Oberonská plačtivost

Průsvitné víly průsvitně neviditelné v křečích tance a šedých šerých závojích tak svůdných tak svůdně škodných hedvábně usmrcujících hořce horce milostných a nedostupných
tančí na hladinách bez možnosti úniku utonutím se rozplývají (nad maličkostmi života) mizí rozplynulé nepolapitelně nepolapené
pouhá modravá hořkost plédů zůstává teď zchladlá dotěrná se do vlasů vsakuje

Pak mu beránci začali spouštět červenou, chytal ji do očí, opřel se o kandelábr. Spouští se zvolna k zemi, než se spustí zcela. Kandlébr ruda svítí do temné uličky, v povzdálí chlapec kutálí groš po dlaždění.

Byla zima, zima v roce, a v tý tu taky všichni žili, ti skuteční i ti právě vynikající v chorobný fantazii zadrhávajícího vypravěče, zrovna mátl příběh, lidi i roky, seděl v Nonstopu nad sklenicí. Upadal do dřímoty. Z ruky mu klouzal pevný bod. Byl obehnán hradbou slov. Sunul se jak snovač na hranici bdění a nebdění. Pracoval na svém pádu. S nevyvratitelným přesvědčením fanatiků.

Bloumal chodbama. Šoupal nohama. Zvykal si. Lze si zvyknout na ustavičné bloumání? Šoupání nohami-párátky pavoučích žen a zženštilců? Vyhazovy z hajzlů pajzlů? Rány do tváře, které už nic víc necítí, zrudlé sraženou krví?

Teď už usínal, nořil se do sebe jako a viděl obličeje. Takových tváří je plná tramvaj, kancelář, obchod, jsou jich plné křižovatky, lidé postávají s tvářemi otázníků na přechodu. Ustálí se jim v oku nějaká kapička, jakýsi krystal poznání. Ten poloznámý zjev naproti je můj soused a milenec v jednom. Vid. Putující přes pulzující rohovku až k přívodu nervu na sítnici. Večer mu láskyplně připravím turka a naperu do něj sperma. Pohasl výraz z oka, žíla vyběhla až k bělmu.

Přece ho neznám, jen ho pravidelně šukám! Proč se o něj starat víc, než je nutné, aby mi sloužil. Cizota nás sblížené definuje. Klouzám po něm od pasu nahoru, pak zas dolů a obracím naruby jeho kůži. Přes dráždění k slzám. Nevidím přes ty mraky zármutku, lije se, kalužiny se zdymadly vylévají, otírám ze obuvi své prach a nacházím zbořeného L. v komoře. Leží s hlavou v kýblu, pach sardinek z otevřených plechovek se bahnně zvedá z korpusu víc mrtvého nežli živého.. Vzpomínám na naše prvé setkání. Vezl kočárek. S Nicmoc holkou okolo, vyzáblou, bez jiskry, vlasy ji plandaly do očí, číšnice prý. Podíval se na mě tak pronikavě, až mě zamrazilo v podbřišku. Moje víčka chtěla a jeho chtěla, proto se sešla. A teď tu leží načichlý plesnivinou hospod, muž krásný jako bitevní loď, bezvládný s hlavou zastrčenou v kýblu. Přistoupím k němu a bodám, bodám, bodám naslepo, dokud necítím příliv vzkypělé, potoky a proudy něžné šarlatové krve. Tak končí můj příběh o lásce - happy-endem, ale kdo teď uklidí ten svinčík? Uklízečka má dovolenou.