Byla o tři roky starší. Takže když se jí kolem úst vytvořily droboučké vrásky, nemohl říct, že je krásnější než dřív, v době, kdy ho její krása upoutala. Mohl spíše říci, že její věk učinil její krásu výmluvnější. Představte si příběh těla jakési anonymní zrzky. Tou byla ona, Anabela. Nejprve je ztracenou mezi milionem těl jiných. Až tehdy, když se na ni prvně usadí toužebný milostný pohled, jakoby ožije. To jí teprve nastává čas slávy. Oslnivé, ale zase ne tak moc, protože stačí pár let a množství pohledů, jež vysílá takovou zprávu, zas řídne. Anabela byla však svým způsobem výjimka. Chodila, ploužila se světem na svých ukázkových nohách jako pochodeň a zapalovala svým tělem dutiny mužů. Jakkoliv jí tisíckrát prozradil, že ji miluje a považuje ji za krásnou, o tolik krásnější než její kámošku Alžbětu, jeho milující pohled ji nikdy nemohl utěšit. Pohled lásky neznamená často nic jiného než pohled uštvaného zvířete, lapeného v zarostlém bludišti. Je osamocený, protože výlučný, jen pro tu kterou ženu...
Žádné komentáře:
Okomentovat