Jahody

Franta byl zrovna v továrně na zápalky. Pocit, že stojí přímo u srdce tolikeré síly, ho inspiroval. Vysoká hala byla pro něj opravdovým stánkem bohů. Dokázal se zastavit u scén, od kterých průměrný člověk rychle uhýbá. Byl něco jako dohlížející, supervisor, chodil po podnicích a kontroloval, jak šlapou. Patřil k lidem, kteří se umějí zastavit - i když doopravdy spěchají - při pohledu na zapadající podzimní slunce, ale ne, aby se jím poeticky kochali, pouze aby si zapamatovali jeho neobyčejnou krásu.
Odcházel rychlými kroky z haly, ve kterém byla linka a na vrátnici si všiml dívky, která stála u okýnka. 
Byl už trošku starý, aby ji hodnotil, ale když už hodnotil vše, na co se díval, všiml si, že je pěkná, a proto neobyčejná. Z profilu tedy hezká, zepředu přímo krasavice. Vlasy se jí leskly jako ořech, dokonce i způsob, jak si pohrávala s propiskou, se mu líbil. Kdysi by po takové toužil.  Modré nebe, modré moře,
zelené kopce, bílé vily - všechno jako na plakátech. Někde v neurčitu, kde se nekrade a lidi jsou tam na sebe hodní. Tam s ní žít v pohádkovém domě a dávat ji milióny kapesného, tak si to vysnil. Teď je mu skoro padesát a furt je starý mládenec.

Bob Klepl rybaří

Zvláštními cestami povede vás osud, aby mohl vás uvést do údolí Štěstí.

Nechám si tu vyvěšenou jednu z kamarádčiných perel:

děje se se mnou něco divnýho. nevím co to kurva je, ale krámy to teda rozhodně nejsou.
poslední dobou toužím po lásce. možná je to jenom nadrženost, co já vim. ale rozhodně mě teda přestává bavit to, že se vídám jen se sousedem alkoholikem. poslední dobou ho podezřívám, že ke mně chodí jen kvůli chlastu. ale to by byly zas ženský kecy sračky, že mě má radši než pivo, což není pravda, protože mi o víkendu v noci řekl, že jsem jeho celoživotní platonická láska a vždycky se tak zmíní "ty jsi taková píča až tě miluju".
každopádně dneska plní ulice jen nějaký zkurvený buzny s růžovýma airmaxama a pytlíkem na boty na zádech a co není teplý je moc vyjetý nebo jednoduše debilní a když už se najde nějakej chodící orgasmus, tak se drží za ruku se svou kuchařkou. pokud teda v dnešní době buzniček nedělá kuchařku on.

Slepičí polévka

Neuměla psát, nikdy se jí nepodařilo vystihnout v dopise pravdivě alespoň tisícinu toho, co byla zvyklá vyjadřovat hlasem, úsměvem a pohledem. Psala mu klasicky jednotvárné a suché dopisy, jimž sama nepřikládala žádný význam, v nichž oznamovala, jaké je počasí a kdy ji naposledy navštívil děda.

Stokrát jí chtěl dát košem. Avšak pod vlivem vína si říkal: "To nic není. Rozmotám to – a naráz to budu mít vysvětleno. Ale teď nemám kdy – promyslím si to všechno později.“ Jenže to později stále nepřicházelo.

Pokud je to něco, co je v mé moci, lásko

Robertsonova Cécile (1922)

 ani se nehnula

spala

 spala v záplavě svých modrých vlasů

 odulou pusinku pootevřenou

vyvřela ve mně ohromná vlna solidarity

přistoupil jsem k ní 

líbl ji na čelo

a odešel do slunného jitra

Když jsem se vrátil, pořád ještě spala. Vzal jsem si pár košil, nacpal je do plátěné tašky, opět jsem zamkl dveře a vlekl se k autobusové zastávce. Bude si lámat hlavu, co z toho byl sen, až se vzbudí. Ale řekne si asi, že za to může ten chlast, tequilly, vodky a piva, který do sebe včera narvala.

Její postel byla prázdná, zato pootevřenými dveřmi koupelny bylo slyšet tekoucí vodu. Vstoupil jsem. Dvě malé žárovky vrhaly po nevelké koupelně šeré světlo. Omývala se ruční sprchou vsedě. Vlasy svázané na zátylku jí spadaly na záda. Obdařila mě něžným pohledem svých velkých, kočičích očí.
"Dobrý den, lásko. Umyj mi záda, jo?"

"Jo, čumáčku."

"Ty vlasy jsou teď tak husté a těžké, že já se do tý vany sotva vejdu, přitom jsou tam dole ženský, které mají zadek jako sud."

....

"Když jsi mi tak hezky umyl záda, musíš mě ještě umýt zepředu."

"Na čunačiny máme čas. Teď si pospěšme. Když nedorazíme včas k Albertovi, mohlo by nám to hnusně zamíchat karty."

Měla hladkou jasnou tvářičku a vypadala, že se neumí mračit

Děvče právě smažilo kuře, měla na sobě zástěru, na stole bylo víno. Notovala si nápěv, který hrálo rádio, zpívala přirozeně a čistě.
Vysoká byla asi 168 cm, statné souměrné postavy, něco mezi dvaceti a pětadvaceti. Kaštanové vlasy se jí vlnily k ramenou, na jejích ústech tkvěl výraz, který měla i v očích. Její matka, poběhlice, zemřela po požití nadměrného množství lihovin. Dala se na, nevědouc kam jde, na dráhu prodejné sexuální asistentky. V sedmnácti letech byla jejím revírem ulice a již o rok později byla prohlášena za královnu čtvrtě. Šťastně padla do rukou stovek mužů a tam již čtyři roky zakoušela styky. Nezakoušela hlad, bídu ani nouzi, protože si je brala k sobě do bejváku, kde bylo teplo a příjemně. Navíc posluhovala za ohromně výnosnou mzdu - profesionální asistentky jsou ceněny daleko lépe než jejich smutnější sestry prostitutky. Teď tedy smažilo kuře a čekalo na nadrženého chlapa - Ivoše, třicetiletého podnikatele s pumpičkami na kola, který si ji zamluvil na celou noc. 

Pět minut po osmé nepřišel bohužel žádný playboy, ale cápek, který byl na odstřel. Samozřejmě, že ho znala už z minula, z ulice, ale když se tehdy domlouvali, byl daleko víc seriózní. Teď vypadal jak zfetovaný, bylo to pro ni velmi matoucí. Chyběly mu tři zuby, takže se vůbec nemohl usmát (ne že by se o to vůbec pokoušel), aby nevypadal jako rozbitý. Pozdravil. Ráčkoval a ošíval se, jako by sám nevěděl, co u ní dělá. Spíš působil, že kvůli rozpakům brzy vytáhne zpoza pláště dýku šílence. Vůbec byste neřekly, že jí měl dát skoro 3 tisíce kaček za služby, které mu měla ten večer prokázat. Avšak ještě nikdy neslyšela slova tak odhodlaná a prasácká, když jí hned potom, co na ni minutu zíral, rozkázal, aby odhodila zástěru a šla do ložnice. Takhle si příjemný večer rozhodně nepředstavovala. Chtěla se s ním s chutí navečeřet, podívat se na nějaký online film a případně si ještě zahrát Dámu, než by se začali věnovat pracovním záležitostem. Musela se tomu usmát, ale poslušně šla a v ložnici začala pomalu na židli odkládat své půvabné citrónové batistové šaty s plastronem, ještě stále se mírně usmívajíc. Samozřejmě, už jsem vám řekl, že byla poměrně dost známá, a tedy nemusela chodit s kdovíjakým póvlem - že se pořád drbal na koulích, to dělal skoro každý druhý, to přešla, ale že mu i na tu dálku, která je dělila, páchlo z huby, to se jí moc nelíbilo. Něco ji říkalo, že dnes to nebude šichta, na kterou bude vzpomínat s radostí. Bohužel pro ni se nemýlila a jeho břídilské chování zanechalo temnou stopu v dějinách její kariéry, jinak dosti pěkné. Tento ještě stále nikterak starý zhýralec na delší čas odklidil svoji manželku někam do závětří a věnoval se teď pouze podnikání a bohaprázdnému souložení s děvčaty, jako byla ona. Nikdy nezmoudřel a nedozrál a nikdy nepoznal, kde jsou skutečné hodnoty života a že dobrá knihy poskytne víc rozkoše než 2 litry veltlínského vína nebo lačný klín vyprahlé, nevybouřené sexbomby. Skoro si teď, co si uvědomila, kým ten hnusák je, nechtěla špinit ústa jeho rozkrokem... jenže to by jí mohlo zničit reputaci, kterou si tak dlouho budovala, takže se poddala.

Pošeptal jí nechutně do ucha, když stál těsně za ní: "Teď jdi do postele, je mi z tebe zle." Poslechla, ani se neotřásla odporem. Něco jí znovu říkalo, že to bude hnus, ale věděla již, že vydrží i hnus. Musí vydržet.

Pohrdej chaosem

Samota a nicnedělání mě nutí ptát se, proč vlastně vůbec existuju. Takové otázky nejsou dobré. Když si je lidi moc pokládají, vznikají takové kraviny jako náboženství. Protože ta odpověď, že nic nemá smysl, je moc smutná.  

trápím se nepostižitelnými slovy
prý je to osud básníků kdo ví kdo ví


každá v sobě nosí zmar
jaká to jen řada már
chodí dole po náměstí

Naladěn na sluníčkovskou vlnu

Jsem stvořený ze světel, jsem stvořený z hvězd. Všechno je stvořeno ze světla a prostor mezi tím není prázdný. Světlo je poslem života, protože je živé a obsahuje všechny informace. A pak si uvědomuji, že jsem sice stvořený z hvězd, ale nejsem hvězdami. 

Ale proboha, nemůžu najednou vyskočit, zatleskat a říkat: "Hej, jak je na tom světě nádherně!“ Chcanky a elán si nedají poručit.

Tlumené barvy němého života se najednou nerozjasní, protože si budu myslet, jaký to je dobrý nápad, že by měly. Na co se mám těšit? Na to, že všechno půjde s kopce? Že se stanu zatrpklým vzpurným starým

bastardem, který bude příliš tvrdohlavý, aby si připustil, že se cítí pod psa?

Středověk řadil šílenství do hierarchie neřestí. Od 13. století běžně figurovalo mezi zápornými

postavami Psychomachie. Beznaděj, chlípnost, hněv, šílenství atd. Literární, filosofické a etické pojetí témat šílenství je v naší době prakticky nevyčerpatelné. Někdy si myslím, že jen kvůli ztraceným existencím stojí za to žít.

Zrzka předvídá, že bude mít těžké pořízení ve světě samečků

Mohlo jí být tak šest, nebo jí přesněji řečeno táhnout na šest. Zoubky se draly z dásní, bradavky začínaly nebezpečně nabírat plochu dvorce. Její táta byl jednoduše hovado, pil o dost víc než stopku kořalky denně, víc, než by mu stačilo a velice nevybíravě ukazoval doma její mámě, kdo z nich má větší plat. O pět let později zahynul na rakovinu hrtanu. Není divu, že z ní vyrostla naprosto narušená patnáctiletá slečna, která po nocích o svíčkách četla verše Puškina a z bezděčných doteků chlapců se jí dělalo mdlo před očima. Dlela myšlenkami v letargii a smutku. Jen jednomu na ní, zdálo se,  záleželo. Chodil za ní, kam chodila ona, až jednoho dne se stalo (po nesmělém jejím úsměvu), že s ní zapředl hovor a protože předstíral, že ji miluje, vypadalo to, že naslouchá té dětsky vnímavé duši, která si tak dychtivě osvojovala nejrůznější životní dojmy s vděčností a pokorou. Když skončila, stály mu v očích slzy. Všimla si toho a sama se rozplakala.
"Víš, trochu mě děsíš, protože jsi tolik podobný mému strýčkovi, Vašku."
"To bude tím, že jsem jeho syn, Rozálie," odvětil s úsměvem. Tvář se jí zhrozila, vydala přiškrcený neurotický sten.

Jako by do ní ťalo a zdravé barvy jejich lící barvu úplně ztratily. Tak on je ten její skrývaný bratranec, ten proslulý příštipkář na citech rodiny, který se v pouhých deseti letech vydal studovat muziku do Norska a úspěšně přivedl svého učitele violoncella k sebevraždě. Jeho bezdůvodně veselá tvář v ní vyvolávala chuť vzít motyku a zarazit mu ji doprostřed pěšinky. 

"Vymýšlíš si," stále nechtěla věřit nepochybnému a snažila se sama sebe přesvědčit, že je obětí aprílu.
"Ba ne, vrátil jsem se dokončit, co naši otcové nedokázali. Mučit tě a zničit tě." Ten šašek se střídavě smál, plakal, svíjel se s nezničitelnou aureolou zmaru kolem hlavy, aureolou neviditelnou pro všechny, ale viditelnou pro mne, v níž se mísily v podivném sloučení paprsky idiota a génia.

Bosá popelka

Jednoho jitra vstal jsem nevrlý, smuten, znaven nečinností, puzen, jak se mi zdálo, vykonat něco velikého, nějaký skvělý skutek, a otevřel jsem okno, žel mladí kluci v oranžovém dresu akorát kopali septik. Už jsem chtěl zas zavřít a zatáhnout závěsy, když jsem si všiml dívky, která svižným krokem procházela kolem rozkopané země. Prohlédl jsem si ji pozorněji. Měla pěkně tvarovaný nos - takovou bambulku. Byla to čistě moje posedlost prohlížet si pozorně tváře dívek. Dokud nepřišla do mého zorného úhlu, šílel jsem nudou. Pak jsem tedy zpozorněl. Zosobňovala v křepké, holubičí chůzi vše, po čem jsem toužil. Už zdaleka vábila zářícími vlasy, jejíž tíže zakláněla její hlavu maličko nazad. Tato krásná obluda představovala skutečně jednoho z těch živočichů, jež nazýváme "můj anděli!", totiž ženu. Byla to žena malá, ale majestátní a vznešená. Když procházela kolem kopáčů, protočila kotouči svých modrých očí. A pak, bojím se to přiznat, působila na mě ještě přitažlivěji, neboť byla jaksi přirozenější. Vyjádřila svůj odpor vůči těm nízkým tvorům, kteří se pachtí v hlíně a potu, aby jí poskytli o něco víc pohodlí. Avšak Bůh ji stvořil podle moudrého úmyslu dokonale, bylo to přece dílo Jeho rukou, takže hledat na ní mouchy by si troufl jen zhůvěřilec a nevděčník. Vypadala celkově jako nesmírně šťastná žena, snad manželka nějakého vlivného okresního politika a možná jí nakonec ani šumivá rozkoš slávy nebyla tak zcela neznáma. Když ji srovnám s pekly, jež svět obsahuje a jichž je pln, oděnou jen v látkách tak hebkých jako její pleť, pro niž zručný sluha vykrajuje denně nejlepší sousta pečeně, nemohu se neubránit pousmání. 

Je totiž ještě daleko horší, ta kyprá koketa, pod vzdechy vzdouvající její vonnou hruď jí bije srdce hyeny. Vskutku při pohledu na ni vznikla otázka, co tato ohebná dívka pohledává zde, pod rozkošným podzimním nebem? Ježto jsem byl na pochybách co činit, nečinil jsem nic. Zhluboka jsem si povzdechl, zatáhl závěs, padl do pohovky a dal se do čtení napínavého románu paní de Genlis.

Jen tuším... Vždycky jsem jen tušíval, a také tok myšlení byl v mém

případě jen čmáranice a cit jen klesť, obyčejné podobenství… Ovšemže byl tu také divoký proud intuice, co na tom, že bez hladiny? Za cenu života jsem chránil svobodu, čemuž se bez nadšení a zápalu dnes dá jen stěží uvěřit. Přesto mi, prosím věřte, že i já po něčem toužíval a žasl, co bylo na světě panen, které byly schopny pro milého jakékoliv oběti.

Šum opilcova hlasu

Věta jakkoliv krátká či jakkoliv dlouhá nevyjádří ten jadrný smutek sám, hořkost mlčenlivého zoufalství, jímž jsem léta procházel. Při pohledu nazpět se jen vlastnímu neštěstí směji, neboť s ním byl konec v momentě, kdy jsem přestal vzdorovat a přijal podmínky, jež pro mne do té doby byly zdánlivě nepřijatelné. Tolik jsem miloval kudrnaté dívky v latexových šatech, že jsem pro ně zapomněl žít. Až během už spíš závěru jednoho krásného koncertu v Dubé za mnou přišla, asi osmnáctiletá, kudrnatá, v latexovém triku, navoněná, s tím, že se jí moc líbí způsob, jakým po ní pokukuji, že to prý vidí prvně. Velice mi to imponovalo a rozhodl jsem se ji blíže poznat. Píchali jsme tu noc na palouku za klubem, v přítmí měsíce, který nebyl, nebo ho byla jen čtvrtka, už nevím jistě. Každopádně bylo to zákoutí plné něhy, kdy jsme složili kosti a kde mi vysála ptáka jako málokterá jiná před ní či po ní a taky byla podle zásluhy tak postříkána jako málokterá po ní. Vracela se do klubu úplně prosáklá spermatem, a to i skrze ty fetiš hadry, ale rozradostnělá jako čivava po návštěvě psí sauny. Prostor pro mě získal nový rozměr. Bylo mi takřka do zpěvu, kantáty už se třásly, že mě konečně nějaká žena chtěla. Poznat mě z té stránky lidské, chápete, intimně, ne jenom se zeptat, jak se mám a vysmát se mému roztrhanému triku nebo nemytým vlasům. Jak bych se asi měl? Nechtěný, nežádoucí, nepředvídatelný ožralec se sklonům k výbuchům agresivity, k maniodepresivitě, ke klaustrofobii, k zkratkovitému jednání pod vlivem dimethyltryptaminu, bez rodiny, bez přátel, bez práce, bez vyhlídek, bez naděje, kdy jediné, co mi zůstalo, bylo sebevražda. To se ví, že jsem mohl říct: fajn, jde to, díky, jak to dělají dneska asi už všichni. Ale já byl přesvědčen, že jednou v životě by neuškodilo být upřímný, říct, co si opravdu myslím a co skutečně cítím. A stačil pouhý týden, abych  proti sobě popudil zbytek černého města, protože jsem se začal upřímně vyjadřovat ke všem a nikdo z toho nevyvázl zrovna se ctí. Tedy se mi podařilo z několika málo osob, co mě ještě nezavrhly, stvořit armádu nenávistných mstitelů. Kuriózní, viďte, ale to zdaleka není konec. Mluvil jsem tedy ve středu těch několika a nabádal je, aby byli sví, aby odhodili předsudky a aby nikomu nepodlízali a nelíbali zadky. Za žádných okolností. Šel jsem na férovku hrozně strmě, stále výš a do nich, výš do mraku těch normálních, avšak pořád vnitřně nějak rozkolísaných a stalo se, že jsem dorazil až k jakémusi skalnímu hnízdu, kde mě obklopovaly jen chumáče mlhy a dýmající propast hrozící pádem. Nejdivočejší orlí vyhlídka, jakou si lze představit. Výsledkem je, že se nezměnili, ale mě z hnízda vykopali a donutili emigrovat.

Dávila se piškotem

S Alčou jsme si byli souzeni. Byla stejně jako já dost skromná a nikdy nepokukovala po nových hulánech, tak jako já nikdy nekoukal za dalšími lejtky. Když říkám souzeni, myslím tím, že osud nás svedl dohromady při takové peripetii, že by i Čechov nám mohl jen tiše závidět. Byla vdaná, ale dost blbě, řeklo by se. Její manžel byl ajťák a většinu času ťukal kód na noťasu. Byl to taky docela neurotický ubožák, který se hlásil k náckům z Dobřichovic, podle toho, jak na mě působil. Ona byla naopak nadšená pro kulinářství, zajímaly ji Sázky a dostihy a horovala pro prezidenta Zemana, sledovala DVTV, třídila odpad, byla to osoba jaksi velmi ohleduplná ke společnosti. Myslím, ale už si nejsem jist, že měla brčálově zelené oči. Nenechte se zmýlit, na první pohled to byly obyčejné oči, ale kdo si našel cestu k jejímu srdečnímu laloku, pochopil, že to byly oči klisny, věčně řijící po horkém vsunu. Její manžel jí přepych lásky ani sexu samozřejmě nemohl a ani nechtěl poskytnout, takže jsem musel zastoupit jeho místo. Ochotně se mi vzdala, hned po naší třetí schůzce. Protože její ženich stejně jako já občas neodolal moku poctivého chmelového moku, a přestože zdaleka nepil žádnou extraligu, docházíval aspoň dvakrát týdně z knajpy v mírně povznesené náladě, tři třináctky, řekněme. Byla už zvyklá, že když je trošku jetý, jen se zuje, svleče a jde spát. Usínal do minuty. A právě tehdy přicházel náš čas. Chvatně se vykradla z lože, oblékla, tiše se vykradla z bytu a už utíkala po schodech dolů k domovním dveřím, kde jsem na ni čekával, v ruce pugét růží. V její tváři mě překvapoval protikladný rozpor. Když byla s ním, tvářila se pokorně jako puťka, bezbranně. Se mnou ožila, celý její výraz nabyl slavnostního rázu, zazářily oči a tváře jí dychtily vzrušením. Brával jsem ji s sebou například na koncerty tvrdé hudby. Někdy, když se napila Jelínkovy vodky, byla jako labyrint, ve kterém bez možnosti úniku bloudila minulost a všechny její hříchy. V těch suchých srpnových týdnech byla jako zlo, musela. Které zlo nemusí, také musí, to známe asi ze zkušenosti každý, ale srdce to v nás popírá, jsouc podpíráno všemožnými i nemožnými argumenty, že na tom nezáleží. Taky už všichni víme, že na všem záleží, pro většinu z vás hlavně na drobnosti nejvíc. Já byl, to se ví, napitý trochu víc a kolemjdoucí nás vídávali, jak se zavěšeni do sebe potloukáme po ulicích jako ve snu - inu, mělo to své kouzlo.

Po horkém vniknutí

Prý je mnoho přijít, ale čekat je víc. A ona teda zatraceně uměla čekat. Trvalo jí pět let, než se dokopala k cestě do Itálie. Jezdili jsme různými vehikly, ale nejvíc autobusy a pak jsme taky chodili dost pěšo. Viděli jsme vše, co smrtelné lidské oko může uzřít. Jak se váže réva, chrámy, oslíky, potkaly jsme Římanky, které chodily oblečené na trh jako sexuální otrokyně, žertovali s dětmi louskajícími ořechy na schodech, ve Fara Sabina jsme si vystřelili z ctihodných vikařů a v Benátkách jsme zas ztratili další iluze. Dvojice plešatých stařečků se nás ptala, jestli známe císaře Napoleona. Řekl jsem, že osobně a oni se zdáli upokojeni. Bylo to zkrátka období dost přitažlivé pro různé druhy ztřeštěností, a tak jsme se co nejvíc pokoušeli posílit vědomí významnosti těchto chvil. Až na tyto cestopisné drobnosti jsme si pochopitelně nejvíc užívali vlastních těl. Byli jsme ještě dost mladí a byli jsme taky náležitě krásní, jakkoliv si krásu představujeme. Ona byla malá, opálená na správných místech, lehká, s velkýma mandlovýma očima a výraznými řasami. Já byl šlachovitý, vysoký, podobný šelmě, s obličejem, jež zaujalo vystupujícím čelem. Neměl jsem si na co stěžovat, pořád jsme byli v sobě jako dvě nadržené veverky. Ve svých padesáti pěti kilech plně obsahovala skuliny i pahrbky, které by ocenil i ten nejnáročnější mladý hřebeček. Co mě na ní nejvíc fascinovala, byl bezesporu její vláčný pohyb. Pohybovala se skoro jako pomalu hraná melodie a takřka jako by ničemu nevěnovala pozornost - záludný ptáček z Loonie Tunes. Já byl naopak jako tank, vše jsem musel důkladně prošmejdit a všude napřed strčit pracku a šel tak i do míst, kam nevkročila dosud lidská noha. Nepředstavujte si, že bych byl někdy výkonný, nikdy mě výkon nezajímal, spíš mě zajímalo, jakých výkonů (a za jakou cenu) jsou schopni ostatní, než že bych s nimi chtěl soupeřit. Ale pro ni realita za konečky jejích prstů byla jako stěna potažená plátnem, v němž byly do světa vystřiženy jen dveře jejich úst a okna jejích očí. Proud dojmů ji často i během těch nejdramatičtějších chvil vyloučil do extrémního osamění, ze kterého se nechtěla vysvobodit. Když se vrátila zpět, byla jako dítě a její hlas byl podmanivý a vemlouvaný, byla hlasem vylíhlého slavíka. Vtipná situace nastala, když jsme vyrazili do cukrárny, kde seděla skupinka žravých dam kolem čtyřicítky, které levou zadní spořádaly sedmdesát zákusků se šlehačkou. Údajně byly na šňůře jako competetive eaters a jedna z nich, jmenovala se nějak jako Leah Shut[kaver] či [kever], dokonce soupeřila o titul v pojídání kávových dortíků. Zkoušela s ní závodit, ale nacpala se tak, že ji pak dva dny bylo na hotelu šoufl. Navíc záchod byl v tristním stavu. Přísahala, že už nikdy nebude dortíky jíst, ale tak docela jsem jí to nevěřil, neboť jí cuklo kolem levého oka, což pro ni bylo typické, když lhala. Měla tedy také chyby, které mají ostatní, ale které nemám pouze já. Na její obranu musím říct, že v celém svém životě jsem nepoznal nic tak zahanbujícího jako úspěch. Děvky na mě plivaly, dívky se mi vyhýbaly, tato jediná mě přijala. Nikdy jsem netrpěl na idealismus, dokud mě při jednom BDSM pohlavním styku nepřesvědčila, že je výjimečná bytost. Za to jsem jí byl tolik vděčný, že jsem ji na narozeninách kamaráda požádal o ruku... avšak víme, jak to dopadlo.

Rekviem pro pogující

kde zmar babizen všemu panuje

tam ona jedinou kundou je

vyzývá ji nesměle k tanci,

ta lísá se k největšímu kanci

Co víc je žena než kosočtverečná energie, naplněná pamětí koule? Připomínám si to často a také to tak často cítím. Je důvěrně průzračná, zosobněná neviditelnost v terénu, kulatě zapomnětlivá. Komupak by se nezastesklo po takové zřícenině? Slunce v ní zachází, jako když se kydá hnůj, tak neúprosně, ubohý rezekvítek dole v ulici by zaplakal. Ve třetině života už na ni křičí, aby byla vděčná, že může být. Když se s ní dáš do hovoru, každé její slovo jako by bylo pohnutkou. Nejen z této země. Vědouc, že může být kdykoliv nahá a že nahota působí - i oblečena tvoří efekt. Oblečenost v ní obnaží šaty. Směje se, hraje si s prstýnkem, s loknami, předstírá, že nepije. A tváří se tak tajemně, že pro ni kdejaká všednost musí být katastrofa, zároveň však nenápadně líce nastavuje k políbení, asi aby pak byla ještě tajemnější. Zmýlí každého, když v ní had ironie kmitá jazykem, ale uštkne-li, bolest je přesná. Zacílená na smrt, na vraždění teenagerů nevídané. Jako kdyby šlo zas jen o únik - ale od čeho, od koho vlastně? Říká se, že ani opilství není dobrovolné. Prostě se sejdou alely. Možná tedy za to nemůže, otázka však zní, jak tedy, jak tedy žít s ní, která se drásá, sama přitom zraňujíc na katafalku svůdnosti? Stačí ji milovat, řekl někdo, ale nedořekl - aby (se) klamala.

Tápající ve tmách

miluji noc torzo černé Venuše

jamesony pihované

s mírným žalem dělím se s ní o krígl

Nezapomeňte, že miluji ty, kteří se nebojí sestoupit za asfodelovou louku nevědomí, až z útrob vnitřností hnijících břeckou piva, na rtech jména bývalek za oparem mlhy, pojí mě k nim blízkost spříznění, asi jako vaše bradavky pojí vaše nabíječe, jsou pro ně ornými poli, co vadnou rychlostí blesku, ale ve vší tichosti, gravitací shrnovaných pod křídla zdechlin. 

Nečekám nikoho, a přesto se stále dívám na dveře, jestli do nich nevstoupí.. nějaká lee-banda, krasavice ve špinavém prádle, nějaký pořádný brouček k vytrhání křidélek! Brouček z obrazů totiž není opravdový brouček, slova ho zkazila. Nabádám vás znovu, přijdete-li k mým dveřím, nevstupujte.

Dva životy, okamžik, úplnost, blaženství

hektolitry vína, romantických seriálů a koitů,

na nádraží zamávala a já, který jel dál,

jsem pochopil, že už ji nikdy nespatřím,

že i kdybych za ní šel, šel bych za ní jako mrtvý

že i kdyby se vrátila,

vrátila by se leda z onoho světa

Podzime, podzime,

rzivou sněti krve potřísněný,

plesová vráno na snopu,

přeletíš námi bez zvuku,

jako semeno je bez slova.

Byla k zulíbání

a hned ji taky zlíbal

její všecky potlačené slzy

proudily vzhůru k úsměvu

když nazítří odcházela

jitro ji tisklo do zad

vzpomínky stehen

Souboje o ženy

Nejsem žádný samoúčelný erotik, to už jste pochopily, zhýralství ani cynismus nepatří mezi mé hlavní rysy. Proměna z pracujícího inteligenta na samoúčelného erotika mi zabere asi pět minut. Zrovna když smolím články. Normálně jsem kultivovaný a opovrhuji vulgárními duchy. Poněvadž se v činnosti psaníček nepídím po žádném konkrétním tvaru, za pevně vytčeným a tudíž i vymezeným ideálem, mohu si tu klidně básnit cokoliv, aniž bych o sobě měl nižší mínění. Přitom všem mám zájem jen o vaši radost, zájem delikátně kořeněný citem.

Prokrastinace sem, prokrastinace tam, v televizi, na plovárně i v rádiu. Pro mě to jsou jen teorie. Po nich mi nic není. Nápovědy, šepoty, žádná nahromaděná fakta, nic nenasvědčuje tomu, že když týden jen ležím v posteli, že to bude mít neblahý vliv na mou konstituci či nedej bože mozek! Nemám žádný zvláštní důvod tady sedět a smolit článek, ale taky nemám důvod to neudělat, takže... tu sedím a smolím. Nejprve si vyjasněme, proč tu jste. Toužíte po náloži slov, které vám rozproudí žluč. Až nastane ten správný čas, žlutá, fialová, černá a další barvy vašich srdcí se budou vařit jedna vedle druhé a budou z nich stoupat husté kotouče výparů. Barvy vašich nálad však mají i jiný smysl, než se jenom rozpustile předvádět. Stříkance různých odstínů, v šatech ještě plných duhy, které se slijou do růžových loužiček, vám ukážou cestu do víru barevného tance. Připojíte se k mně s tamburínou, budete podupávat kolem kotlů, budete se kroutit a opijete se brzy barvami. Pak budete spokojené. Nejdřív zpovzdálí, pak už zblízka, tělo na tělo. Takže si to řekněme na rovinu, co se vlastně stalo: podařilo se vám ztratit kluka, údy se vám roztřásly, v nosních dírách  bublaly hleny a stůl se rozvibroval pod divokými údery vašich pěstí. Co z toho, že vypadáš, jako bys spíš nedosáhla, než dosáhla dvaceti lety, máš bezchybnou postavičku, pevné břišní svaly, velikost nohy 40 a oči Bette Davis, když stačilo jediné pozvání do jazzového clubu, aby se jeho přízeň rozhořela pro tvou spolužačku... protože pro jedno kvítí slunce nesvítí. Myslely jste, že vám to vydrží, ale pochopily jste, že to nebyl ten pravý. Berte to jako nezbytný rituál, ze kterého byste později, jako třeba v padesáti, mohly mít smrt, ale nyní má blahý vliv na vaše vyléčení, cílem je se vždy pokusit z ničeho vytěžit aspoň něco. Nesmíte v sobě dusit hněv, to nesmíte. Nemusely byste taky pak později mít dítě, bejbíka, malé dítě přítomnosti, s tím pravým, však víte, ne s tímhle, co byl dobrý tak akorát ... no ani do postele ne! Nebyl to zrovna skvělý exemplář muže. Ale přesto jste se dokázaly povznést nad tu skutečnost a zkusit to s ním, zkoušet to s ním dnes a denně... po týdny, měsíce, než už to fakt nešlo. Tak jako tak jste se potrestaly samy, že jste s ním byly dýl než týden. Těch pár prolitých slz je ještě mírný trest za vaši nerozhodnost. Byl to třeba panovačný tlusťoch trpělivě sedící na bobku a čekající, než mu uvaříte kulajdu. Když jste mu podaly talíř před nos, jen zvedl pracku a naznačil, že můžete odejít. Ani se neuklonil, ani se nezdvihl, když jste se mu pochlubily, že jste dostaly přidáno. Nesloužil vaší mysli, nýbrž smyslům, svým smyslům.

Bůžek na klopách sáčka
smlouvu s peklem
v koutě taverny odpočívá

Buchta v klobouku

Kam jen oko dohlédlo, se prostíraly králikárny paneláků. Místní hampejzy specializující se na šestnáctky vydělávaly na Dubině majlant. Byly postaveny zhruba v tom roce, kdy se kachlíkové koupelny staly základem veškeré civilizace. Na konci sídliště hnil domek, který vypadal, že byl postaven z písku. Vlezl jsem dovnitř. Nebyla tu živá noha, jenom já a obrovská moucha masařka. Chvíli jsem jen stál a přemýšlel, jestli jsem tu správně. Žádná delegace nepřicházela mě uvítat! V těchto a podobných sladkobolných myšlenkách mi pomalu odkapával čas, než se rozevřely dveře a v nich ona. Na jejich hladkých vlasech se houpal klobouk, který vypadal, že na ni byl posazen dřív, než stačil dorůst její velikosti. Žádné líčidla, rtěnka ani jediný šperk. V těch brýlích bez obrouček vypadala, jako by právě vyšla z městské knihovny. Odhadoval jsem ji tak na jednoho kluka, max. Ještě než stačila něco říct, věděl jsem, že to bude ptákovina. A taky že byla. Jsou takové typy lidí, obvykle to poznáš tak, že se pořád usmívají, ze kterých padají - a je jedno, v jakém jsou stavu - jen kraviny.
To vy jste mi volal zhruba před hodinou? Ne, to byl papež a já tu jsem v jeho zastoupení na čtení poezie, pomyslel jsem si.
"Ovšem. Martina, neklame-li mě paměť. Mně říkají S."
"V pořádku, těší mě, tamhle jsou skříňky, můžete se převléct."
"Já budu takhle, estli paní nic nenamítá."
"Cože? Takový trhan?" povyskočil ji ohryzek, snad si i cvrnkla do kalhotek? "To nepřichází v úvahu. Zde jsme ve společnosti učených hlav, bude tu zasedat zemská rada, zahraje i Ondra Havelka band."
"A právě proto před ně chci předstoupit jako hádanka, aby se trošku museli namáhat, než mě vyřeší, jak to učenci zbožňujou."
"Ne," pronesla rezolutně a odpověď doprovodila máchnutím dlaně ve směru východu z budovy.

Co je dobré, musí se zaplatit. A čím je to lepší, tím dráž

Ne, nebudu vás poučovat o ceně za jasmínový šampón nebo za ultra tenké vložky s křidélky. Samy nejlépe víte, co vám pasuje do intimních partií. Ale nic není trapnějšího, než když máte své dny, ačkoliv už je půl osmé, noc ještě nepřichází, místo ní padá soumrak, za kterého jdete na nějaký univerzitní galavečer, nazutá do titěrných střevíčků, ve které vaše nožky vypadají přehnaně malé a předkloníte se někde na přechodu, protože vám upadne peněženka či klíč a za vámi pajdá o holi nějaký starý děda, kterému musí být aspoň sedmdesát, a civí, jak se vám vzadu na zadku objeví nenápadná skvrna. Zírá na ni a začne mu z koutku úst stékat slina. Protože už jsem to zažil, tak vím. Několik týdnů jsem si ukládal do paměti celé tělo té dívky, její řasnatý šat a ty střevíčky. Nečuměl jsem jí vůbec na zadek, říkal jsem si, že ten dědek se díval za nás za oba. Moje hlava se dívala hlavně na její koleno. To koleno bylo tak kostnaté, jako bývají kostnaté brady cyklistů. A pak ty její nohy, přes černé punčochy prosvítaly chlupy, takže si je jistě týdny neholila. Také jsem se podivoval, jak může mít tak ploché tělo. Normální vysokoškolačka má už pořádné balóny, za těch dvacet zim jí přece mohly stihnout narůst, ale tato byla útlá jak zápěstí a křehká jak vyžle. Jinak byla ale velice krásná, třebaže maličko kulhala a teprve když ucítila pohled na své zadní partie, otočila se, zarděla a otevřela ústa v rozpačitém úsměvu na znamení polichocení. Kdyby jen tušila, jakým incidentem si získala dědkovu pozornost, určitě by se neusmívala tolik srdečně. Její přední dva zuby se ovšem příliš nepovedly, navíc vypadaly, že se viklají. Doufal jsem, že si mě všimne, stál jsem od ní jen několik metrů, ale nejspíš v jiném úhlu. Naše pohledy se nikdy nestřetly, čehož budu už asi nadosmrti litovat. Mohl jsem ji tehdy požádat o čísle, o rande, o ruku, o cokoliv bych si ve své nezřízené opilosti troufal. Oba jsme tak tehdy draze zaplatili. Ona (nepřímo) za to, že se se mnou nestihla seznámit a já za to, že jsem nedostal příležitost sát z panenského prsu té dívky životodárnou sílu. I když mi tím vlastně možná prokázala službu...

Je jí to fuk

Byla mu dobrá jenom pro rozkoš. Jen další starý sporťák, který použil, kdykoliv chtěl. Ale na co by ji chtěl kdo použít?
Komplex viny, agresivita. Kdyby mohl být na sebe a své chování hrdý, choval by se mile, ale to je právě to. Byl osamocený. Ale ona sama trpěla komplexem viny. Připadala si tak zbytečná. Spoutal ji okovy materiálních statků, jejíž její skutečné já nikdy nemohlo uspokojit.
Teď byla stará. Měla dvacet sedm let. Zralá do šrotu.
To, že ji vydržoval, už nestačilo. Byla jako zkušební králík, kterému se nyní nechce vylézat z klobouku. Když jenom pomyslí na svoji matku... tančí, opálená v bikinách, mladí nápadníci. A když jí vlny podrazí nohy, má z toho infarkt.. a co neprohraje v kasinech, vypije v barech. Úplný jeho opak.

No dneska na tom už tolik nezáleží. Utrpení ji jenom zocelilo. Jak by asi trpěla, kdyby jí někdo z hlavy vytrhal vlasy?! Je tolik strháván svou přehnanou agresivitou, že se ho začíná bát. Než byla tak hovadsky zneužita, vlastně se měla docela ráda.

A to je právě ta chvíle, kdy musíš sestoupit do krápníkové jeskyně něčích slz, jež byly tajně potlačeny a tajně pracovaly. To je ta chvíle, kdy úlomky hodinových slov sbírá kunda orloje. Kdy se na vlastní kůži přesvědčíš, že náhrobní kámen je ještě teplý a že člověk nikdy doopravdy neumře, dokud není pod zemí.


Nahoře nad lesem i hájem
jde po žárlivé louce
nezvedená holka,
tiše si prozpěvuje.

Kam jinam by šla než za hajným,
kde jinde by smilnila? když milý
zatím drhne hajzly na vojně




Taková záletná dívka je smrtelnější než její tělo. Všímejte si, jak se vykrucuje, vydává zvuky neartikulované, vždy tak na tři vzdech, když na ni její trýznitel doráží. Nechce říci, kde byla a s kým, protože je 21. století a holky můžou všecko! A když už svítá, přikrade se jak potulná kočka, ulehne na krajíček lože v těch svých smradlavých šatech... Bacardi, Petry a tak dál. A usne, jako by předtím hodinu nešukala.

Když mi bylo asi jedenáct, chodívali jsme s rodinou na návštěvu ke známým a tam bývala ženská, nazýval jsem ji tehdy familiérně tetou, navoněná tak , že jste se k ní někdy nemohli vůbec přiblížit, aby vás nezačalo pálit v nose nebo jste se málem nezalkli. Nikdy jsem neviděl nikoho s takovými vlasy a v takových šatech a někdy jsem jen seděl a pozoroval ji. Nebyla tlustá, jen mohutná. Jednou vešla v těch svých šatech, které odhalovaly snad až na bradavky všechno co vpředu měla, doprostřed obývacího pokoje. Pak ke mně kolísavou chůzí přistoupila a zničehonic mě popadla a přitiskla si mě mezi své prsy, že jsem se málem udusil. Pak mě vlhkými, smyslnými rty líbala a já jsem měl všude po obličeji otisky rtěnky. Od té doby si ji pamatuju jako rozsévačku necudností a nikdy víc jsem poté nedokázal kypřejší ženu políbit...

Nikomu neubližuj!

Ďábel se na světě zjevil v podobě dívky s plavými vlasy, s drzou bradičkou, těžkými prsy a úzkými, vlnícími boky. A bylo pro něj příznačné, že jej později ovládl pomocí masky. Vše, co je hluboké, miluje masku. Dravce a dravého člověka (například Babiše) vůbec nechápeme a nechápeme ani prostředí, které si stvořil. Je vůči svým požadavkům bez studu, jako jsou bez studu básníci vůči svým zážitkům. Vykořisťuje je jako oni je. A tyto mysl překračující požadavky jsou pronášeny na bázi týdenní či měsíční, což jim ještě ubírá na uvěřitelnosti. Skutečně by však nemohl, i kdyby se k tomu rozhodl, uvést dostatečné důvody pro své jednání. Velké věci tu zůstávají pro velké, propasti pro hluboké, chvění pro něžné a politika pro zmatené. Takovým čechoslováckým šarlatanům připisuji ohromný podíl na celkovém úpadku člověka, až k tomu, co se dnes socialistickým a demokratickým voličům a mělkým hlavám jeví jako jejich ideál - toto upadnutí a zmenšení člověka na dokonalé stádní zvíře (nebo, jak říkají oni, na člověka "svobodné společnosti"), toto zezvířečtění člověka v trpasličího tvora rovných práv a nároků. Co pak se všemi smějícími se mladými sexy dívkami? V naší společnosti jsou tak pestré, užitečné a prázdné jako krabice na ovesné vločky. Jenom uvažovat o nich je asi stejně relevantní jako poslouchat kandidáta věd (nebo spíš vět) Grygara vést přednášku o tom, zda jsme ve vesmíru sami. Místo odpovědi ano/ne půl druhé hodiny popisuje, jak bylo omylem objeveno Pluto a Merkur.

Klacek do své krve

Neměl jsem to stejné jako mí vrstevníci. Děti v mém věku vodívali tatínci, jako odměnu za hezké známky do ZOO, mě vodili do špinavé špeluňky, kde jsem praštil aktovkou do rohu a kde nebyl ani gauč a už jsem musel poslouchat, jak matka ve vzteku tříská talíři, když k ní přistoupí ten věčně vodkou a griotkou načichlý savec a chystá se jí vyčíst, jak mám potřísněný límec slinami, univerzální hnědou omáčkou a slzami. Má sestra, o rok mladší, na tom nebyla lépe, ale aby nepřišla o rozum, psala si na čtvrtky papíru básničky. O tom, jak jsme se držívali o nocích za ruce, jak jsme se modlili a jak jsme nezřídka zašli až k incestu. Jedenáctiletá psala toto:

Najdou nás, bratr začne ječet,
já zavřu oči,
abych neviděla, co s ním dělají,
říká se, že v chvílích největší nouze
uslyším hlas Boží,

ale možná nemůžeš mluvit proto, že
nás nenosíš na dlani, Pane,
ale v ústech.
Jako tlamy jezera své potomstvo.

Táhnou mě do zahrady,
roztáhnou mi nohy,
pusu mi zacpou sněhem, protože jim vadí
ten divný, táhlý a vysoký kvilot.

Odměněna vlhkem

Okej. Čas nazrál, abych zase svátečně posvinil suchopár řádků záplavou slov. Jste na světě samy, to je neoddiskutovatelné. Nacházíte se na neznámém místě uprostřed téměř nekonečného prostoru pod vlivem sil, které nemůžete ovlivnit. Vaše rodina, přátelé a kolegové z práce nejsou ničím víc než konstruktem vašich strachů a nejistot, temnou stokou, do níž odkládáte své nesouvislé pocity a pod závojem, jejž jste si upletly z úsměvů a přehlížení, procházíte procesem, který vás přivede pod zem, kde vás sežerou červi. Někdo by řekl, že to je vyhlídka zoufalá, ale vy ne. Vy raději zanecháváte všechen obsah pocitů právě v nich, těch, co jsou náhodou okolo, jako černoch na ketaminu zanechá své sémě v blonďaté majitelce drugstóru. Úplně bez dovolení, ale zas tak úplně ne, jestli to chápete. Zkrátka někdo to udělat musí - a los, Černý Petr, padá pravidelně na vás. Nevím, jestli chápete, kam mířím. Jde o to, že každý šoufek a mezulán, kterého znáte z pískoviště, každá nána, se kterou jste na kase a každá míca, se kterou jste se kdy dělily o kluka, vám poví, budou-li dostatečně upřímní, že hluboko vevnitř cítí rokli, jícen nebo kráter, z nichž nevede cesta ven. Někteří lidé chodí k psychiatrům a berou od pojišťoven přehnaně drahé léky, tzv. placebo, ať už se nazývají antidepresiva nebo neuroleptika jsouce podobni flagelantům, kteří mučí své tělo, aby byli blíž Bohu, tělo, tedy jediný nám známý a dostupný prostředek existence, to tělo, jež jim skýtá paprsek naděje v marné víře, že se v něm již zítra budou cítit lépe. Jiní lidé nechodí venkoncem nikam a své prázdno zaplňují jako rosničky pitím z bezbřehých studen alkoholu, opět neúčinně ničící tělo. Další, nejméně početná a svým způsobem nejupřímnější část populace, volí stáhnout chobot, tu ochablou část těla a oběsí se ve spíži na špagátě, čímž zničí tělo jen jednou a napořád. Zkrátka každý je unikát, jak se říká na prvním stupni.

Ale o tom jsem vlastně psát nechtěl. Jen jsem šel kolem obchodu s kytkami a všiml jsem si takového divného, pětihranného truhlíku. Vypadal fakt hnusně, dřevěně a zanedbaně. Vypusťte, nabádám vás, džina z láhve, umožněte odtok vašich obsahů, angažujte se v tom, co máte rády, dokud jste mladé, zvědavé a máte zdravý cyklus, jinak skončíte jako ten truhlík a váš popel bude zbytečnou obětinou.