Je to vlastizrádce, ale změnil se k nepoznání

Pozvala nás na oslavu narozenin vlastně Martička. Patřila do naší party, ve které jsme prováděli nejrůznější vylomeniny už od páté třídy. Teď však bylo všecko jinak, časy se změnily. Mládí jsme dávno nechali za sebou. Někdo by možná řekl, že stále jsme v nejlepších letech, jenže my se cítili staří. A co hůř, trpěli jsme pocitem, že jsme nic nedokázali. Do jednoho jsme zoufale bažili po slávě. Takové to, že když jsi ještě nebyl zvolen prezident ani náčelníkem generálního štábu, jsi odepsaný. Toužili jsme změnit svět. A Martička z nás všech nejvíc, ač byla nejkřehčí a měla k tomu tedy ty nejhorší předpoklady.

Popíjeli jsme akorát u doků v taverně, když jsem se kolem sebe porozhlédl. Byli jsme fakt skupinka různorodá. Vedle mě seděla blondýnka Kunda, asi třicetiletá kyprá maminka, která ale bůhvíproč pořád vypadala na osmnáctiletou žabku. Vedle ní nej kámoška Marta, ta měla teď akorát sedmadvacet, potetovou tvář zdobily i četné piercingy, hlavně kolem rtů a nosu. Celkem vzato nevypadala nijak zle, ale normální chlap by si od ní držel odstup. Další židli zaujímal trochu jednodušší člověk s výrazem ňoumy zvaný Cigoš - nemusím vysvětlovat, jakého byl etnika, ale co na něm bylo zajímavé, bylo to, že ve všem byl tak upřímný, že mu vždycky každý musel všechno uvěřit.

Nejzajímavější byl ale příběh, který dával po šestém pivu k dobru Cigoš. 

Je to rozbitý svět, ale možná půjde opravit

Včera odjela do Boleslavi, kde se měla setkat se svým přítelem. Byla mírně konsternovaná, když usínala v kupé. Dověděla se totiž, že všechny zprávy, které zaslechla od kamarádek, které teď byly nepředstavitelně vzdálené, jsou založeny na pravdě. A teď, jak se přibližovala k městu, kde to mezi nimi všecko začalo, začínaly se stávat smrtelně skutečnými.

Jeji klub Kuba nebyl žádný prosťáček, vyučoval na výšce Umělá hnojiva a protože byl skoro už docent, vydělával pořádné prachy. Navíc s obličejem, který měl, si nemusel dělat starost o to, že by jej dívky ignorovaly. Nemusel se nijak snažit a zvládl by přebrat všem svým kolegům jejich ženy. Ale on místo toho hořel chorou láskou jen pro ni. 

"Ty mi nedáš pokoj, šídlo?" netrpělivě poposedla směrem k němu, když ji na židličce v hospodě nebezpečně ošahával místečko kolem stehen. 
"Promiňte, že ruším," ozvalo se od dveří, když vstoupila barmanka, která byla překvapena tím, co vidí. Polonahá slečna, která se snaží si svléct zbytek kalhot, je ohmatávána starším pánem. V tu ránu oba ztuhli, seděli nehybně a snažili se pochopit, jak je možné, že zapomněli na obsluhu.

Upřela na něj pohled svých modrých očí, když se tamta vzdálila. 
"Můj pane, co kdybys mi řekl, co se mnou hodláš udělat? V tuto noční a už skoro ranní hodinu? Možná bychom měli místo číšky vína jít do hajan?"
"Protože vím, jak pevný vztah tě ke mně poutá, nebudu tě zarmucovat. Vypijeme posledních pár číší a zvedneme se."

Měsíc za oknem zmizel za mraky, bylo již pozdě.

Je to zdatný Hodinář, který lidem štědře dává

 "Byl jsi špatný milenec, ale lepšího jsem nikdy neměla," tak se na nádraží loučila Josefína s Albertem.

Je to zvláštní poznaní, že žijeme v pekle, které si pro sebe vymyslíme

Hodím na vás atomovku, nasraly jste mě! Řekl jsem vám, ať volíte Babiše. A dostal jen nějakých dvaačtyřicet, kurva fix! Je konec s vaší malebnou zemičkou, rozpadne se v prach, až do něj napochodují střelci v mundúrech. Pod holinkami války zadupou do hlíny každé slušné děvče i skromného mládence, kteří studují na katechety nebo se věnují žurnalistice nebo prostě něčemu užitečnému.

V případě vítězství Sobola jsem tu měl připravený tento historický šlágr, ale nyní nemám ani chuť se ožrat, je mi vážně do pláče.

Za trest vám tu ale připnu prokletou píseň, která předznačí začátek vašeho konce nebo spíš konec konce.

V určitý moment se mi dokonce začal v hlavě líhnout pekelný plán. A vzpomínám si, že jsem začal ve své posteli poskakovat a zuřivě tleskat.

Pokud chcete figurku na Hradě, dám vám tedy Figurku. 

V jednu chvíli jsem se zabýval vraždou a sebevraždou a... zničehonic jsem měl plán.

Je to zánik hvězd

Pro každého představuje ideál krásy něco jiného. Někdo má rád pěkně pečený vdolky, maličko posypaný cukrem a se smetankou navrchu ve tvaru hada. Jiný má rád zrzky s pihami na nose, tmavé nebo zelené nebo modré oči, bělostná pleť a velká prsa, které se jí derou ven z blůzky, kterou si zapíná jen na jeden knoflík.
Někdo je kubista a má rád zmuchlané fifleny ve vyžehleném flanelu s rozinkami jak Lipovská, další je zas explosionalista a dává přednost pěkně naleštěným klikám, bo proč? Bo mají úplně jiný punc. Žádná patiny špíny ani potu se jich netkne.
Málokdo je ale úplně genderově indiferentní. Co málokdo, nikdo takový není, i váš kníratý soused kmet - chovatel holubů - má chuť buď na vás nebo na vašeho bratra, přestože se tváří, když ho míjíte na chodbě, že jste na něj příliš mladá. Nikdo zkrátka nebyl takový, jako byla Johana, produkt zázračného početí.

Johanka se narodila předčasně mámě, která toužila být zpěvačkou. Dělala vše možné proto, aby natočila první desku. Za socialismu nebylo snadné vzbudit pozornost nějaké nahrávací společnosti. Všem hitparádám vládl božský Gott a Lucie a Vondráčková, David a Pražský výběr a další a další esa táhlých not, pro něž tu není prostor. Musely jste mít známosti. A kdo chtěl mít známosti, musel se víc otevřít intimnostem s tvářemi takových společností, s insider many, kteří sháněli talenty a sázeli na náhodu. Johančina matka vlastnila pružné tělo a měla překvapivě ráda čuňačiny, nevadilo jí si začít s cizím chlápkem s účesem na ježka, s ostrým borcem s růžovými vlasy na ježka, který se tvářil, jako by mu ve tmě dělalo potíže rozeznat její prdelku od stehen. Nechala se zbouchnout právě takovým agentem a Johanka se narodila o měsíc či ještě o něco víc dříve, předtím jí, mírně připitý, sdělil, že již čeká miminko s jinou, takže si musí vzít tamtu a poprosil o prominutí, že ani desku s ním nevydá, ale to je jiný příběh. Ten náš skončil šťastně, protože Johanka byla zcela originálním batoletem, později dívkou a ženou. Vůbec nevnímala svůj život jako tragédii, ostatně o příběhu svého zrození až do patnácti nevěděla nic. Myslela si od sedmi let, že tatínek byl zavřený, jak jí sdělila máma, za finanční machinace a že se vrátí, až bude dospělá.

Zvlhla jako šestnáctka při pohledu na Beckhama ve sprše, když se dověděla, že jí tento krajně nespolehlivý agent chce pro něco víc než jen pro její hezký hlas a bujné tělo. Konečně v ní nějaký chlap viděl něco víc než maso a pečovatelku. Cítila se při tom částečně jako člověk - a byl to hezký pocit. Leč jako všechno hezké netrval příliš dlouho. Za dva měsíce se ženil a ona byla těhotná jak klokan. Johana se tedy narodila svobodné matce, jak se tehdy říkalo. Co Johanku už od počátku vydělovalo, byla její váha. Vážila pouhých pět set gramů. Tedy nějak spoléhala na to, že se o ně systém postará. Spoléhala na síto, kterým snad neprojde až na smetiště, na společenská pravidla ochraňující jí před zlým. Nehrálo přitom roli, zda jim člověk věřil, nebo zda se o ně opíral z alibismu a ze strachu před zodpovědností za důsledky svých činů, jednoduše pokud věřil, měl šanci, že unikne bídě.

Je to zapomnění, jediné útočiště před nepojmenovaným a nepojmenovatelným

Já mám na práci důležitější věci, než vám tady vysvětlovat, jak se věci mají. Musím si např. užívat s Julčou. Julie se tudle ve čtvrtek probudila ve čtyři ráno s hroznou bolestí zubů. Ale co já s tím? Udeřila mě přes nos a prosila mě, abych ji dovezl na pohotovost, ale já to odmítl. 

Vyštěkla nasraně: "Tobě se to mluví, ty žádné zuby nemáš."

"Tak choď k tomu starému dědkovi čtyřikrát do roka a nebudeš mít problém, říká se tomu profylaxe."

Už se neozvala, jen skřípala zuby. Vylezla ale z teplé posteli a šla si zakouřit na balkón, když se vrátila, celá napuchlá, už jsem zas spal.

Ráno, když jsem se vzbudil, už nebyla doma. Byla v práci. Měl jsem jí zavolat nebo napsat SMSku, jenže mi to asi nestálo za ty nervy. Začnu asi od začátku, vyložím vám, jak to bylo. Jisté dívky o mně říkají, že jsem přitažlivý. Problémy ale mám jako každý druhý. Žádné bomby, to zas ne, bolístky však mě sužovaly. Zamiloval jsem se do Julie, protože byl tak nádherně cudná. To já jsem zas její opak. V té době jsem navíc trpěl jakousi nedostatečnou sebedůvěrou. Věděl jsem skálopevně, že pořádné pomilování by mi pořádně prospělo. Zkoušel jsem všechno možné, ale Julča odmítala jít za určitou mez erotického sblížení. Trvalo dlouho, až příliš dlouho, než jsem ji přiměl k prvním hrátkám.

Až asi po dvou měsících jsem si uvědomil, že má problémy se zuby. Když otevřela ústa, měla tam černo. Ne třeba jen pár děr, měla pusu jak sklep s černým uhlím. To jsem si uvědomil, že asi něco není dobře. Takové panenské morče.

Otevřel jsem si k tomu zamyšlení flašku šnapsu, kterou jsem si minulý večer koupil u Vietnamců. Určitě se něco bude dít. Kdo má tak špatný chrup, nemůže mít příliš chuť na kvalitní pich. Proto spolu asi nic nemáme, napadlo mě. Strávil jsem v koupelně půl hodiny studiem svých zubů. Samozřejmě jsem si i všiml tvaru a délky nosu atd. Do teďka jsem si nikdy neuvědomil, že vypadám trochu jako Dustin Hoffman. Dojel jsem flašku a usnul spánkem spravedlivých. 

Zeptal jsem se jí, až se vrátila z práce, jestli jí trochu nepřipomínám Dustina Hoffmana.

"Takové štěstí nemáš."

"Nezapomeň, lásko, že jsem tu od toho, abych ti pomohl, jako.. víš, s těmi zuby."

"S jakými zuby? Já nemám se zuby žádný problém. To spíš ty, když žádné nemáš...," usmála se mnohoznačně a přezíravě.

Teď vám řeknu něco, co jste nevěděly, dámy. Peníze odvádějí člověka od pramenů života. Kdo myslí na peníze, obvykle je na štíru s duší. Ale to vy nejste, vy jste obdařené oběma těmito záludnostmi. Máte přítele, který si může koupit, co chce (kromě vás) a zároveň jste natolik zjemnělé duchovnem, že byste, v krajní nouzi, jíž se nedočkáte, excelovaly ve výkladu karet, v kyvadlu nebo na duchovní cestě k Inkům s Petrem Chobotem.




A i když vám občas (je trochu labilní, psychiatr Polínko, k němuž chodí od puberty, řekl, že vzácný případ ADHD) nějakou tu herdu vrazí a vy pak máte chvíli uplakané oči, nikdy neztrácíte naději. To je na vás nejobdivuhodnější.




Julča zažila jen jednou něco hrůzného. Krátce potom, co byla zavalitým chlapem snědé tváře znásilněna u trnkových keřů, jenom vzlykala. Bylo jí čtrnáct a ostatně si nikdy nepřipouštěla, že by se mohla stát obětí takové hrůzy. Patřilo to pro ni do sféry kriminálních filmů. Před chvílí se hrozila toho, že by mohla umřít, nyní si nedovedla představit, jak bude moct žít.

Je to kanoucí smrt na bakchanálii netopýrů

Zrovna jsme zaparkovali. Vyhlíželo to ve městě jako ve filmu. Se zápletkou zajímavou asi tak jako ulomený nehet. Deset tisíc osvětlených oken, nad nimiž se blyštěly hvězdy a držely se v úctyhodné vzdálenosti od nás.

Nějaký párek postával u vchodu do bistra. Zrovna čuměli do výlohy. 

Když jste otočili hlavu o šedesát stupňů, viděli jste 87 87. Nic víc. Neonové reflektory se zařezávaly do noci, jako by byly vyřezány rydlem.

Mokrý asfalt po noci deště. Rozestavěné vozy v obdelnících vyznačených bílými čarami.

Téměř se ve mně nepohnul jediný sval, jak jsem kráčel tam, kde už mnohokrát. Do baru se vcházelo jediným vchodem. Bylo tam šero a ticho. Barmanka vyšla z dámské toalety, ještě si domalovávala rty a bzučíc si nějakou písničku, zamířila k baru. Měla na sobě tolik šatstva, co by se přikrylo párátkem na zuby.

Zabořil jsem se do sedačky vycpané prachovým peřím.. skleničky jemně cinkaly. Někdo si tam šeptal.. o věcech, o kterých se v takových barech šeptá.

Je to metaforický strom, ten jeho peň

Noc byl věčná jako hloupost lidská

a jako život byla zoufalá.

V hlubokém tichu píseň elegická

na struny srdce hořce zahrála.

Je to luny stín bledší než závoj kundy

Tedy se uskutečnilo nakonec, o čem snil pan primář Mikula.  Bůhvíproč mi přišly na mysl Skácelovy verše: 
Přichází tma

a po stříbrném mostě kráčí luna

Svět je jak chleba vytažený z pece
a noc ujídá

Protože svět je někdy fakt jak hardcore slunečnicovo-dýňový chleba, který nějaká fešná pekařka vytáhne z pece a potom, co se svalí do gauče a zapne si Netflix, ujídá z něj noc. Vemte si jen, jak k tomu přijde obyčejný třeba takový strojvůdce, že musí dávat bacha, aby lidi nepřecházeli přes koleje, když jsou závory dole. A když to pak někoho sundá, tak že musí vyplňovat lejstra, ve kterých se musí hluboce omlouvat za své pochybení. Že nějak nedával pozor a kdesi cosi.

Byrokracie, která v současnosti sesadila z čelních příček hloupostí, které vládnou světu, i takové vodní polo, nám zkrátka dává na srozuměnou, že nikdo není vymknut z jejích ocelových chapadel. Pokud se chcete věnovat věcem, jako třeba výrobě keramiky, které se netýkají systému, okamžitě platíte ohromné sumy - a to myslím hlavně v přeneseném slova smyslu, ne v tom hmotném. Okamžitě jste za vyvrhele. Ale vraťme se k panu Mikulovi. Byl to obyčejný primář, žádná pomazaná hlava. Kolegové si ho vážili pro jeho rozhled, pro jeho nasazení v práci, kde už třicet let dělal primáře. Jenže pan Mikula měl jednu skrytou vášeň, jednu pofidérní vlastnost. Unášel třináctileté slečny ze zastávek a zavíral je ve sklepech. 

O této jeho nepřiznané chorobě, o tomto krutém (druhým nepřiznané a vůči druhým krutému) sklonu se jaksi nemluvilo.

To jaksi tehdy nebylo v módě. 

Psal se rok 2016 a panu primáři bylo šedesát čtyři let. Byl už prošedivělý, ale tělo měl pořád jako buvol, statné a masité. Měl už jaksepatří problém s diabetem, bříško se mu kulatilo hodně přes gatě. Ve tváři však zůstával bůhvíproč pořád jako padesátník, skoro sálající dobrou pohodu a vyrovnané trávení.

Je to v souladu s pravidly slušného chování

Je to prosté klácení dívky

Je to velká přehlídka stínů

Kdo by nepochopil, o co jde v těchto do jednoho spoje zabředlých nadpisech, upozorňuju, že kdo by to nevěděl, český gigant spisování Hašek letos oslavuje post portem století od existence, od skončené jako, je to jasné. Takže to jsem si jako dovolil vyjádřit mu kompletně plný rok podpory a taky trochu jako jít s ním trochu do paktu. Nehodlám se samozřejmě pokoušet o Haškův styl, to by bylo moc troufalé a určitě by to nepřineslo dobrotu (již na hony cítím stovky komentářů plných břitkých hejtů), ale úplně klidně si lajznu stupruma mírně opepřeného Jaroslavovým černým humorem, satirou a suchými, dneska již klasickými šibenicemi vět, díky kterým můžeme být rádi, že se kdy k psaní dostal. A když se jako hodně zadaří, tak taky jako třeba reminiscencemi na jeho styl, parafrázemi na některé jeho nejznámější povídky, snaha trošku spadnout hlouběji, než kam to dotahoval, než kam to mohl dotahovat sám Hašek, vezmeme-li v úvahu historické okolnosti, za kterých žil a což teď trochu víc mluví pro mě, dotahovat tam, kde to je v době disko-krypto-digitální, v éře cool děcek daleko, daleko schůdnější. Samozřejmě to je stále (i přes zjednodušení) mimořádně nesnadná práce, imitovat mistra svého řemesla, která bude vyžadovat značné úsilí, mnohem větší než obvykle při blogování vyvíjím, ale nějak se to snad (nebo teda věřím, že určitě) poddá. Ostatně měl jsem ho vždycky ve značné vážnosti, charakterů jeho zrna je vždycky míň než literárních géniů...

Je to tak, protože tak odpoví ten, kdo neví nic i ten, kdo ví všechno

Tak žádostivá výšek byla, protože v mládí jí držel tatík zkrátka. Matku nepoznala, umřela při porodu. Šárka měla ale být mámě za co vděčná, dala jí do vínku skutečně mimořádnou postavu, ňadra klenutá jako mladá Afrodité a jemný, sopránově dívčí, melodický hlas plný zámlk. Byla pojímaná jako dlouhodobý projekt. Nemohl ji ošukat kde kdo, měla od všemocné přírody přislíbeno kvalitní sperma. Takže až do šestnácti byla pannou, pak to nicméně šlo jak po tobogánu. Nejprve učitel dějepisu, její první milenec, pak vousatý, smradlavý školník, který skutečně připomínal dezoláta (viz heslo ze Příručního slovníku JČ: 1) bezdomovec nebo opilec, velmi odpudivého vzhledu, zápachu apod a nedlouho po jejich provaleném románku (na záchodcích, to si vyčítala) musel opustit toho ne příliš lukrativní místo, pak se na ni vystřídali skoro všichni vyšší a nebo urostlejší spolužáci, tolik jich zas nebylo, nebyla to žádná malá žínka, měřila už přes sto sedmdesát, na druhák slušné... 

Takže ať už na to náš uklízeč pohlížel jakkoliv, nebyl by zdaleka první a asi ani poslední, kdo by se jí dobyl do tang. Teď ještě šlo o to, jak dlouho by mu to dovolovala. Řekněme, že by se sblížili intimně a krátce na to i lidsky, to by mu mohlo přidat tak nanejvýš dva týdny, protože on, to si řekněme na rovinu, nebyl příliš empatický nebo vůbec hodný pozornosti.

Svůdným krokem se k němu přibližovalo to dílo v takové kruhové chodbě, výhled otevřený do fabriky na vysavače. S nečekanou, sobě nevlastní energií se přistihl, jak mu cosi cuká v koutcích a pak ji pozoroval s šíleným takřka soustředěním, ale samozřejmě tak, aby si ničeho valně nevšimla. Vnutil jí tento málem nevědomý akt lásky... a když si ho bude před spaním přehrávat, jak jinak než že vykřikne s tím obrazem na sítnici v orgasmu.

To ho fascinovalo. Nechává se svést hrou a zapomene přitom na to, že ji sleduje příliš upřeně. Ona to vidí... a prchá před ním, zatím v mysli, posléze nečekaně i bere do zaječích v tom smyslu, že kolem něj přejde rychleji, přecupitá a navíc je v tváři bledá, rozrušená. Kráčí kolem něj, krouží kolem něj, uniká mu, aniž ho nechá se přiblížit. Žena je tou kořistnicí obvykle, když jde o tlačenici lásky. Tady se z ní rychle stává kořist, protože se k tomu rozhodla, po celém patře intenzivně zavoní prudce vzedmutý obligátní Chanel 5 parfém.

Poslední, co zaznamená, jsou polozavřené oči z profilu, labutí šíje, červené korále, útlá ramínka a vlnící se šaty.

Je to vzestup přes mrtvoly ke hvězdám

Byl její skrytý obdivovatel už řadu měsíců. Potkal ji v práci - on dělal uklízeče a ona asistentku nějaké advokátky. Od doby, co ji prvně uviděl, měl jen jedno přání. Aby ji znovu potkal ve výtahu. A nějak se rozpředl rozhovor. Míjel ji na schodišti, vídal ji přes naleštěná skla kanceláří, ale ve výtahu ji potkal pouze jednou. Měla tehdy na sobě červené korále. Na prsou, která byla příliš dokonalá pro takovou dvaadvacítku, ji trůnila visačka, kde stálo: Šárka. Ty korále byly dar od jejího přítele, ale nenosila je už dávno kvůli němu, nýbrž kvůli sobě. Aby přitáhla rozkošnou pozornost všemožných mužů. Na které se může krátce, ale významně podívat a ocenit.

Ňadra přece jenom ukazovala umně, protože si byla jistá, že si jich uklízeči a další individua všimnou. Zčervenala po ňadra jen tehdy, když ji minul Albert, asi třiatřicetiletý šéfík té jejich vydřidušské pobočky. Tomuto muži věnovala přece jen trochu moc pozornosti, napomene se v duchu. Proč se ale proboha teď tak často červená, tak snadno? Asi jako dospívající dívka. Červenala se tak, když byla na počátku fyziologické cesty. A tělo v ní vyvolávalo stud. Nyní jen těžko může její tělo vzbudit stud. Vždyť je to kurevsky vyvinuté tělo. 

Se znovuprobuzeným studem se před Albertem začala zas červenat.

To ale nic nemění na faktu, že její skrytý obdivovatel zatím myl hajzly a leštil kliky jejich dveří. Čekal, vyčkával a plánoval a doufal vskrytu ve chvíli, kdy ji nenápadně potká. Nebyl příliš inteligentní, milý ani slušný, ale ponechával svůj život bez jakékoliv zmínky, své touhy, své pocity uzamykal na klíč a nedával navenek nic moc znát. Žasl často nad jejím držením těla. Představoval si, jak přes ni přehazuje plášť utkaný z plamene. Její nahé tělo obalí karmínový, kardinálský plášť a takto zabalenou ji položí na červenou postel. Přenádherná kardinálka, sotva třiadvacítka, ale už s titulem a moc chytře uspořádaným tělem, nyní štíhlejší než kdy dřív, což ho tak moc nebralo, ale když si vykračovala obklopena jakoby bakchickými jiskrami, musely by být všechny advokátky na patře svlečené, aby je vůbec zaregistroval. Stejně by je rychle pustil z hlavy, ji však ne.

Je to Sally Rooney, největší pohádkářka na světě

Byla o tři roky starší. Takže když se jí kolem úst vytvořily droboučké vrásky, nemohl říct, že je krásnější než dřív, v době, kdy ho její krása upoutala. Mohl spíše říci, že její věk učinil její krásu výmluvnější. Představte si příběh těla jakési anonymní zrzky. Tou byla ona, Anabela. Nejprve je ztracenou mezi milionem těl jiných. Až tehdy, když se na ni prvně usadí toužebný milostný pohled, jakoby ožije. To jí teprve nastává čas slávy. Oslnivé, ale zase ne tak moc, protože stačí pár let a množství pohledů, jež vysílá takovou zprávu, zas řídne. Anabela byla však svým způsobem výjimka. Chodila, ploužila se světem na svých ukázkových nohách jako pochodeň a zapalovala svým tělem dutiny mužů. Jakkoliv jí tisíckrát prozradil, že ji miluje a považuje ji za krásnou, o tolik krásnější než její kámošku Alžbětu, jeho milující pohled ji nikdy nemohl utěšit. Pohled lásky neznamená často nic jiného než pohled uštvaného zvířete, lapeného v zarostlém bludišti. Je osamocený, protože výlučný, jen pro tu kterou ženu...

Je to Jihlava, nikoliv Náchod

Každá moc korumpuje, absolutní moc však korumpuje absolutně. To je známá pravda, kterou prvně vyslovil, myslím, baron John Dalberg-Acton, a která se vysvětluje tak, že lepší je být bezmocný než morálně prohnilý. 

V našem systému - ČR - existuje mocný, ale nijak oslavovaný parlament a respektovaný, ale v zásadě bezmocný panovník, neboli prezident. A my se nyní v článečku ptáme, proč vůbec chceme prezidenta.

Příliš slabý prezident svádí k parlamentní tyranii, tam, kde je příliš mocná hlava státu, dochází k diktatuře. Ukázalo se to myslím v historii přibližně pokaždé.

Jestliže bude zvolen Babiš, všichni Češi se budou muset stydět, jestliže ale bude zvolen Pavel, bude se každý trochu soudný Čech muset oběsit. Takže si vyberte, která z těchto možností se více nabízí. Octne-li se nevědomý člověk v pustině plné přízraků, temnota opuštěnosti se nezřídka spojí s temnotou rozumu... a v takových chvílích se otvírají v člověku propasti, takže třeba přijde namol ožralý do volební místnosti a ten lísteček vhodí do bedýnky, kam ho hází jenom bolševici, menševici a vlasovci. Nechci tu rozhodně proklamovat temnoty a ani nabádat k beznadějím, jenže tady se to tak nějak hodí. Jestli ten vlastizrádce bude prezidentem, neměly byste na tuto planetu přivést další outěžky! Jinak padá část viny i na vás.

Je to neohroženost

Malý člověk dívá se na světě malinkýma očima. Pro malé oči nevidí velkou věc. Malý člověk se neustále navrací. Ale co když není velkého člověka? 

Je to svět iluze, sen, svět je jako kouř, který nám brání vidět, co skutečně jsme. Ale když se pak po desítkách let pozorování vlastní nedostatečnosti dozvíme, co skutečně jsme, jsme už natolik staří, že to nemůžeme změnit! Tak to měla i Jasmína.

V osmnácti vytloukala diskotéky, ve dvaceti měla malého Josefa a ve třiadvaceti skončila pod mostem. Jako správná matka ale nepřestala bojovat. Jednou ji pasák vytáhl ze skládky, kde s Josefem paběrkovali na vyhozených šlupkách od banánů atd. Neexistovala slova vděčnosti, kterými by se mu mohla odvděčit, tak pro něj začala šlapat.

Ve šestapadesáti umírá, ale byl to hezký, plný život, vydělala si i na skromnou chatu v Krkonoších. Jediné, čeho litovala, bylo, že tomu pasákovi nevrazila kudlu rovnou pod žebra, když s ní poprvé vyjebal.

Je to prohřešek vůči daru nebes

Tak kdo, kdo bude prezidentem? Tedy, kdo bude vítězem prvního kola? 

Celou dobu vedl Babiš a nyní - je to naopak! Bude prezidentem král podnikatelů nebo král vojáků?

Co si o tom myslíte vy, děvčata?

Je to dost rozezvučená struna radikální

 Narozky, OMG! 

Ráno jsem vystřízlivěl v parku.

I stalo se ke mně zjevení.

Viděl jsem kosa poskakovat

kolem odpadkových košů.

Pod mohutnými stromy

vrásčité dívky v oranžových vestách

shrabovaly listí, které jim bral vichr

z hromad, vyhazoval a kutálel.

Oslovovaly se píčo,

pozdvihovaly plochou láhev

a děrami úst přijímaly

Je to již jisté - straní se žen

Zámlkovitou a zčásti jen bezradně vymáhanou komunikací se synem si otec připomíná nezvratnost plynoucího času, naopak prostoru k bezbřehým proslovům se dostává jakémusi telefonnímu vetřelci Emilovi, obtěžujícímu rodinu svými dotěrně depresivními monology. Zatímco básně na počátku sbírky poněkud připomínají snahu o znovunabytí kontroly nad světem pomocí těkavého přepínání mezi televizními programy se staženým zvukem, závěrečné partie působí tak trochu jako letargická exkurze do předpolí pekla, v němž dotírající hlasy svědomí už nikdo nebude moci vypnout. 

Je to v rámci možností zhola nemožné

Ach, duše moje, poslední dobou se mi těžko žije. Vidím, že jsem začal chápat příliš mnoho věcí. A nesluší se člověku okoušet ze stromu poznání dobra a zla. Povíme si radši něco o striptérce Karin.

Je to totální šupák

Vypadala sice zmalovaná jak Sixtinská kaple, ale vizuálně výrazné typy letí. Její sestra byla rachitická vižle, ale i ona měla ve tváři zajímavý výraz. Dohodli se, že popřemýšlí, jestli s ním chtějí chodit. Jirka byl přeborník v sestrách, uměl v nich chodit, vždycky nalezl jejich slabé místo a dráždil ho.

Je to ve jménu zákona

Blíží se volby na prezidenty a prezidenští kandidáti se začínají vybarvovat. Nejhezčí barvu má zatím - podle mého soudu - Danuše Nerudová. Je to taková obyčejná paní, řádná, ale zas ne příliš důsledná, která si vede deníček, do něhož občas nakoukne, když píše test. Hlavně je dost přitažlivá, takže bych ji klidně volil. Já totiž na vzhled dám. Je to ukazatel... genů. A kdo má geny, jede.

Koho bych nevolil, je jakýkoliv mužský kandidát. Víte... nemám rád mužský svět, je to příliš mnoho hecování a úsilí o reformy a ovládnutí hmoty... pro hovno! Takhle bych radši, aby nám vládly něžné ženy, které by se vyznačovaly půvabem forem a ladností křivek. Všude, nejen u nás, ale i v NATO a EU. Přál bych si, aby všecky prezidentky a ředitelky planety byly pravé ženy. Jen tak se osvobodíme.

Co to dělá?
Začíná věřit.

Konec citátů z Matrixu. Ale tady se hodí. Protože věřím, že když vyhraje jedna žena, budou ji následovat všechny ostatní jako domeček z karet. Takže v pátek volte Danuši. Kdo volí Danuši, nedostane za uši. 

Kdo volí Babiše, ten za trest si diktát napíše.

Z diktátu trojku dostane a z postele přes taťkovu nakládačku nevstane.

Navíc je to třeba prapravnučka našeho slovutného tvůrce Písní kosmických Nerudy.

Je to stejně snadné jako nadzdvihnout elektriku

Ano, nic na tom není. Taková elektrika váží jen pár tun a když pod ní sletí nějaký skateboarďák, dá se lehce nadzvihnout.

Když se s Petrem seznámila Květa, byla to už dospělá slečna. Měla dvacet let a dlouhé blond vlasy. Ve tvářích měla pihy. Upoutal ji na první pohled. Urostlý, inteligentní se smyslem pro humor a ještě dobře vydělával. Takže nechybělo málo a kývla mu na nabídku k rande. Ale poprvé ještě zdvořile odmítla s tím, že se musí připravovat do práce.

Další pátek však se jí to však rozložilo v hlavě a tentokrát souhlasila. Prožili úžasnou večeři a ještě lepší milování. Nic jim nebránilo v tom, aby tvořili krásný pár, jako tolik jiných dalších českých párů, které už plánují společné bydlení a výlety do Benátek.

Květa byla velice dobře stavěná, a to Petrovi vůbec nevadilo. Bavilo ho si s ní hrát.

Je to můj názor, že mladý může a starý musí

Jen několik poznámek ke komplikované povídce na způsob Laurela a Hardyho:

Působila na mne jako hororová panenka Chucky.

Když mu rupne v bedně, udělá si z nás vývar. Byl to strašlivý omyl a oni si dají repete, zas vlezou do chomoutu..

Nepochybně sehrála záliba v hodně mladých děvčatech.

A teď, pokud stojíš, sedni si na nějaký pařez.

To tvé kulinářské umění je krematorium na cévy...

Nechala si vnutit příšernosti jako volby, lidská práva atd.

Smekni hučku, když se mnou mluvíš.

Je to zrovna tak, jako by to bylo včera

Málokteří vězni měli tak na růžích ustláno jako ti, které gestapo nastrkalo pod Skalku. Přes důstojný název jednalo se o zařízení takřka disneyovské, v němž bubáci války zůstávali spát a kde se mohly plně projevit ominózní vášně mladých kriminálníků.

Přesto zůstávala jedna cela rezervovaná pro mou snoubenka. Tam zavírala se tato dívka mého snění. Erotický náboj, jako má třeba vrabec usazený na svlačci, ona nesla jen svou přítomností. Byla pracovníci call centra a kdyby si k hlavě nechala přišít sluchátko, stejně by byla tou nejpřitažlivější dívkou široko daleko. V cele, kam se zavírala, aby se pokud možno zbavila svých perfektních mír, nebylo ani okno, ani dveře, byla tam jen mříž. Na dostaveníčko jsme se tam vybírali, když jsme měli oba po večerech relativně volno. Ono se řekne, je to sklep, mají tam hezké vězení, ale věci nejsou tak hezké, jak se zdají, někdy jsou škaredější a špinavější, než si o nich myslíme. Když jsme se tam na kavalci milovala, spílala mi, párkrát mi i plivla do obličeje... to nic, taky jsem na ni plival, jednou jsem jí dokonce za trest pomočil. Každopádně vždy žádala o opakováni, nikdy si nestěžovala... ani na mě nevolala cajty.

Je to v zájmu jejích dásní

Velmi pronikavý hlas Leony mi zvedal mandle od školky až po osmou třídu základky. Nemluvila, pištěla. Její holohlavá vejčitá lebka připomínala mimozemšťana. Dlouhé, kostnaté prsty, jimiž si zapínala bundu až ke krčku, měla pokryté nánosem pih. Byla to velmi zvláštní dívka a pocházela ze zámožné středostavovské rodiny.

Příběh pátý

Vyplnila zrovna dotazník, co jí dali na recepci a byla tak téměř připravená chopit se klíčků od pokoje. Byl to z její strany projev důvěry, na celých dvou stranách poskytla informaci o svém soukromém a pracovním životě... a o svém těle. Všechny ženy jsou krásné, ale ty štíhlé jsou krásnější, to si řekněme. Patrície si stanovila jasný cíl. Většina žen chce dosáhnout o pár čísel menší konfekční velikosti, ale Patka chtěla jediné. Mít zadek jako Hana Zagorová, ta popová bohyně. Rozumí se, že ne takový, jako když randila s Margitou, ale v době, kdy premiérově zpívala Asi, asi a tak. Nezajímalo je nic kromě toho, kde pracuje a jaký má cíl. Na základě dotazníku jí pak věnovali příslušný pokoj. Agentura zbožňovala vídat častěji takové oduševnělé tváře, jaké měla Patka. Toužila pomáhat ženám v dosahování plnějšího a kvalitnějšího života. Nejpozději do osmi týdnů od předložení žádosti (dotazník) se zavazovali, že se váš život od základu změní. Za služby spojené s tím výše si společnost účtovala částku 100 000 KČ. Úplně dole stálo kurzívou:

Pokud se cíl nenaplní, nemusíte platit nic.

Patka si vesele hvízdala, když kráčela po schodišti do pokoje číslo 27. Nějaký debil stál před dveřmi a dobýval se dovnitř. To ji překvapilo. Ale neměla proč být překvapená, byla to součást smlouvy... začínali pěkně zhurta. Stalker byl závazek. I kdyby ji to mělo stát život, musí si tím projít - tak jako Hanka kdysi před léty. Odhalí každý dietní přestupek takový soukromý stalker. No. To je fuk, je to jen zahřívací testík. Problém byl, že se jí vůbec nezamlouval, nebyl to žádný sympaťák, kterým by se mohla nechat svést a hned za dveřmi nechat ojet. Byl to cikán, asi pětadvacet, spíš takový střízlík, s hustým knírkem a takovýma těma cikánskýma očima, takže Patka nebyla úplně vlhká. Byl to prostě normální úchyl. Nechápala, proč má tak trpět, ale po tom zadku toužila, takže... se nechala ovládnout kouzlem okamžiku. Chvilku na sebe pokřikovali, lidi začali otvírat dveře vedlejších pokojů. Vlastně to nebyli lidi, ale další klienti, samé ženské, čtyřicítky s postavou na odpis, občas chlap s pivním bachorem. Prožívala psychické trauma, což je něco, co mladé dívky velmi těžce nesou.

Je to marné, našel si náhradu

K čemu by vlastně sloužil trest, kdyby zášť trvala dál? Chlapce nepotrestáte tak, že mu odepřete své vnady. Musíte mu vzít chuť pelešit se s vaší náhradnicí.

4️⃣

V minulosti jsem narazil na nejrůznější typy děvčat. Některá byla slušně vychovaná a vlastnila nemalé věno. Jiné byly chudší a některé byly skoro bezdomovkyněmi. Takové jsem měl nejradši. Mezi mě patřila i Metastázie. To je její skutečné jméno, ale zkráceně jí říkali Metázka. Přestože ještě nebydlela pod mostem, měla nakročeno k této neveselé kariéře už jen tím, že brala trochu moc perníku. Metázka měla metr šedesát, padesát kilo plných vnad a buchtiček, za které bylo co chytat a hlavně měla moc hezké zelené vlasy, takže připomínala vodníka. Vodnici, kdyby tehdy ještě existovaly a byly definovány nějaké binární typy vodnic. Bydlela u tatíka v podkroví spolu se dvěma dogami, tyto obludy měly skutečně parametry vodních buvolů. I kdyby držely hladovku jako Gándhí, nevešly by se nejspíš ani do výtahu do středně velkého skladu uzenin. A nejspíš by ani neubylo hoven, které se válely všude v prachu v tom podkroví, ani se nenamáhala je sbírat a vytírat to z podlahy. Nicméně měla přitažlivou tvář, bolnou, dětskou a bázlivou, přesto již sladké tělo ženy. Kdyby s ní tehdy spával nějaký básník, snad by z ní vykřesal dílo podobné Melrose Place, protože taková to s ní asi byla romantika... fakt žumpa. Věčně špinavé nehty, které si kousala, kouřila kromě padesáti denně i jointy a do toho šňupala perník z naběračky. Kdyby způsob, jakým do sebe vpravovala to svinstvo, viděli dnešní mileniálští feťáci, asi by se poblili preventivně.

Metázka měla slabost pro hrady a podhradí, pro katakomby, kasematy a všelijaká ta zákoutí, která najdeš právě na takovýchto zapovězených místech. není tedy divu, že poslouchala i podobnou temnou hudbu, ve které pískali všelijací rarášci a odkud se ozýval křik panen braných do hrůzostrašných železných beden. Ne že by nikdy nevařila, ale když už uvařila, nedalo se to žrát, takže jsem jí musel dělat svačiny a pakovat je do různých sáčků já. Takhle si vzala ruksak s trochou žrádla, dvoulitrovkou Hradní svíce a balíčkem kondomů/vložek a mohla jít na týden na dva do terénu, jak tomu říkala. Že jsem s ní chodil, jí nic neříkalo. Lepila se na každého, kdo ji dal nějaký ten matroš, komu mohla vykouřit za směšnou částku, kterou já jsem jí denně věnoval jen tak na přilepšení a taky měla úchylku na kluky s dredy. Těm kouřila i za daleko míň, nicméně snad nikdy ne zadarmo. Byla to ryze česká cuchta a taky skončila ryze česky, hrdinně jako mánička, kterou zapomněli upozornit, že starý režim padl. Naštěstí už to tehdy byla starost nějakého jiného nakládače.

Je to křesťan, takže má v hlavě guláš

Vše se v našem kvantovém světě hroutí a není v našich silách tomu zabránit. Proto není nic, čeho bychom se museli bát. Můžeme se do všeho vrhnout po hlavě a před ničím se nezastavit. Dokonce ani před iluzí - iluze často působí jako ty nejdráždivější touhy.

Avšak nedejme se mást pojmy. Ty se mísí s věcmi vlastními jako krabička se sardinkami s hlávkovým salátem. Rozpoznáme je až v míse jako - ne dřív, pokud nejsme výtečnými kuchařkami. Ale tu, o níž budeme hovořit, jsme rozpoznali a znali. Nemůžu říct, že bych ji neznal jako vlastní boty. Znal jsem ji totiž mnohem méně, znal jsem ji jen toho večera z diskotéky. Netančila vlastně skoro vůbec, jen vysedávala v rohu s kámoškou a popíjeli Cinzana nebo podobné patoky, příliš nevhodné pro štíhlé dívky, neboť zvyšují množství cukru v trojcípích žílách a dutých chlopních. Přesto mě něco v jejích pohybech, kdy zvedala štíhlé hrdlo sklínky poněkud neuroticky, nabádalo k domněnce, že je to rozená tanečnice. 

Víte, jak to je. Někdy poznáte, že kluk před vámi je kaskadér nebo že třeba prodává ojeté pneumatiky, no ne? Způsob, jakým kroutí hlavou, klepe klouby rukou na desku stolu, nebo posunuje nohu směrem k nožce nějaké namydlené patnáctky, vás nenechá na pochybách o skutečných úmyslech daného jedince. Někdy je to ale úplně střela mimo a vy se prostě netrefíte. To se stalo i jí se mnou. Myslela si, že jsem tanečník samby a já zatím neměl absolvováno ani taneční v rámci střední, jíž jsem ostatně ani nedochodil.

Říkám, že si to myslela, protože jsme se přirozeně dali do řeči. Zachytil jsem ji za útlé zápěstí, když se šla vymočit. Těsně před vstupem na dámy. Zarazila se na sekundu sekundy, jenom tolik, aby nevypadala jako laciná šlapka, ale opanovala se a usmála již přirozeněji, takže pro nestranného pozorovatele zvenčí se zdálo, že se vžila do role obtěžované na dýze, jako by ji hrála každý pátek. Prozradil jsem ji, že jsem tanečník samby a ona hned vypálila, že si to hned myslela a že jsem ji musel znát z šampionátu v Düsseldorfu, kam jezdí každých šest měsíců vypálit místní omladině rybník. V tamci rumba, chacha a volném stylu. Na volný styl bych ji tipoval, to teda bez prdele. Vlasy měla na ramena a vypadaly, jako by si je nesušila fénem, nýbrž jen tak nechala zahřívat nad plamenem. Protože jsem v těch vlasech jako opticky necítil žádný keratin, chápejte. Jurodivá čarodějka z irských pohádek, nebo tak něco. Nechal jsem ji chvíli tlachat, až skoro zapomněla na toaletu, abych si změřil stav jejího vědomí a rozsah její inteligence. Přirozeně - jako většina pohybově založených lidí - věděla kulové a žila pudově jako nějaká čuba nebo mládě vombata, což přiznám, že na mne působilo velmi pozitivně.

Prcali jsme těsně po druhé ranní u nedalekého stromu. Nevím, proč si to pamatuji, ale pamatuji se, že zem byla velice vlhká, jako by těsně před tím vydatně pršelo. Byla velice flexibilní. To na ni bylo povzbudivé. Dál už nevládla žádnými zvláštními půvaby ducha. Při orgáči pištěla, jako by ji brali na nože. Chvíli jsme si všeobecně psali a pak už jsem do toho diskoklubu raději nezavítal.

Je to milý a hodný chlapec, takže jej člověk musí mít rád

Vidíme svět jen jako v zrcadle a jako hádanku. Nevidíme tisíceré drobnosti, které provádí naše dívka, když se s námi jakéhosi večera má vydat do společnosti, dejme tomu do takové kavárny. Musí si zkontrolovat, zda má všechno tiptop.

Příběh druhý

Tak to bylo i s Ilonou. Nebyla nehezká, naopak, její dlouhé nohy a nápadně dlouhý, štíhlý krk nenechávaly nikoho na pochybách, že vyrostla v moc hezkou slečnu, snad až trochu moc hezkou. Když jí bylo čtrnáct, byla samá noha a ruka a její vlastní strýc jí třikrát na chalupě znásilnil. Chmurná vyhlídka, jíž jí každý předpovídal, se ale rozhodně nenaplnila. Místo aby strávila život po psychiatrických poradnách, šla do sebe a po osmi letech byla téměř zbavena traumatu. Její strýc skončil na třiadvacet let ve vězení. A když si měl odsedět ještě patnáct let, dá se říct, že mu zcela odpustila. Nyní pracovala jako sekretářka v pojišťovně. Osm hodin denně ťukala do klávesnice a dá se říct, že si s prací výborně rozuměla - stejně jako s kolegyňkami. Potkala tam zvláštního klienta. Měl na VZP ohromný dluh, když k ní prvně přišel. Dluh narůstal s každým dnem, protože on jej odmítal splácet. Tvrdil, že nikomu nic nedluží a už vůbec ne pojišťovně - zdravotní - neboť v životě nebyl prý ani jediný den nemocný. Zvláštní přístup, nicméně na ni už jaksi zapůsobil. Kluk to nebyl vůbec škaredý, naopak, zdálo se, že vzbuzoval oprávněnou dívčí, mírně adolescentní žádost, mírně nevyjasněnou touhu po bad boyovi. Prohlížela si ho měsíce, dokud k ní chodil a snažil se něco urvat, usmlouvat z dlužné částky. Samozřejmě mu nic nesměla prominout, ale zaonačovala to tak, aby se vracel.

Jedno odpoledne ji pozval na panáka. S radostí a téměř příliš rychle kývla. Sotva se domluvili, začali spolu vyrážet častěji. Přání její duše bylo, nebo se jí tak aspoň zdálo, vyplněno. Jenže to netušila, s kým si začla tento nevybíravý románek a že si věru její duše nemohla vybrat hůře. Kamil byl totiž bez přehánění ďábel. Slyšel ji mluvit o něm v telefonu s kamarádkou a když pak byla na hajzlíku, naboural se jí do telefonu, opsal si číslo a s její kámoškou si začal po nocích sám vypisovat a vyvolávat. Přivedl tuto kámošku do jináče, naštěstí byla při smyslech a včas polkla tabletku. Takto slepá byla Ilona. Jindy ji popadl za křehkou, vlahou dlaň a přitiskl si k skloněnému čelu. Jeho oči zářily štěstím, když jí vypočítával, co pro ni v minulém týdnu zařídil.
Zvolal přerývaným hlasem: 
"O, Íliano, neumíš si představit radost, kterou způsobíš mé matce a mému otci svou návštěvou. Vždy jsem po tom v skrytu duše toužil. Kéž bychom se už víc nemuseli skrývat." A vtiskl ji snad patnáct polibků do rozjívených vlásků.

Nejkrásnější pipinka

V Novém Roce - ať už je to Rok Želvy, Tygra nebo Ploštice, bych chtěl ty z vás, které jste se zabouchly před Vánocemi, upozornit, že bude s železnou pravidelností přibývat článků s tématikou sexuální!

Podíváme se v nich na zoubek stavům, které prožíváte, když je váš mozek zamilován a rozebereme si je jako na patologové. Nejčastější příčina zamilovanosti je prostá. Je to prostá ženská touha být v područí urostlého samce a povít mu potomky, které budou pracovat na zkrášlování tohoto skrznaskrz nechutného světa. Jak často se to ale daří, toť otázka na zcela jinou diskusi. Tady se zaměříme na to, proč vlastně roztahujete nohy a proč to pánům vůbec nevadí. Vědecky si to vysvětlíme. Proč to pánům nevadí.

Aspoň ne dva, tři měsíce, dokud jsou i oni do vaší pipinky zamilováni.

Po dvou, třech měsících ale zamilovanost odezní a nastoupí nuda, nebo... což je horší - takzvané přesycení tělem. Projevuje se tak, že pán místo aby opečovával vaši zahrádku či letovisko v případně baculatějších roštěnek, raději přistane u stolu s pivním táckem a dává si do huby... zcela jinou potravu než šťávy vaší skalky.
Při přesycení se mu odechce spravovat zámek vaší truhlice a klíč odevzdá na vrátnici - což znamená v případě alkoholiků v místním baru a v případě trochu realističtějších chlapů v místní posilovně. V případě alkáčů ho pověsí na krk zrzavé, téměř ještě zákonně nezletilé číšnici s mírami devadesát šedesát osmdesát devět. Tu pak několik měsíců po její směně klátí vzadu v kuchyni.

Sténá totiž jinak než vy. Což ho chvíli rajcuje, než ho to rajcovat přestane.

/Příběh první/

Bylo to začátkem léta, v době, kdy divoký větřík vane asi po sedm týdnů bez ustání v místech, které bude zde popisováno. Vedro a jemný prach, které sebou přináší, působí jakousi zemdlenost... není nic zvláštního, že nejen cizinci, ale i místní se v této době vyhýbají jakékoli tělesné námaze. Jitka zrovna stála bosa na balkóně s rozpraženýma rukama, takže připomínala sochu Krista v Riu. Za časného odpoledne, v době, kdy měla hodinku pro sebe volnou, byly ulice prázdné, na terasách před kavárnami nebylo človíčka. Já jsem byl na kraji postele a pozoroval jsem její nahá záda.

Náhle se otočila a vyrazil z ní dutý smích. Smála se asi minutu, pak se zeptala, kdy si rozdáme další číslo. V sítnice oka utkvěla mladá, štíhlá dívka, oděná jen svými temnými, kudrnatými vlasy, spadajícími ji až do poloviny zad. Studovala filozofii na Palackého univerzitě a já byl její kluk už třetím rokem. V posteli nám vše klapalo na výbornou, bohužel v praktických otázkách života jsme byli někde na bodu mrazu. Za poslední půlrok jsem vystřídal tři zaměstnání, ze všech mě vyhodili pro "nevysvětlitelnou absenci". Má absence ovšem byla snadno vysvětlitelná - způsobil ji známý démon, proti němuž není obrany a který vysával mou životní sílu s každým hltem kontušovky den ode dne čím dál víc.