Já mám na práci důležitější věci, než vám tady vysvětlovat, jak se věci mají. Musím si např. užívat s Julčou. Julie se tudle ve čtvrtek probudila ve čtyři ráno s hroznou bolestí zubů. Ale co já s tím? Udeřila mě přes nos a prosila mě, abych ji dovezl na pohotovost, ale já to odmítl.
Vyštěkla nasraně: "Tobě se to mluví, ty žádné zuby nemáš."
"Tak choď k tomu starému dědkovi čtyřikrát do roka a nebudeš mít problém, říká se tomu profylaxe."
Už se neozvala, jen skřípala zuby. Vylezla ale z teplé posteli a šla si zakouřit na balkón, když se vrátila, celá napuchlá, už jsem zas spal.
Ráno, když jsem se vzbudil, už nebyla doma. Byla v práci. Měl jsem jí zavolat nebo napsat SMSku, jenže mi to asi nestálo za ty nervy. Začnu asi od začátku, vyložím vám, jak to bylo. Jisté dívky o mně říkají, že jsem přitažlivý. Problémy ale mám jako každý druhý. Žádné bomby, to zas ne, bolístky však mě sužovaly. Zamiloval jsem se do Julie, protože byl tak nádherně cudná. To já jsem zas její opak. V té době jsem navíc trpěl jakousi nedostatečnou sebedůvěrou. Věděl jsem skálopevně, že pořádné pomilování by mi pořádně prospělo. Zkoušel jsem všechno možné, ale Julča odmítala jít za určitou mez erotického sblížení. Trvalo dlouho, až příliš dlouho, než jsem ji přiměl k prvním hrátkám.
Až asi po dvou měsících jsem si uvědomil, že má problémy se zuby. Když otevřela ústa, měla tam černo. Ne třeba jen pár děr, měla pusu jak sklep s černým uhlím. To jsem si uvědomil, že asi něco není dobře. Takové panenské morče.
Otevřel jsem si k tomu zamyšlení flašku šnapsu, kterou jsem si minulý večer koupil u Vietnamců. Určitě se něco bude dít. Kdo má tak špatný chrup, nemůže mít příliš chuť na kvalitní pich. Proto spolu asi nic nemáme, napadlo mě. Strávil jsem v koupelně půl hodiny studiem svých zubů. Samozřejmě jsem si i všiml tvaru a délky nosu atd. Do teďka jsem si nikdy neuvědomil, že vypadám trochu jako Dustin Hoffman. Dojel jsem flašku a usnul spánkem spravedlivých.
Zeptal jsem se jí, až se vrátila z práce, jestli jí trochu nepřipomínám Dustina Hoffmana.
"Takové štěstí nemáš."
"Nezapomeň, lásko, že jsem tu od toho, abych ti pomohl, jako.. víš, s těmi zuby."
"S jakými zuby? Já nemám se zuby žádný problém. To spíš ty, když žádné nemáš...," usmála se mnohoznačně a přezíravě.
Teď vám řeknu něco, co jste nevěděly, dámy. Peníze odvádějí člověka od pramenů života. Kdo myslí na peníze, obvykle je na štíru s duší. Ale to vy nejste, vy jste obdařené oběma těmito záludnostmi. Máte přítele, který si může koupit, co chce (kromě vás) a zároveň jste natolik zjemnělé duchovnem, že byste, v krajní nouzi, jíž se nedočkáte, excelovaly ve výkladu karet, v kyvadlu nebo na duchovní cestě k Inkům s Petrem Chobotem.
A i když vám občas (je trochu labilní, psychiatr Polínko, k němuž chodí od puberty, řekl, že vzácný případ ADHD) nějakou tu herdu vrazí a vy pak máte chvíli uplakané oči, nikdy neztrácíte naději. To je na vás nejobdivuhodnější.
Julča zažila jen jednou něco hrůzného. Krátce potom, co byla zavalitým chlapem snědé tváře znásilněna u trnkových keřů, jenom vzlykala. Bylo jí čtrnáct a ostatně si nikdy nepřipouštěla, že by se mohla stát obětí takové hrůzy. Patřilo to pro ni do sféry kriminálních filmů. Před chvílí se hrozila toho, že by mohla umřít, nyní si nedovedla představit, jak bude moct žít.
Žádné komentáře:
Okomentovat