Je to luny stín bledší než závoj kundy

Tedy se uskutečnilo nakonec, o čem snil pan primář Mikula.  Bůhvíproč mi přišly na mysl Skácelovy verše: 
Přichází tma

a po stříbrném mostě kráčí luna

Svět je jak chleba vytažený z pece
a noc ujídá

Protože svět je někdy fakt jak hardcore slunečnicovo-dýňový chleba, který nějaká fešná pekařka vytáhne z pece a potom, co se svalí do gauče a zapne si Netflix, ujídá z něj noc. Vemte si jen, jak k tomu přijde obyčejný třeba takový strojvůdce, že musí dávat bacha, aby lidi nepřecházeli přes koleje, když jsou závory dole. A když to pak někoho sundá, tak že musí vyplňovat lejstra, ve kterých se musí hluboce omlouvat za své pochybení. Že nějak nedával pozor a kdesi cosi.

Byrokracie, která v současnosti sesadila z čelních příček hloupostí, které vládnou světu, i takové vodní polo, nám zkrátka dává na srozuměnou, že nikdo není vymknut z jejích ocelových chapadel. Pokud se chcete věnovat věcem, jako třeba výrobě keramiky, které se netýkají systému, okamžitě platíte ohromné sumy - a to myslím hlavně v přeneseném slova smyslu, ne v tom hmotném. Okamžitě jste za vyvrhele. Ale vraťme se k panu Mikulovi. Byl to obyčejný primář, žádná pomazaná hlava. Kolegové si ho vážili pro jeho rozhled, pro jeho nasazení v práci, kde už třicet let dělal primáře. Jenže pan Mikula měl jednu skrytou vášeň, jednu pofidérní vlastnost. Unášel třináctileté slečny ze zastávek a zavíral je ve sklepech. 

O této jeho nepřiznané chorobě, o tomto krutém (druhým nepřiznané a vůči druhým krutému) sklonu se jaksi nemluvilo.

To jaksi tehdy nebylo v módě. 

Psal se rok 2016 a panu primáři bylo šedesát čtyři let. Byl už prošedivělý, ale tělo měl pořád jako buvol, statné a masité. Měl už jaksepatří problém s diabetem, bříško se mu kulatilo hodně přes gatě. Ve tváři však zůstával bůhvíproč pořád jako padesátník, skoro sálající dobrou pohodu a vyrovnané trávení.