Je to neohroženost

Malý člověk dívá se na světě malinkýma očima. Pro malé oči nevidí velkou věc. Malý člověk se neustále navrací. Ale co když není velkého člověka? 

Je to svět iluze, sen, svět je jako kouř, který nám brání vidět, co skutečně jsme. Ale když se pak po desítkách let pozorování vlastní nedostatečnosti dozvíme, co skutečně jsme, jsme už natolik staří, že to nemůžeme změnit! Tak to měla i Jasmína.

V osmnácti vytloukala diskotéky, ve dvaceti měla malého Josefa a ve třiadvaceti skončila pod mostem. Jako správná matka ale nepřestala bojovat. Jednou ji pasák vytáhl ze skládky, kde s Josefem paběrkovali na vyhozených šlupkách od banánů atd. Neexistovala slova vděčnosti, kterými by se mu mohla odvděčit, tak pro něj začala šlapat.

Ve šestapadesáti umírá, ale byl to hezký, plný život, vydělala si i na skromnou chatu v Krkonoších. Jediné, čeho litovala, bylo, že tomu pasákovi nevrazila kudlu rovnou pod žebra, když s ní poprvé vyjebal.