Je to křesťan, takže má v hlavě guláš

Vše se v našem kvantovém světě hroutí a není v našich silách tomu zabránit. Proto není nic, čeho bychom se museli bát. Můžeme se do všeho vrhnout po hlavě a před ničím se nezastavit. Dokonce ani před iluzí - iluze často působí jako ty nejdráždivější touhy.

Avšak nedejme se mást pojmy. Ty se mísí s věcmi vlastními jako krabička se sardinkami s hlávkovým salátem. Rozpoznáme je až v míse jako - ne dřív, pokud nejsme výtečnými kuchařkami. Ale tu, o níž budeme hovořit, jsme rozpoznali a znali. Nemůžu říct, že bych ji neznal jako vlastní boty. Znal jsem ji totiž mnohem méně, znal jsem ji jen toho večera z diskotéky. Netančila vlastně skoro vůbec, jen vysedávala v rohu s kámoškou a popíjeli Cinzana nebo podobné patoky, příliš nevhodné pro štíhlé dívky, neboť zvyšují množství cukru v trojcípích žílách a dutých chlopních. Přesto mě něco v jejích pohybech, kdy zvedala štíhlé hrdlo sklínky poněkud neuroticky, nabádalo k domněnce, že je to rozená tanečnice. 

Víte, jak to je. Někdy poznáte, že kluk před vámi je kaskadér nebo že třeba prodává ojeté pneumatiky, no ne? Způsob, jakým kroutí hlavou, klepe klouby rukou na desku stolu, nebo posunuje nohu směrem k nožce nějaké namydlené patnáctky, vás nenechá na pochybách o skutečných úmyslech daného jedince. Někdy je to ale úplně střela mimo a vy se prostě netrefíte. To se stalo i jí se mnou. Myslela si, že jsem tanečník samby a já zatím neměl absolvováno ani taneční v rámci střední, jíž jsem ostatně ani nedochodil.

Říkám, že si to myslela, protože jsme se přirozeně dali do řeči. Zachytil jsem ji za útlé zápěstí, když se šla vymočit. Těsně před vstupem na dámy. Zarazila se na sekundu sekundy, jenom tolik, aby nevypadala jako laciná šlapka, ale opanovala se a usmála již přirozeněji, takže pro nestranného pozorovatele zvenčí se zdálo, že se vžila do role obtěžované na dýze, jako by ji hrála každý pátek. Prozradil jsem ji, že jsem tanečník samby a ona hned vypálila, že si to hned myslela a že jsem ji musel znát z šampionátu v Düsseldorfu, kam jezdí každých šest měsíců vypálit místní omladině rybník. V tamci rumba, chacha a volném stylu. Na volný styl bych ji tipoval, to teda bez prdele. Vlasy měla na ramena a vypadaly, jako by si je nesušila fénem, nýbrž jen tak nechala zahřívat nad plamenem. Protože jsem v těch vlasech jako opticky necítil žádný keratin, chápejte. Jurodivá čarodějka z irských pohádek, nebo tak něco. Nechal jsem ji chvíli tlachat, až skoro zapomněla na toaletu, abych si změřil stav jejího vědomí a rozsah její inteligence. Přirozeně - jako většina pohybově založených lidí - věděla kulové a žila pudově jako nějaká čuba nebo mládě vombata, což přiznám, že na mne působilo velmi pozitivně.

Prcali jsme těsně po druhé ranní u nedalekého stromu. Nevím, proč si to pamatuji, ale pamatuji se, že zem byla velice vlhká, jako by těsně před tím vydatně pršelo. Byla velice flexibilní. To na ni bylo povzbudivé. Dál už nevládla žádnými zvláštními půvaby ducha. Při orgáči pištěla, jako by ji brali na nože. Chvíli jsme si všeobecně psali a pak už jsem do toho diskoklubu raději nezavítal.