Zámlkovitou a zčásti jen bezradně vymáhanou komunikací se synem si otec připomíná nezvratnost plynoucího času, naopak prostoru k bezbřehým proslovům se dostává jakémusi telefonnímu vetřelci Emilovi, obtěžujícímu rodinu svými dotěrně depresivními monology. Zatímco básně na počátku sbírky poněkud připomínají snahu o znovunabytí kontroly nad světem pomocí těkavého přepínání mezi televizními programy se staženým zvukem, závěrečné partie působí tak trochu jako letargická exkurze do předpolí pekla, v němž dotírající hlasy svědomí už nikdo nebude moci vypnout.
Taky se straním mužů. Říkám si, jestli si to vůbec dovolit můžu...
OdpovědětVymazat