Je to zánik hvězd

Pro každého představuje ideál krásy něco jiného. Někdo má rád pěkně pečený vdolky, maličko posypaný cukrem a se smetankou navrchu ve tvaru hada. Jiný má rád zrzky s pihami na nose, tmavé nebo zelené nebo modré oči, bělostná pleť a velká prsa, které se jí derou ven z blůzky, kterou si zapíná jen na jeden knoflík.
Někdo je kubista a má rád zmuchlané fifleny ve vyžehleném flanelu s rozinkami jak Lipovská, další je zas explosionalista a dává přednost pěkně naleštěným klikám, bo proč? Bo mají úplně jiný punc. Žádná patiny špíny ani potu se jich netkne.
Málokdo je ale úplně genderově indiferentní. Co málokdo, nikdo takový není, i váš kníratý soused kmet - chovatel holubů - má chuť buď na vás nebo na vašeho bratra, přestože se tváří, když ho míjíte na chodbě, že jste na něj příliš mladá. Nikdo zkrátka nebyl takový, jako byla Johana, produkt zázračného početí.

Johanka se narodila předčasně mámě, která toužila být zpěvačkou. Dělala vše možné proto, aby natočila první desku. Za socialismu nebylo snadné vzbudit pozornost nějaké nahrávací společnosti. Všem hitparádám vládl božský Gott a Lucie a Vondráčková, David a Pražský výběr a další a další esa táhlých not, pro něž tu není prostor. Musely jste mít známosti. A kdo chtěl mít známosti, musel se víc otevřít intimnostem s tvářemi takových společností, s insider many, kteří sháněli talenty a sázeli na náhodu. Johančina matka vlastnila pružné tělo a měla překvapivě ráda čuňačiny, nevadilo jí si začít s cizím chlápkem s účesem na ježka, s ostrým borcem s růžovými vlasy na ježka, který se tvářil, jako by mu ve tmě dělalo potíže rozeznat její prdelku od stehen. Nechala se zbouchnout právě takovým agentem a Johanka se narodila o měsíc či ještě o něco víc dříve, předtím jí, mírně připitý, sdělil, že již čeká miminko s jinou, takže si musí vzít tamtu a poprosil o prominutí, že ani desku s ním nevydá, ale to je jiný příběh. Ten náš skončil šťastně, protože Johanka byla zcela originálním batoletem, později dívkou a ženou. Vůbec nevnímala svůj život jako tragédii, ostatně o příběhu svého zrození až do patnácti nevěděla nic. Myslela si od sedmi let, že tatínek byl zavřený, jak jí sdělila máma, za finanční machinace a že se vrátí, až bude dospělá.

Zvlhla jako šestnáctka při pohledu na Beckhama ve sprše, když se dověděla, že jí tento krajně nespolehlivý agent chce pro něco víc než jen pro její hezký hlas a bujné tělo. Konečně v ní nějaký chlap viděl něco víc než maso a pečovatelku. Cítila se při tom částečně jako člověk - a byl to hezký pocit. Leč jako všechno hezké netrval příliš dlouho. Za dva měsíce se ženil a ona byla těhotná jak klokan. Johana se tedy narodila svobodné matce, jak se tehdy říkalo. Co Johanku už od počátku vydělovalo, byla její váha. Vážila pouhých pět set gramů. Tedy nějak spoléhala na to, že se o ně systém postará. Spoléhala na síto, kterým snad neprojde až na smetiště, na společenská pravidla ochraňující jí před zlým. Nehrálo přitom roli, zda jim člověk věřil, nebo zda se o ně opíral z alibismu a ze strachu před zodpovědností za důsledky svých činů, jednoduše pokud věřil, měl šanci, že unikne bídě.