Pozvala nás na oslavu narozenin vlastně Martička. Patřila do naší party, ve které jsme prováděli nejrůznější vylomeniny už od páté třídy. Teď však bylo všecko jinak, časy se změnily. Mládí jsme dávno nechali za sebou. Někdo by možná řekl, že stále jsme v nejlepších letech, jenže my se cítili staří. A co hůř, trpěli jsme pocitem, že jsme nic nedokázali. Do jednoho jsme zoufale bažili po slávě. Takové to, že když jsi ještě nebyl zvolen prezident ani náčelníkem generálního štábu, jsi odepsaný. Toužili jsme změnit svět. A Martička z nás všech nejvíc, ač byla nejkřehčí a měla k tomu tedy ty nejhorší předpoklady.
Popíjeli jsme akorát u doků v taverně, když jsem se kolem sebe porozhlédl. Byli jsme fakt skupinka různorodá. Vedle mě seděla blondýnka Kunda, asi třicetiletá kyprá maminka, která ale bůhvíproč pořád vypadala na osmnáctiletou žabku. Vedle ní nej kámoška Marta, ta měla teď akorát sedmadvacet, potetovou tvář zdobily i četné piercingy, hlavně kolem rtů a nosu. Celkem vzato nevypadala nijak zle, ale normální chlap by si od ní držel odstup. Další židli zaujímal trochu jednodušší člověk s výrazem ňoumy zvaný Cigoš - nemusím vysvětlovat, jakého byl etnika, ale co na něm bylo zajímavé, bylo to, že ve všem byl tak upřímný, že mu vždycky každý musel všechno uvěřit.
Nejzajímavější byl ale příběh, který dával po šestém pivu k dobru Cigoš.
Žádné komentáře:
Okomentovat