Procházka na střeše mrakodrapu.. "představím vás, pojďte!.. přisvědčila... Měla na sobě vlněné zelené šaty.. zelené jak kiwi, s velkými zlatými knoflíky a na zádech sponu jako spiderman. Mřížku, jíz stačí prostrčit chňapavou ruku a dotkneš se suché kůže!
"Tohle je Bob," hlesla. Otočím se, vidím buchtu jako květ.
"Dob.., vás zaranžoval Šostakovič?" zeptám se a pak uteču požárním schodištěm, protože jsem asi řek pěknou blbost. Dámy setrvávají v nechápavém úžasu.
Koukám škvírou ve dveřích.. vysoké střevíce ze zajíce, delikátní kotník, zesílené, mírně zkřivené švy na šatech, úpletové podvazky. Ach, bože, úběl stehen ve stínu. Zavřel jsem dveře a ty vydaly zvuk, jako by někdo políbil nahá ňadra...
Té ženské bych se dotkl jen jednou, pod vyvinutým žárem bych se jí roztekl po pokožce. Důlky na tvářích, hravá, tak je to. Zatraceně, asi mi v hlavě rezonuje vibrafon. Ne vibrátor. Šumy mluvících z dolnějších pater. Rozléhající se až sem nahoru na střechu.
Jak to jen voněla? Muškátové víno. Hrozny. Něco mezi.
Už se mi stalo, že zdálky jsem obdivoval dlouhé, hezké nohy, obleček, který dělal větší ramena, čepeček z Bradavic.. a pak jsem jí předešel, abych se podíval na předek.. a rozplakal jsem se a plakal a plakal, slzy s plesknutím tekly na žulový chodník... Měla víc než šestapadesát, možná jí táhlo na padesát sedm. Tak takhle se určitě nezamiluju!
Zamilovaný, zamilovaný, zamilované.. všem jde jen o to se zamilovat. Jsme jak grilované kuře, které se sto padesátkrát i po smrti otočí. Kudy vítr věje, ... říkám po smrti, protože co je láska jiného nez smrt zaživa. Pod víčky vidíte spoustu dívek, ale pod bulvy se vleze málojaká!
Jako ten tyran, který měl pro svou milou seznam sedmdesáti příkazů. Nebavit se s rodiči, nenosit šaty s ramínky atd! Není divu, že teď holka tráví čas v postraumatických syndromech.
Žádné komentáře:
Okomentovat