte, nečum

Tak prsty vplétám do lnové hebkosti
noci jak do křídla padlého.
Další svit měsíční striktnosti
se zaplétá s vášní uhlíků doběla
rozžhavených patinou svíce.
Výslednou korunou hlavu ozdobí
mé dlaně, co nespatří více
krásnějších svítání, či ročních období.
Kolem mých kloubů, jak provázky loutek,
co struny na harfě sličného Orfea.
Za nehty beznaděj - slzavá idea,
zničena, zlomena, jak zelený proutek.
Prsty mé hledají, co duši chybí.
Chomáče vyprošťují z vln vlasů sny
pečlivě složené, šupiny rybí,

na prosněné dny
prosluněné hvězdami.

Ne tolik, ale přece přepsaná