Jahody

Franta byl zrovna v továrně na zápalky. Pocit, že stojí přímo u srdce tolikeré síly, ho inspiroval. Vysoká hala byla pro něj opravdovým stánkem bohů. Dokázal se zastavit u scén, od kterých průměrný člověk rychle uhýbá. Byl něco jako dohlížející, supervisor, chodil po podnicích a kontroloval, jak šlapou. Patřil k lidem, kteří se umějí zastavit - i když doopravdy spěchají - při pohledu na zapadající podzimní slunce, ale ne, aby se jím poeticky kochali, pouze aby si zapamatovali jeho neobyčejnou krásu.
Odcházel rychlými kroky z haly, ve kterém byla linka a na vrátnici si všiml dívky, která stála u okýnka. 
Byl už trošku starý, aby ji hodnotil, ale když už hodnotil vše, na co se díval, všiml si, že je pěkná, a proto neobyčejná. Z profilu tedy hezká, zepředu přímo krasavice. Vlasy se jí leskly jako ořech, dokonce i způsob, jak si pohrávala s propiskou, se mu líbil. Kdysi by po takové toužil.  Modré nebe, modré moře,
zelené kopce, bílé vily - všechno jako na plakátech. Někde v neurčitu, kde se nekrade a lidi jsou tam na sebe hodní. Tam s ní žít v pohádkovém domě a dávat ji milióny kapesného, tak si to vysnil. Teď je mu skoro padesát a furt je starý mládenec.