Menzes mocné lasturky

Přednáší Hampl a Konvička. Nedostatek zkušeností. I šestnáctiletý kluk ví, že některý věci se nedělají. Jsme fakticky stejně nezkušení jako ti mladí. S islámem. Skryté sexuální služby, proč by se to týkalo sedmnáctiletých holek a ne jejich maminek.

Je možný žít orgasmoický život. Manifestovat, tvořit si život takový, jaký zrovna vy chcete. Tu sílu máte všichni v sobě.

Přednáška Lucie Aujeské s názvem Zdravá vagína.

Dotýkají se mé intimní oblasti, budu jí říkat Juni. Někdo se mě dotýkal.

A já jsem to nechtěla, necítíla jsem, že je to správné.

Ty další zážitky se opakovaly v dospívání. Měla jsem velice princeznovský sen. Kdy potkám toho prince, do toho se zamiluju, toho si vezmu, budu s ním mít děti a pak společně umřeme.

Bylo pro mě náročné, že tady ta pohádka není. A že se odehrávají jiné příběhy.

Můj první sexuální zážitek. Já jsem měla přítele. Naštvala jsem se na něho. A on byl na party. Kouřil marihuanu. Odešla jsem, vzaly jsme si taxíka.

A pak jsme pily víno. Skončily na lavíčkách, na nás byli chlapi. Na kalhotkách byla krev.

A tak mi to došlo. Že se tam něco odehrálo.

A bylo to pro mě hodně náročný, to přijmout, tak jsem to úplně vytěsnila, vymazala, a pak se mi to vracelo v různých dalších událostech.

Měli jsme spolu intimní hrátky.

"Ty, já ti fakt nevím, myslím, že nejsi panna."

Ve dvaadvaceti jsem se dostala do sekty zaměřené proti mužům. Tehdá jsem šla na první lekci jógy. A byla jsem po ní naprosto šťastná, tančila jsem a děkovala celému vesmíru, že jsem našla něco, co mě baví a naplňuje.

Chtěla jsem pomáhat a sloužit, tak jsem jela do Nepálu. Chtěla jsem být čistým nástrojem pro čistý vědomí, pro lásku a radost a plný zdraví a krásný život. Vnímala jsem, že ta realita mi nedává smysl. Co jsem prožívala, mi připadalo, že to nedává smysl, že je to možné jinak a pořád mi to přišlo, že je to jakoby sen.
Lucie byla mentálně jinde, zneužívaná.

Ašvaganda

Šatvara

Šenšen

Šizandra

všecky tyhle rostliny mají v sobě obrovskou sílu a k té aktivaci té síly.

Stalagnit, granátové jablíčko a další ingredience. Je to secret. V Asii mezi ženami si to předávají tajně. Moje kámoška Adina narazila na rodinu, která je předala tuhlenctu receptura, aby se mohla dostat k dalším ženám.

K zdravé vagíně vám může pomoct, kromě tohoto produktu, také sebepřijetí, sebeláska a poznání, radost, cvičení, dýchání, je toho ještě spousta.

Máš tik z chlastu. Tak na zdraví.

Zapomněl jsem na jednu dávnou, konkrétní lásku, která mi dala marcipánové srdce ze střelnice na pouti, dokud jsem v kalendáři neuviděl to jméno hodné exorcistky. Šárka. Boubelková. Poznal jsem ji na základce. Ten její bobr byl tvor živý jako vy nebo já (možná živější než já). Měl jsem ho tak rád. Chodila s ním na procházku podél bludných kamenů, scházela po písčité cestě dolů k řece a nechávala si ho jen tak čechrat větrem...

Nechávala si prorůstat chlupy v podpaží až ven ze stylového tílka. Říkala, že se jí líbi tělocvikář a protože je chlap, chce v něm vzbudit podezření, že ona může být taky takový chlap jako on. Je to podivná logika třináctiletých, téměř ještě tehdy tou dobou nepolíbených.

Kunda kundu myje,

puberta s Magdou šije,

s Jiřičkou vlastně též,

tak do koupele s nimi běž!

Až uschnou toky, až shoří pouště a až se odhlasuje terorismus jako státní zřízení, začnu se navážet do malých bílých chlapců, kteří místo aby chodili do kroužků, začali být užiteční, začnu je efektivně učit přepadávat zezadu stařenky.

Je v tom něco partyzánského, viďte.

Asi jako nechvalně známá Krvavá neděle. Ta řež, ten masakr v Londonderry.
Stříleli chudáky do tváří, prsou i břuchů.

Tolik k výsadkářům, kteří si nebyli jisti. Jak postupovat. Rozzuřený dav však ztichl jak pěna. Protože jich tolik postříleli.

Co jsme dělali jinak?

Připravuji se na svůj pohřeb. Objednal jsem si rubáš z Turecka, posázenými drobnými krucifixy. Je na něm jaspisový vzorek, kde stojí: VIXIT! Dorazí macatá společnice, která mi namasíruje bolavá záda a vbodne injekci encefalitidy do zadku.

Tři roky budu pít jenom vodu, abych se očistil od hříchu, za tu dobu se nemoc rozříší natolik, že nebudu vládnout gangliemi. Spoje mezi jednotlivými centry odejdou. Až umřu, nechám si zahrát písníčku od Evy a Vaška. Libovolnou. Jen nesmí být příliš divoká a do skoku, abych na ni mohl trsat.

Dopřeju si dlouhého šlofíka. Budu sledovat jen box, MMA a americký fotbal. V žádném případě nechcípnu dřív než... než v Evropě nebude aspoň 500 000 svatých válečníků. Půl mega. Ne míň!

Bude to explodovat barvami odtržených končetin, bouchat na každém náměstí, v každé kavárně s wi-fi, u každé kašny s mincemi a u každé sochy bohatýrů.

Nemysli si, že tě miluju kvůli povaze! Nejsem tak povrchní. Jsi nositelkou genu trpasličí ženy, který mě přivádí do varu. Líbí se mi tvoje buclaté, jako květináče tvarované prsty, kterými mi připomínáš selátko, které je pěkně zlé a pomstychtivé, takže tě vytrestám za opovážlivost.

Vrací se mi v číslech. Ta, kterou mi přidělil život, abych ji navěky zachoval v mysli.

Nemohu říci, že si stěžuji. Znamená to, že dýchá, že pro ni nepřestává existovat kopule rodiny, kterou stráží jak baštu koz na hrádku. Kdysi jsem chodíval na točník, ať už to znamená cokoliv. Na točníku se mi motala hlava, tahal jsem za kliku zámeckých vrat, které je vůbec nemají. Sledoval je se pomalu otvírat - bylo v ní asi pět drátů, takže je otvíral vlastně velice sofistikovaný počítač. Vevnitř kastelán, který vypadal, že dosluhuje a atletická průvodkyně, která každého jebala a nikomu nevracela ani desetník.

Měla malou dceru, asi tak čtyři roky, ale hned se mi zalíbila - ta dcera. Tak jsem ji chňapl v zámecké zahradě, v nestřežené chvíli zatáhl na toalety. Měla ji stále neposkvrněnou, rozumějte, kačenku, pysčíky z jesliček hotové přijmout ještě tolik kolíků a hobojů. Tolik radosti si užila. Hykala jak oslík před třemi mudrci u Ježíška. Slzička štěstí, na koho narazila, dopadala do záchodové mísy. Krve jak z bravka. Vrátil jsem ji matce, té nepříjemné, co dělala exkurze po zákoutích hradu... nepoznala ji, přitom ji denně vídala, přijela okamžitě záchranka, koupili si chlapci v posádce tři lístky, odjela, naložila nejdřív dceru v silně povážlivém stavu, vypadala v křeči, pak i exkurzivní matku, která si pořád brblala pod nos jakési šišlavé šibolety, záchranka odjela..víc se nevracejíc.

Ohol se! Nebo se nehol, všem jsou tvé nohy na háku

Hlavně se neurážejte, buchtičky s mlékem. Teče vám ještě po bradě, pak se vyspíte s přítelovým best friendem a ten vám nacáká mrdku rovnou na nos.

Pak chvilku, tak tři týdny, předstíráte, že se nic neděje - ale uvnitř žhnete jak pytle s odpadem v železárnách.

Bylo měsíc po souloži s tím případem, už bylo veselo a zrály třešně a tam..dostaly jste chuť zase na třešně, a vyvrátili plot důvěry, tím, jak jste s ním v posteli pojídali pamlsky, když jste zrovna nešukali o dušu... a jedli a smáli se... a přišel ten váš oficiální naprcávač, jeden takovej budoucí právník nebo ekonom, a ten vysvětloval, co mu to dalo za práci, než vás vypěstoval..měl takovou tu destičku, kde se kreslí různé strategie, techniky a postupy třeba v míčových hrách.. kreslil na ni, resp. psal na ní nesmazatelnou fixou, aby vám ukázal, že po vás ta nechutná nevěra nepůjde tak lehko smýt, že jste si nasraly do talířu s třešněmi a teď je budete muset vyžrat.

Chvilku jste samo sebou plakaly, však co by ne, přijít o zabezpečeného, stabilního, který tvoří dokonalé životní zázemí, to stojí hodně smutku a odříkání.. pak jste však přišly na očividnou skutečnost, že život je moc krátký na takové stesky a že chlapů je stejně miliard, víc jak much skoro, a že není tak těžké dneska nějakého stáhnout do postele.. i když máte výuční list nebo ani ten ne.. znal jsem takovou, která měla základní školu a udělala velkou kariéru u bankéřů, takže pak nedělala vůbec nic, jen mezi nimi pendlovala jako světaznalá žena... od šrajtofle ke kreditce... právě tak to chytré ženy dělají.

Ale abych neodbočoval do prčič.

Vyfackoval vás jak nafukovací záchranný kruh, který dostane facku od vodopádu. Prostě sviští těch sedmdesát metrů, rozpleskne se o hladinu, trošku zpomaleně povyskočí, rychle dopadne, potopí se jak poleno... a pak zas vyplave.

Takovou vám najebal, že jste spadly ze schodů a odřely si koleno. Ulomil vám zub - skrz ten pád jste si ho vlastně rotacemi ulomily samy. Neříkám nic, ale trochu bych se smál - být přítomen takové scéně.

Chlap je to asi hrdý, tenhlencten ekonom.

Jsou dva druhy ženských - jedna si sbalí kufry a tu noc ještě odejde. Druhá čeká tři roky, než ji zabije a do poslední chvíle věří na lásku, eh, tedy vlastně na peníze.

Jsi chlupatá i na jazyku

Říká se - přes chlupy nevidět prales. A skutečně, když má žena moc chlupů v ohanbí, nevidíte na ni "dírku". Cítíte, že tam je, ovšem není jisto, kde. Je schovaná v houštině, ukrytá před pozorným zrakem lovce čili predátora nebo taky dobrovolného člena kurzu přežití.
Když má ženská komplex ze svých partií, převážně komplex žehlícího prkna, je na místě ji potěšit a říct ji, že na prsou nezáleží, jsou to jen žlázy, netvoří "ženu" o nic víc než kotníky nebo špičáky v pusince.

Na čem záleží, je hormon estrogen, který činí ženu pachově přitažlivou. Značí, že je zdravá a schopná rodit. I když nemá boky nebo prsa, nebo ji chybí kus dvanácterníku, stále může produkovat látky, které ji umožní porodit schopné dítě.

Případně šukat alfa, beta, gamma, delta a psísamce.

Pekáč máš z maggi

Už neovládám prostor dámské společnosti. Každá jde šejdrem, sotva ji začnu ošahávat a nenápadně zdvihat sukně. Nemají chuť poslouchat mé legendární hlášky baviče kanálu. Černoška se mě bojí, protože jsem evidentně nadrátovanější, než se sluší na magora. Mexičanka je s manželem a já se ptám: U borrow me ur wife?!

U ask mí if I borrow u my wife?!

Yas, jak nejklidněji odvětím, klidněji to nejde, když jsem po tolika litrech piv a tolika flaškách destilátu.

To už mate. Nejsou si jisti v kramflecích. Co to tady na te stoličce sedí za pošuka. Hnedle je celá hospoda na nohou, vlastně na uších, mají je našpicované, naladěné na příjem, aby neunikla ani poznámka, ani vybrblaný hlod, ani slovo blázna a rozhodně žádný zákon opilého.

Visí na mě už všecky pohledy a já výjimečně nezklamu.

Monolog, dialog, všechno zvládám sám a uchechtávání nebo frčení nebo semtam zmatené pokývnutí komparzu mi akorát hraje do noty.

Nepamatuji si sny, protože mozek vytrvalého v trvale zdecimován. Nejen proto, samozřejmě. Hlavně proto, že nenávídím doteky, hnusí se mi hlasy, pohrdám povahami!

Do baru chodím za sebe, z něj za šest hodin vychází už jen Alkohol. Měsíc je v prdeli,

tedy v novu, fáze měsíce mají podle povídačekbabek kořenářek mnoho společného s ženským

cyklem krámů či tradičních PMS.

Dorůstající čtvrt značí, že ženská se zamiluje do vašeho pošťáka,

pokud ji zaujme.

A nov znamená, že mám vodu v koleni, že brzo již, bohudík, umřu a především znamená,

že nikdy nezapomenu na to, jak chutnala Karlička,

když jsem jí lízal, zatímco měla v rodidlech nanesený nějaký krém proti

rozkladu bakterií, nejspíš měla krvavé mensky a zastírala je

buď krémem, buď pudrem, už nevím, ale bylo to před jedenácti lety i víc a

měla na počítači, vedle monitoru medailonek či hezký přívěšek Apple nebo Macintosh nebo podobný předsudek.

A myslím, že měla v pokoji kolem třiceti hodin. Taky třiceti stupňů. Třiceti hodin, nástěnných či nastojacích.
To byl život, ještě jsem mě funkční mozek, tedy trochu, ne zas moc, trochu ještě fungoval.

A hospoda narvaná nácky hajlujícími, hymny skopčáků znějící do mlhavého kouře v příliš nevětrané místnosti, piva do nepočítana odleželá, ještě štěstí, že nejlepší pivo nemá chuť a když, tak řádně hnusnou, ředěnou kysličníkem, rundy, které jsem nikdy nezaplatil, na které jsem posbíral z kapes kupujících na trzích.

Pichny vesnické a oči důvěřivé, rozšířené vzrušením či mírným strachem z nebezpečí, které mě měly tolik rády, dokud neokusily medicínu těch, kteří se ve vysoké hře nebojí selhání.

Prs máš z čekanky

Neboj se. Přijdeš o zábavu.

Boj se. Přijdeš o klidné spaní, nehledím ani tak na zuby darované kobyle jako spíše na otruby, které ji dávají.

Jinými slovy. Kdo napíná plachtu milosrdenství do maximálního tahu, často přetrhá stěžeň. Plachty to vydrží, ale urve se kus lodě.

Kdysi jsem tak křižoval moře. Na šífe, která převážela tabák a zbraně, Balt je znám ukrutností, do Řecka. Nevím, komu vděčím za to štěstí, ale narazili jsme na somálské piráty. Před mýma očima potopili tanker.

Neobyčejná pastva či paskvil v jednom pro oči - asi jako módní kreace Jane Bondové, jejíž šaty probouzejí ženskost i v ryze chlapské babě.

Nebyli jako ti piráti z Karibiku z filmového plátna, ani se nehonili za drahokamy či zlatem. Jim šlo jen o zbraně a tabák.Byli v tom neuvěřitelně neoblomní, navic obloženi samopaly přes hruď, protitankovou minou v ruce a ručními granáty za pasem. Žádný kapitán Nemo nebo Achab, dobyvatel.

Tyto populistické bajky o korzárech s páskou přes oči mají svůj původ v legendách o minesängerech, akorát se jim dostalo té potupy, že byly příliš často romantizujícím způsobem líčeny a nyní je základna zájemců o senzace vnímá trochu zkresleně.

Tedy znovu říkám, že piráti našich časů se vyskytují buď v domě vašeho souseda, který studuje infórmatiku, zaměření na stalkingovou kybernetiku, a v mezičase vás snímá kamerou a posílá v reálném čase na net, kopíruje a distribuuje cédéčka s pornem a filmy, a nebo coby postavy nikoliv ušlechtilé, neboť co za vznešenost chodí vyrábět ropné skvrny, když se může rafinérka rozstřílet raketami země-vzduch jako houpací kůň v pokoji fandy Stevena Seagala, na přídi lodi IMK-435 KITTY HAWK.

Máš prst od oleje

Je jenom jeden způsob jak psát. O SAMOTĚ u psacího stroje.

Kdo to dělá jinak, plácá páté přes deváté a může smolit tak akorát blog!

Nebo ještě inzeráty do revue práce.

Je výsada vzácných duchů umět psát hezky, ale opravdovost hezky nepíše.

Připsáno pod svitem baterky

Jeden bývalý mánička tvrdí, že po chlastání je vyměšování úplně na krajíčku. Nevěřím mu sice ani nos mezi ušima, jenže tady se náhodou trefil!

Kdo hodně viděl, hodně taky zažil a mnohé si vyzkoušel. Takový je připraven na vstup do arény, kde žongléři mají pré.

V pokušení přejít koberec hřebíků bosou nohou.

Hnusenství ve vlaku tíží mě. Jak vidím neoholené nohy. Dělám si prdel, rajcují mě chlupy dlouhé 3 ceňtáky a víc na jinak bezvadných nožkách šestnáctky, vracející se ze žhavé noci u boyfrienda.

Miluji, když se neholí. Jsou tím skutečně originální, žádné stádo!

Dovídám se o přežvykující studentce na tenisové akademii, která svedla svého instruktora!

Byla vyloučena ze školy a on podmíněně propuštěn. Tak se to říká?

Teď bude muset podstoupit terapii, zda je psychicky způsobilý pracovat s mladými holkami.

A ona dojede na půvab, odteďka se s ní poveze označení coura, která ji přikřla vychovatelka, když se o trapném románku dověděla!

Možná dostuduje jinou školu, možná půjde dělat do kavárny. Cokoliv se dá urvat.

Mrkej na dráp

Můžu si za to sám. Přepadla mě letargie. Po přeplahočení se povinnostmi v průběhu dne jsem navečer usedl do svého, byť ne tak docela mého, houpacího křesla. Čtu si jako vždy, co se přihodilo ve světě. Žádná událost na mě nedělá patřičný dojem. Možná je to whiskou, možná váliem. Kombinaci mordů a obchodu s bílým masem, nějaká ta krevní msta ve světě drogových kartelů a nepravděpodobná odhalení nevěrných mužů a žen, ústící zhusta do komických či méně komických závěrů, mě nechávají zpravidla chladnými. Přesto jsem neodolal a vyhledal si, co se událo 20. června přesně před rokem v místním provenienci. Předávkání (drug overdose) svinstvem z ulice, patnáctiletá, u spolužáků i učitelů oblíbená školačka se oběsila na pískovišti, sedmnáctiletý učeň spadl (či snad heroicky skočil?) do trubice v kovošrotu, která ho rozkouskovala na nudle, dobré akorát tak do polévky. Tedy nic extra. Zabrousil jsem na pár oblíbených BDSM a animal porno stránek, ale po shlédnutí tuctu videí jsem žádné neshledal hodné pozornosti. Ještě jsem zjistil, že onoho dne přišlo na tento počestný blog tuze ohromné množství návštěvníků (vzhledem k průměru) a že se dobývali z vyhledávacích slůvek či úsloví, dávejte dobrý pozor:

Nejvíc jich přišlo z:

pivní víla

v těsném závěsu se držela

piča z roští,

následoval klasický

stuprum,

čtvrtý v pořadí byl

tykev penis

a pátý a šestý shodně obsadil

vojna s turkem musi bejt

a vojna s turkem musi.

Doslova mě rozesmálo, že se tu někdo vloupal přes Gaškova vojáka. Samozřejmě si tahle směska sarkastické vyžranosti a pohřebního humoru zaslouží poněkud vyšší ohodnocení než po tykvi penisu a stuprumovi, jenže? Nejvýš u obecenstva očividně stojí piva a piče.

Kdo může říct, proč zrovna tyto dvě značky světského života se tak podivuhodně doplňují, mohl by i znát odpověd na otázku, proč ruinují tolik životů a kdo jim zatne tipec, pokud ještě není příliš pozdě na zatínání. Ničení se stalo synonymem pro vychánky, kteří se dostali ke korytu, aby z něj po generace nepustili svým prohnilým semenem znamenaná potomstva. Nepotřebujeme mezigenderové války, které se vedou sice potají, přesto do poslední kapky krve. Jako by tu nebylo dost strádání a otrav přes samotný kapitalismus, komunismus či slevové kupóny do obchodních řetězců. Synové Evy navíc, honosíce si kletbou, za níž by se přirozeně inteligentní lidé styděli, podnikají všemožné a leckdy i nemožné kroky, aby prokletí prohloubili a zanechali nás napospas trvalé nepřízni Stvořitele.

Uznávám, že bych asi ani já neměl přispívat k nerovnováze, když se zastanu před roztřesenou ochrankou zfetovaných cikánů v supermarketu, kteří přijdou čorovat přímo ke kase. Říkal jsem jim, že to mají na drogy, což by je mělo vyloučit z obvyklé posloupnosti stíhání a případných trestů, neboť drogy jsou samy o sobě výlučné látky a lidi, co jim propadají, by měl čekat přínejmenším odlišný přístup ze strany autorit. Můžeš nějak na dolary v pokladně vycenit high-mind, namarkovat, kolik psychedelií jim běží hlavou, třebaže je nevnímají nebo dokonce téměř bezpečně jistě nemají předpoklady zachytit? Kolik vytvořili drogy ve správných žilách když ne užitečného, tak aspoň pěkného v tomto labyrintu šedi, ze kterého se nedá uniknout, leč potupným pádem v hrůzy nicoty nebo dědečkovou kulovnicí z války s Búry. Podobné kolonialistické nešvary nalezly svůj vrcholný příklad právě v takřka genocidním mučení a vyvražďování zajatců v této jihoafrické půtce moderními zbraněmi, kde se páchal jeden takzvaný zločin proti lidskosti za druhým. A tak jako diktátory těší popravovat bezbranné, těší korporace podtínat větev, na které mají hnízdo všichni ti, kdož jim vydělávají peníze, potažmo všichni vykořištovaní. Což je opravdu každý, kdo nemá podíl na obratu Firmy. Což jste vy, vaši příbuzní, přátelé, nepřátelé, ty, které máte rádi i ty, které ze srdce nesnášíte. Všichni jsme pouze výkaly korporací, které je chrlí s pravidelností gejzírku v aquaparku. Jejich diktátu, jejich výmyslů a řádů, které nemají nic společného s obyčejným tikotem "biologických hodin" uvnitř jednotlivce. Hodnota toho, čemu říkáme lidé, je zanedbatelná, je popravdě natolik minimální, že už se v určitých rozvojových zemích řada starších obyvatel raději dobrovolně zabíjí, než aby se dožili důchodu a strachu, že nebudou mít nárok ani jednoduchý příjem, který by jim umožnil důstojně dožít. (Tak se to říká, ne? Je mi jasné, že jsou vám důchodci u prdele! Ale rád vás krmím kecama, abyste mohly mudrovat u kofoly nad hloubkou holubích křídel, zkundydcery!)

Chudák se srdcem z tořiče

NIKOLAJEVŮV PLYN Tato látka byla vyrobena na zakázku, jejím účelem bylo udržet vzhůru vojáky, kteří se museli účastnit i několik dnů trvajících bitev. Vláda by tak mohla buď zredukovat počet vojáků, nebo zvýšit výkonnost současné armády. Plyn získal jméno podle Felixe Nikolajeva - váženého vojáka, jehož (velmi stručná) charakteristika se objevuje v zápisech z deníku. V dnešní době se vylepšené verze Nikolajevova plynu využívají při hypnóze a jako sérum pravdy. Článek pojednává o experimentu, během něhož byl tento "Nikolajevův" plyn použit.

THE RUSSIAN SLEEP EXPERIMENT

Sovětští vědci během pozdních 40. let (spíše ke konci války, přesný letopočet jsem nikde nenašel) provedli 15 dnů trvající experiment, během kterého udržovali 5 subjektů ve stavu bdělosti. Tento pokus je známý pod názvem "The Russian Sleep Experiment". Subjekty, jimiž se nedobrovolně stalo 5 vězňů, kteří byli v průběhu II. světové války označeni za nepřátele Sovětského svazu, byly po celou dobu experimentu drženi v hermeticky uzavřené místnosti s regulovaným přívodem kyslíku a Nikolajevova plynu. Bylo velice důležité kontrolovat poměr Nikolajevova plynu a vzduchu, neboť N. plyn se při vyšších koncentracích stává toxickým a pro subjekty by to znamenalo otravu a následnou smrt. Subjekty byly umístěny v místnosti s velkým množstvím knižních publikací, lůžkem (avšak bez lůžkovin), tekoucí vodou, toaletou a zásobou sušeného jídla v takovém množství, aby mohlo všech pět subjektů přežít po dobu jednoho měsíce (měsíc byla původně plánovaná doba experimentu). V době, kdy experiment probíhal, ještě neexistovaly kamery, které by bylo možno kontrolovat a ovládat na dálku přes stěnu, do místnosti byly proto zavedeny mikrofony a vizuální kontakt zprostředkovávalo pět palců tlustá okna.

PRVNÍCH PĚT DNŮ EXPERIMENTU

Všechno probíhalo hladce. Aby vězni souhlasili s experimentem, slíbili jim za jeho podstoupení a pozitivní výsledky svobodu (samozřejmě to byly lži a na svobodu by je nikdy nepustili). Jejich vzájemné interakce (rozhovory,…) a činnosti byly monitorvány a bylo zjištěno, že diskutují především o svých traumatických zážitcích, které prožili v minulosti. Celkový tón jejich konverzace se v průběhu následujících čtyř dnů zhoršoval. Po pěti dnech začali vězni protestovat proti místu, kde byli drženi, podmínkám, kterým byli vystaveni a proti dalším faktorům. Všichni také začali být silně paranoidní. Přestali spolu komunikovat a namísto toho začali šeptat do mikrofonů a proti sklům (z jejich strany vypadala jako zrcadla). Zvláštní bylo, že se všichni domnívali, že získají přízeň/důvěru vědců tím, že budou donášet na jejich spoluvězně.

Den šest až devět

Jeden z vězňů začal náhle křičet. Neustále běhal po místnosti a křičel z plných plic. Tento stav trval neuvěřitelné tři hodiny. Taková námaha hlasivek však způsobila jejich fyzické poškození a i přesto, že se vězeň snažil zoufale dál křičet, vydával už jen občasné skřípavé zvuky. Patrně nejvíce překvapivé však bylo to, jak na tuto událost reagovali jeho spoluvězni, respektive jak na to vůbec nereagovali. Pokračovali v šeptání do mikrofonů, dokud se do křiku nepustil další vězeň. Další dva vězni pak vzali knihy, stránku po stránce ušpinili vlastními výkaly a lepili je na okna. Ihned poté, co vědci ztratili vizuální kontakt, utichl křik i šepot vězňů.

DEN DVANÁCTÝ

Vědci kontrolovali mikrofony každou hodinu, aby se ujistili, že fungují správně. Mysleli si totiž, že není možné, aby se z uzavřené místnosti s pěti lidmi uvnitř neozývaly žádné zvuky. Spotřeba kyslíku však naznačovala, že všech 5 subjektů musí být naživu. Objem spotřebovaného kyslíku, který spotřebovali vězni, odpovídal množství, které by spotřebovalo 5 lidí vystavených těžké fyzické zátěži. Čtrnáctý den ráno se stalo něco, co nikdo nečekal. Vědci se rozhodli, že musí od vězňů získat odpověď za každou cenu, použili proto interní telefon a vyzvali vězně: "Otevíráme komoru, abychom mohli zkontrolovat mikrofony. Odstupte od dveří a lehněte si na zem, jinak budete zastřeleni. Souhlas přinese jednomu z vás svobodu." K překvapení všech jim však někdo velmi tichým hlasem odpověděl: "Už nechceme být osvobozeni." Mezi vědci a vojáky, kteří financovali a zajišťovali tento projekt, se rozhořela debata o dalším postupu. Po několika marných pokusech o opětovné navázání komunikace se konečně rozhodli komoru otevřít. Stalo se tak patnáctého dne o půlnoci.

DEN PATNÁCTÝ - PŮLNOC

Místnost byla vyčištěna od Nikolajevova plynu a naplněna čistým vzduchem. Hned na to se však ozvaly protestující hlasy vězňů. Tři různé hlasy začaly žádat, ba dokonce prosit o obnovení přívodu plynu. Místnost byla otevřena a sovětští vojáci vstoupili dovnitř, aby z místnosti vyvedli subjekty. Vězni však začali křičet hlasitěji, než kdy dříve a stejným způsobem reagovali i vojáci, když poprvé spařili to, co se v místnosti skrývalo. Čtyři z pěti subjektů zůstaly na živu, přestože stav, ve kterém se subjekty nacházely, se dal jen těžko považovat za "živé". Zásoby jídla zůstaly od pátého dne netknuté. Odpad (resp. odtok) uprostřed místnosti byl ucpán kusy masa ze stehen a hrudníku zesnulého vězně a v důsledku toho se tekoucí voda hromadila na podlaze. Hladina sahala do výše čtyř palců a nikdy nebylo přesně stanoveno, jak velkou část z kapaliny na podlaze tvořila krev.

Všechny čtyři subjekty rovněž vykazovaly poškození kůže a svalové tkáně. Poškození masa a také kosti trčící ze špiček prstu vězňů napovídaly tomu, že byly rány způsobeny manuálně za použití rukou, nikoli zubů, jak vědci původně předpokládali. Bližší studie zranění, založené na lokalizaci a směrech zranění prokázaly, že většinu (ne-li všechny) zranění si způsobily subjekty samy, jednalo se tedy o sebepoškozování. Vnitřní orgány, které se nacházely v dutině břišní pod hrudním košem, si všichni čtyři vězni vyrvali z těla. Zatímco srdce, plíce a bránice zůstaly na svém místě, svalové tkáně obklopující hrudní koš byly vyrvány, odhalujíc fungující plíce v hrudním koši. Všechny tepny i vnitřní orgány zůstaly neporušeny, pouze se nacházely mimo těla subjektů. Vědci viděli, jak zažívací trakt všech čtyř subjektů pomalu tráví svůj obsah. Vzhledem k tomu, že zásob jídla se vězni téměř nedotkli bylo více než jasné, že tráví maso, které si sami vytrhali z těla a v průběhu nocí i dnů pak jedli. Většina vojáků byla ze zvláštní jednotky, která pracovala přímo pro ústav, i přesto však mnoho z nich odmítlo vrátit se do komory pro vězně.

Ti totiž neustále křičeli, aby je nechali v testovací komoře a střídavě prosili a požadovali, aby byl do místnosti znovu zaveden Nikolajevův plyn, jinak prý usnou. (^{pozn. S.}). Když se vojáci pokusily transportovat subjekty ven z místnosti, narazili na jejich tvrdý odpor - subjekty se pustily do zuřivého boje. Jeden voják zemřel poté, co mu subjekt probodl krk, další voják vykrvácel, když mu další subjekt svými zuby ukousnul varlata a následně poškodil stehenní tepnu. Celkem 5 vojáků, kteří byli svědky těchto úmrtí spáchalo krátce na to sebevraždu. V zápalu boje si jeden ze subjektů přetrhl slezinu a téměř okamžitě vykrvácel. Zdravotníci se ho snažili zklidnit pomocí sedativ, avšak to se zdálo být nemožné. Dostal dávku séra DMT, která přesáhla desetinásobek běžné dávky a stále se rval jako nezkrotný býk. Mlátil kolem sebe tolik, že jednomu z lékařů zlomil ruku a několik žeber. Když jeho srdce bilo i dvě minuty poté, co vykrvácel, v jeho žilách už proudilo více vzduchu než krve. I poté však pokračoval ve křiku a házel sebou po dobu dalších tří minut, napadal každého, kdo se pokusil k němu přiblížit a neustále opakoval: "VÍC!", stále tišším a tišším hlasem, až nakonec úplně utichl. Zbývající tři subjekty byly pevně spoutány a převezeny do zdravotnického zařízení. Dva subjekty s neporušenými hlasivkami neustále prosily o Nikolajevův plyn, aby zůstali vzhůru. Subjekt, jenž utrpěl největší poranění, byl přijat na jediný operační sál, který se v budově nacházel.

Tak už víte, co si máte vyzkoušet, až se budete nudit, děcka.

Dávení

Proti své vůli jsi byla stvořena,
proti své vůli se narodíš na svět,
proti své vůli zemřeš.

To jí řekli, když přišla první den do školy.

Už tam na ni čekal zarostlý školník,

který neopomněl využít příležitosti a

zeptat se nadějné, copaté slečny,

jestli ho ještě někdy ráčí ve škole navštívit.

Byla překvapena tou otázkou,

vždyť ji doma učili,

že do školy se chodí a chodit musí.

Tak co najednou dotaz

od někoho, kdo ji připomínal

mokré koště!

A co ty oči, podlité vodkou,

zanedlouho se po ní sápaly

pohledem

a celou základní školu

měla pocit, že ji sledují,

že vyčkávají a

chtějí ji řádně zneužít!

Později, až si prošla kolotočem pařbiček, kluků na jednu noc,

ztracených klíčů a dezorientací z perníku, rán strávených na záchytce,

na něj změnila názor,

připadal jí neobyčejně sexy, a tak si dali rande

ve vnitřku jeho kumbálku.

Dávil ji penisem. Na oplátku se mu oddala i v jeskyňce.

Stála se z ní básnířka, poetka ztracených existencí!

"Když ležíš vedle mne a položím ruku
na tvůj bachor, cítím pojednou,
jak ve tvém pomalém, zpitém dechu
pulzuje vesmír, a nepřestávám žasnout,
jak se má duše mohla tak dlouho vzpouzet"

napsala si do diáře.

Ani si neškrtnout

Jak to psal ten mamánek z Brna?

N

a stropě hořčice a v ní je buřt

zmítám se v šílenství na podlaze

a je mi blaze, tolik blaze

že už snad nemůže ani být hůř

Tak to se náhodou trefil do nálady. Protože sežrat polívku z houbiček, vypít k tomu flašku rumu a neposrat se šílenstvím, to je těžké, zatraceně těžké.

Miluji tvou tvář ze ztracenými ústy,

tvůj hedvábný zakudrněný vlásek.

Tvou postavičku modelky Esquire,

tvůj dech, který vypouštíš nosem,

když nemáš ta ústa.

A nejvíc miluji, že jsi taková

rajda, která se vzpírá jen naoko

říkáš ne, jako 40% žen, které

to myslí jako ano,

které jen zkouší tvou agresi,

ale mluví pro ně fakt, že

(stále ještě)

nadpoloviční většina myslí ne jako

ne!

Štěstí nechce, abychom se na ně
dívali příliš zblízka,
napsala mi třináctého června
dva tisíce sedm,
a velmi mu prospívá, když je přijímáme
s očima zavřenýma.

Šukala jako kurtizána,

přestože byla mláda

osmnáct let.

V střídavém pominutí rozumu
řekneš ne, a celý život se ptáš,
co všechno ten vzdor
vymazal z mapy tvých cest.

Kdybys tenkrál řekl jo

sousedovic Mařce

mohl sis žít jak král

(vlastní hotely na jihu Čech)

Ale člověk už jde

spíš tam

kam nechce

a dělá to

co dělat nemínil

a umírá vůbec tak

a žije (zaklepejme na dřívko)

vůbec jinak

než kdy pomyslil!

Jásejte, žebráci, že nejsme čuráci

Už se vracím do normálu, do pěti promilí. Dnešek sliboval závratné údalosti. Bohužel jsem se probudil až po poledni, těžce naložen v lihu. Mohl bych děkovat světu, že mě udržuje naživu a být opravněně spokojený, že mohu dýchat čerstvý větřík vanoucí od pólů. Místo toho se každý den zpíjím do bezvědomnosti! Mohu si to dovolit. Mám plnou moc. Mlýny boží melou pomaličku, ale jednou domelou!

Měl jsem vyjít do ulic, pozorovat ruch, fotit si zamilované, číst prastaré kroniky rodu Obamů, rozuměj, prostě se zajímat o dění okolo.

Sotva jsem otevřel dveře, nebo co z nich zbylo, když do nich denně narážím hlavou pod obraz zlitý jak beranidlem, zaplavil mě stojatý žeh dusna. Přes třicet stupňů, udělal jsem dva kroky do schodů, protože jsem asi jediný široko daleko, kdo bydlí v místní králíkárně pod zemí, a zase jsem se otočil a slezl ty schody a zavřel "dveře".

Do takového počasí by nevyhnali ani chudáka.

No nic, il est tard, je vais dormir.

Quel est le meilleur moment pour toi?

Z fleku hnula se do postele

Mastíte si tyče? Hrňte se do piče.

Rady pro don Juany, kteří nemohou nalézt přítelkyni, otrokyni a kuchařku v jednom!
Zapněte si seznamka.cz a dejte si inzerát v sekci sado/maso.

Slévač poševních výtoků

Mám pro vás ten nejhnusnější time lapse, jaký kdy byl stvořen! Žiju v téhle smyčce, směj se mi a vypálím ti pořádnou dělovku! Čumáku...

Made by humusák!

https://drive.google.com/file/d/0B_wBVoHptFY2WlhwM2hPaC11cDQ/view?usp=sharing

Výrostek z léčebny pro mě objevil Holana, čtli jsme ho spolu a na houbičkách mě dokonce jednou k Holanovi zavedl. Bydlel v domečku na Kampě pod panem Werichem. Já ani moc neposlouchal, o čem se mluvilo, protože já byl z toho úplně fascinovanej. To bylo ve dne, odpoledne, ale v místnosti byla absolutní tma, svítila tam akorát jedna malá žárovička, on prostě žil tak, abyk němu nepronikalo denní světlo. Osobně psychedelika jako součást duchovní cesty za spasením a souloží s Nejvyšším nepropaguji ani nezatracuji. Domnívám se, že odvážnému, spravedlivému, vytrvalému, neznajícímu bratry badateli mohou nabídnout zajímavé vhledy z nečekaných úhlů pohledu, samy o sobě ale nemohou nahradit duchovní cestu do Ixtlanu jako takovou. To jsem mu řekl a on se podivil. Pak se zeptal, proč mě teda zavřeli do blázince. Řekl jsem, že účinky psilocybinu jsou ve srovnání s xylenem pošimrání bránice komára! Na magických houbách zešílet, to musíš mít, chlapče, slabou konstituci!

Připomínal mi dítě, které když pitvá myš, snaží se najít její duši. Místo toho z ní vyleze jen moucha.

Jsi jako tvoje matka. Kterou jsem ohnul na houpačce, když jsi byla ještě mladá slečna. Jen tvé oči trochu víc promlouvají.

Chtějí mě víc než oči tvé matky. Možná jsi má pohřešovaná dcera, Maríno!

Už nejsem, co jsem býval. Plesnivina mi leze krkem.

Nepostaví se mi ptáček do pozoru - ani když na něj ukážeš decentním prsteníkem!

Přesto ti prokážu službu a vstoupím do tvých zacloněných komnat.

Žaluda ti prostrčím až do nosohltanu. Naše klání bude spočívat v tvém zarudlém těle a potokům slin, kterým nebude konce

Proč myslíte, že artista nasazuje doslova zanícený krk, když ho třeba nemoc či neštěstí tísní a on nemůže vystoupit na jevišti a předvést, co dokáže? Protože je ochoten ztratit čest, dobré jméno, přijít do klevet, a další velmi vážné věci., avšak něco tak nedotknutelného, zač se bije, zač žije a proč mu tepe krev žilami - ztrátu gáže - tu by nevydýchal. Proto když ho neštěstí položí na obě lopatky, on zas a znovu vstane a je připraven ukázat divákům, zač je toho loket.

Je přece národní umělec. Dostal ten titul za výkon své profese. Dneska už se oslavovaní artisti nerodí. Zato máme něco lepšího. Umělce na bradlech, klauny a krotitelé tygříků, kteří se pohybují v branži, jíž říkáme politická scéna. Kupodivu má se scénou, v níž bojovali gladiátoři, přemnoho společného.

Lidé tam, zrovna jako tehdy v koloseu, pokládají životy, aby si vybojovali svobodnější přístup. K umírání již zítra.

Tak kupříkladu baron Sobotka, kterého bychom, abychom zůstali u kejklířů, označili jako cvičitele opic či polykače hořících mečů, vybojoval pro českou státnost vítězství, jemuž není v zemích koruny české rovna.

Je to umělec v přeměnách a liliput držící na hlavě pyramidy státního rozpočtu. A když píšu umělec, myslím tím skutečný u-mě-tel. Teď jsem přišel ještě na trefnejší popis.

Sobotka je vousatá dáma! Chybí mu sice mušketýrský vous, zato k dámě má blízko jinak - vřelostí pohledu, vyplazeným jazýčkem, piercingem v krápníkové jeskyňce i dalšími atributy.

V duchu cítím, že je marné trávit čas s rozvedenými maminkami. Potřebuju si jen vylízat pekáč a odrazit se k jiné. Některé jsou však tak nevypočítavé a upřímné, že by mrtvému dovedly vemluvit duši novorozeněte. Před takovými si vytahám prsty a dělám s nimi kouzla, když dojde na lože. Ale nic víc. Prostě si zabrnkám a posunu se dál. Přijde nějaké to třesení ve svalu a stříkání jakéhopak komedianta, kdysi jsem si sice myslel, že bych mohl být největší z pierotů, ale... vždyť já hraju hlavně šachy - a hraju je vlastně dodnes. Jsem takový opus omyl. Hlavně žádné vazby. S ženami, těmi fenami těla. Ne s něčím, co mění plíny přežvýkavcům, usopleným bytostem sající mléko z kozy, vždyť to aní nedává smysl, proč by mělo ženské z těla téct mléko na ventilek s redukcí... má mít krev, hnis, manu, cokoliv, jen ne proboha mléko. Vždyť ani kokos nedává dobrovolně mléko, musí se dobývat. Těm, co ho ochutnají, vtiskuje aterosklerózu a zhoršuje beztak nevalnou, padesáti generacemi napříč rozfušovanou bastardy, již kvalitu mužského semena! Vždyť z takzvaného mléka se rodí ty nejnechutnější organismy, přenáší se v nich borelióza, rostou po něm panděra, rodí se rakovina, bují nádory. Mohl bych pokračovat. V mlezivu našly výživu nejdivnější děti, počínaje Lao-Tsem, konče Annou Frankovou...jeden dokazoval existenci draků, druhá si dělala dobře nad chanukovým svícnem...

Co teď pijeme, ptá se Lister daleko daleko odtud.

HOLLY: Nouzové rezervní zásoby. Jsme na psím mléku.

LISTER: (Zírá do kelímku) Na psím mlíku?!

HOLLY: Není na něm nic špatného. Je výživné, plné vitamínů, vzpomínek krásné fenky. Také vydrží déle než jiné druhy mléka.

LISTER: A jak to?

HOLLY: Ani pes by ho nepil. Navíc psí mléko má tu výhodu, že když je prošlé, chutná stejně jako by bylo čerstvé.

Mléko je zkrátka svinstvo, které by nepil ani pes. Uvědomte si to a přestaňte si jednou provždy mléko kupovat. Radí čtyři z pěti stuprumů, o tři víc, než je třeba.

Dupal jsem jeptišku v Hroznové Lhotě

Fakt, byla chutná jak šedesátiletý učitel hry na varhany v závěrečném stádiu rozkladu. Co má Alzheimera jako, chápejte.

Nevím, proč jsem vstupoval znovu do téže řeky, ale asi už to máme zakódované v genech, jinak nevím.

Nemám zrovna všech pět pohromadě. Nemusím připomínat, že jsem bral zakázané látky ve větším množství než malém. Proto mě nekamenujte. Když vidím osamělou jeptišku poblíž kadidla, zatoužím po ni. Je sice zaslíbená Ježíšovi, ale proč by taky nedala jinému? Však ji za to nikdo nepromění v solný sloup.

Nebo jsem o tom ještě neslyšel. O jeptišce, kterou by stihl trest boží za to, že se dopustila nevěry.

Stačí se mi jen kouknout na fotku Marilyn z padesátek, třeba jak pozuje na skokanském můstku a už mi vstává. Nejradši bych ji ošukal přímo před hledáčky kamer. Jenže to by přišla o svou slávu. Kterou bych získal já. Nikdo nechce holku, která má macochu na univerzální klíč. Kdežto u chlapů se získávají vesměs jen plusové body, když otrká kdejakou kozičku.

V hospodě jsem potkal takovou fetku:

Vyprávěla dětem, jak krutý osud příroda uštědřuje hrbáčkům a jak je smutná ta maminka, které se narodí hrbaté děťátko. Metoděj, vrchní feťák, na to podotkl: "No jo, ale jak zas je nešťastná velbloudí maminka, když se jí narodí děťátko bez hrbu.

Nevíme, jak cítí zvířata. Jestli podobně jak maminky lidské nebo o něco dojemněji.

Popíšu vám člověka, okolo kterého vznikl kult osobnosti. Jestli někoho takového znáte, s největší pravděpodobností ho čeká obyčejný osud!

Rád sedává v hospodách čtvrté cenové kategorie s kamarády na pivu. Svetr a džíny jsou jeho nejmilejší oblečení. A pak si oblékne smoking a objeví se v tanečním sále a tančí šestikroký valčík doleva.

Je tak hodný, že se lidem zdá, že by se s ním dalo orat. Zdání klame, je to podvraťák a ošust.

Tento dojem vzniká proto, že je neosobní, jde mu vždycky o věc, a nikoli o sebe sama. To někdy lidi plete, protože sami takoví neumějí být. Neumějí se takhle dát všanc.

Vychodil obecnou školu v roce 1947 a maminka rozhodla, že by měl jít z domu, aby užil samostatného internátního života. V Poděbradech na zámku byla tehdy zřízena střední chlapecká škola po vzoru anglických internátních škol v Etonu a Harrow. Jmenovala se Kolej krále Jiřího z Poděbrad. Studovaly tam bezprizorné děti, které ve válce ztratily rodiče, jako Miloš Forman. Škola dostala od vlády na ten bohulibý skutek dost peněz, a tak si ředitel Jahoda mohl vybrat nejlepší profesory. Díky profesorůma finančním prostředkům to opravdu byla dobrá moderní škola s příslušným vybavením. Byly tam dílny: truhlářská, zámečnická, kovářská, knihařská. Chodily tam i děti z Poděbrad, a když skončila škola, šly domů, zatímco těm ostatním začal internátní život. Sešla se tam neuvěřitelně nesourodá skupina dětí: sirotci, prominenti z takzvaných buržoazních i komunistických rodin. Komunisté, když vyhráli volby, tam začali dávat svoje děti.

Stávka dráteníků

Místo dírky máš sirky. Zapálíš je a shoří ti tvoje jinová zahrádka.

Potřebuješ srát zlato a vozit si špeky ve formuli? Nebo proč ti teda nestačí konvenční život? Musíš se tahat a kurvit s namakanými manekýny?!
Nestačím ti já, skřet a slaboch s hovnem místo hvězdy na čele?

Ó, bohové na nás seslali krutou kletbu, zvlášt na mě. Nevím, co teď s tebou učiním.

Měl bych tě proklát nožem. Či vrhnout na tě oprátku. Měl bych spálit tvé nenažrané kosti a předhodit spálené prasatům!

Místo toho však odpouštím ti, srdíčko! Jsi celé moje panorama. Nevím, co bych viděl, kdybych každé ráno neviděl tebe, jak smažíš vajíčka nebo jak sedíš na prkénku a čteš si Ženu a život.

Zvonil včera, zatímcos spala, nějaká chlápek s drsňáckým hlasem Toma Waitse. Ptal se, jak se máš, žes prý měla nehodu na mopedu. Takový nesmysl chabého příběhu bych normálně trestal vybodnutím očí jehličím, jenže mi vzal dech! Nevěřím, že ho nešukáš! *slza stéká po líčku*

Bez tebe bych byl jen osminový. Spíš čtyřiašedesátinový. Ba ani to ne. Jsem tvůj skřet a tys má Popelka!

Věnováno anonymní dírce a matraci v jednom, kterou nechci nikdy prznit ani poznat

Bolí mě pomyšlení, že se mnou už nespíš

Pokuc tě štve stará, utrhni ji kvítek ze zahrádky. Věnuj jí květ.

Pokud tě štve mladá, pořid si mladší.

Život je příliš krátký na nudu a nudné holky, zasekané u gelových nehtíků! Pokud s tebou každý večer nevypije pár pivek, nevyřve si plíce na Barceloně a nezajde s tebou za dostihy, nenechá si nařezat na holou řemenem a tak dál, nemá smysl jí věnovat čas! Obejdi ji obloukem.

Obloukem se dostaneš k lepší. S krásným tělem. Ze které se vyklube domácí puťka. Najdeš mladší.

Tak jsem se dostal až do školky. Kde jsem našel svou pětiletou princeznu. Beru ji na výlety, poslouchá bez odmlouvání mé příběhy a když něco zvrtám, nemusím se jí ani omlouvat. Má ve tváři pořád úsměv a zdá se, jako by vůbec nic neřešila.

Jak jedem mým kabrioletem vstříc pláži, vítr ji rozechvívá košilku, ze které se soukají půvabné paže. Nechala si propíchnout ouško, které ji teď zdobí stylová náušnička ve tvaru hrušky.

Když pak zastavím u naší chaty, kde proběhla naše svatba, ani nepočká, až ji otevřu dveře a už natěšeně běží do postele. Zatímco jí svlíkám tílko, už to nevydržela, můj pták jí okamžitě klouzal v ústech. Vydávala při tom slabé vzdechy a já jsem se rozhodl, že její dmoucí ňadra vysvobodím z podprsenky, chtěl jsem ji ramínka sundat a ňadro jedno po druhém vysvobodit, když jsem si vzpomněl, že nemá prsa, že je jí teprve pět.

Nudíte se často? Dokonce tak, že se "nudíte k smrti"? V tom případě byste se nad sebou měli zamyslet. Smrtelná nuda nemusí být jen módní termín, kterým se chcete odlišit od svých nenudících se spoluobčanů. Tento stav vaší mysli může odrážet skutečnou souvislost mezi nudou a předčasnou smrtí. Epidemiologické studie posledních let totiž naznačují, že čím víc se člověk nudí, tím větší je pravděpodobnost, že zemře předčasně.

Vítěz nad vztekem

Jak víte, občas se napiju a když se tak stane, pak pro mě šťavnatý stejk je něco jako vysvobození. Z toho důvodu se nestanu veganem. I když je určitě ušlechtilé nejíst prasátka, svět tím nespasíte. I kdyby bylo desetkrát tolik veganů než všežravců, vždycky se najde jeden, který bude žrát za deset. Takže tu ta rovnováha, nebo spíš nerovnováha bude pokaždé.

Decentní

Máš kundu? Tak si hleď zaplnit tu díru. Nechce tě přítel, nechce tě soused. Na všecko jsi najednou sama. Zbývá vyměnit baterky a zapojit vibrujícího kamaráda. Nikdo jiný to za tebe neudělá...

Přísluší ti vzdorovat

Obabdva ucouvli za otevřenou do pokoje okenici, aby nepozorováni mohli uvidět Rosu, až půjde okolo. Rosa šla po protější straně ulice. Šla krokem rychlým, jakoby někam spěchala; naši dva číhači ale uhodli, že proto jde rychlým krokem, aby na ní nikdo nepoznal, že vlastně někoho čeká. Rosa šla právě okolo; měla tvář zastřenou závojem, ale Jaroslav velmi dobře uhodl z jejího kroku duševní nepokoj. Když Rosa přešla, vystrčili obadva hlavy z okna, a dívali se za ní. Rosa se blížila již ke konci ulice, a krok její patrné ochaboval. Na rohu se Rosa zastavila, a jako by něco byla zapomněla, obrátila se, a šla zase rychlým krokem zpět.

Rosa je Koketa, Jaroslav je Básník. Využívá ho ke svým sobeckým účelům. Jaroslav ji neprohlédne. Vlastně ano, ale až už je pozdě. Rosa trimfuje a Jaroslav ztrácí jedinou dívku, která ho opravdu milovala. Emílii.

Znáš pády z milosti

Věnováno Osudové

.

matkoterezo.. podělalo vás? jak jste se s hukotem hodným achileů na tygrozubých šavlích rozvalili z vyteklých kund světa, na tom pupku, který jste nazvali western & times.

podařilo se mi jednoho z vás kravaťáků zastavit.. zeptat se, kde se dá sehnat pokoj za dvě stovky na měsíc s výhledem na řeku.. s výhledem na řeku v záři lucerny.. tak jste mě poslali za ráčkující ukrajinkou v županu z dynastie jüan. dala mi nejhorší pokoj, všude štenice a výhled do oken protějšího baráku, našel jsem v pokoji malířský stojan, ale já neuměl malovat, já byl hledač štěstí, a tak jsem si sedl za stojan, vytáhl flašku a pil víno a díval se střídavě ven špinavým oknem a na své rozmlácené prsty držící jako svátost nejodpornější víno na jih od hranic. kdybych teď zemřel, nic by se nezměnilo... pokud tohle přežiju, budu se nad sebou muset hluboce zamyslet... jak tak na to koukám.. jak dítě na písmena..

koneckonců...říkám si říhaje

sejdem se v pekle

sejdem se tam, kříčím do hrdla prázdné flašky

ulevilo se mi, ne dost, ale přece.

na rohu allison a higgins byl bar, kde chodili mladí vazouni se zachmuřeným výrazem. vyrazil jsem tam.. po setmění... nikdo mi nevěnoval ani pohled.

"dám si dvojitého jamesona."

barman dělal, že mě neslyší.

u jednoho stolu seděla sama jedna kudrnatá bruneta. vypadala opuštěně. vypadala dobře, vypadala moc dobře a trochu opuštěně.

Úcta k rodičům

pokusil se sednout si na židli, netrefil se, spadl na zem, drsně si narazil kostrč, rozesmál se a podíval se na telefon. takhle končí Samotář: sám a mrtvý. umírá o samotě. Samotář by se už už měl přichystat.

žádná z mých básní mi nepomůže. žádná z žen, kterou jsem ojel, mi nepomůže. a už vůbec mi nepomůžou ženy, které jsem neojel.

- to čas ti umřel

a stíny s ním

kroky vrzly na parketách

- ticha splín

Miluješ-li dvě holky současně, neřeš to, nic nevyřešíš. A nehřeš to, nic nevyhřešíš. Když jich miluješ mandel nebo velekupu, tak začni přemýšlet, jak se staneš ředitelem oceláren. Ženská jde do peněz, zvlášť mladičká, ještě neozářená svitem reflektorů a leskem rtěnek. Znal jsem takovou, prdel měla fakt kouzelnou: chlapa uměla úplně vyřídit, že jen lapal dechu a zamilovaně kvílel do cementové oblohy.

Odevšad je cítits smrt? jak laciné. jak nějaký experiment. jak syrový karbanátek. ale tak to fakt je, kanály nejsou dost hluboké, abys do nich spad. když jsi načichlý tím pachem váguse. v hlavě se ti obrací pořád ta samá písnička. je jak ohraný kolovrátek.

ještě jednoho tlustého kapitána morgana. ještě jednu palbu christian brothers. než se vykodrcám z knajpy a budu zralý tak akorát na kurvu. zahazuješ ženy. zahazuješ boty. zahazuješ život. nic ti není dobré. seš mašina na vedlejší koleji. odstavená.

Pustil jsem si Brahmse, sonátu pro cello, na uklidnění. Včera Leningradskou Šostakoviče. Měl bych se cítit jinak. Ani jsem toho tolik nevychlastal. Obrátil jsem do sebe tak 10 hodů v napoleonce. Pivo na hydrataci. Měl bych se mít skvěle po hodinovém šlofíku. Místo toho je mi na grcání, střeva v jednom ohni, jsem jak zařezanej, jak skoba ve zdi a růžová nálada, na kterou jsem nikdy netrpěl, není k dispozici. Měl bych se asi smát svému výtvoru. Ale i kdybych ochraptěl ze všeho toho uchechtávání, ve finále se nic nezmění. Zůstal jsem na suchu a s očima pro pláč! Ženy a sloni vám nikdy nezapomenou, že jste je zranili.

Seznámil jsem se o víkendu s holkou, která si holila nohy a přitom si uřízla kousek ucha. Budeme teď kamarádi.

Poprvé jsem ji zahléd v luny svitu. Nevypadala vůbec důležitě, jako ty holky v kavárnách o poledni, které se tváří, že čtou text k Tannhäuseru.

Pak jsme chlastali, dopráskavaly poslední jiskry aut na obzoru, který se halil do červánků, pila jak večernice a já jak chobotnice. Možno bylo v ní čist, jak se v knize čítá.

Pak se skulila na záda a z pracek jí vypadla flaška. Ohnivější, než slova dovedou. Mluvila ještě žvatláním, tancem zmožených údů jako ptáče a nakonec ji tanec schvátil.

"Odpočiň si, zítra vyjdem na lov."

Převalila se na druhou stranu a spala. Neměl jsem srdce ji šahat do kalhotek, jak to dělám s novou obětí.

Pěstička v ústech

Zaslechnuto při obědě (rumy a pivo) v restauračním zařízení:

"Tak ty mi nedáš?"

"Ne."
"Tak proč teda s sebou taháš celou farmu?"

"?"

"No dvě kozy a kachnu."

Zrzavá nahoře i dole

přirozeně
zrzavé vlasy -
zatřepala jimi
a zeptala se:
"mám pořád zadek na správným místě?"

taková komedie.

vždycky se najde nějaká žena
která tě zachrání před jinou

a jakmile tě zachrání
je připravená tě
zničit

byla to strašná noc. noc předtím spal Willie v buřině za Bakersfieldem. byl tam Holanďan a ještě jeden kámoš. pivo bylo na mně. přichystal jsem sendviče. Holanďan pořád žvanil o literatuře, o poezii; pokoušel jsem se ho dostat pryč, ale zůstal tam ležet přímo uprostřed. Holanďan má knihkupectví kdesi v Pasadeně nebo v Glendale nebo kdovíkde. potom se hovor stočil k nepokojům. ptali se mě, co si o těch bouřích myslím, a já jim řekl, že vyčkávám, že myšlenky by měly přicházet samy. byl to pěkný pocit, když si můžete dovolit čekat.

Mohl bych se nasrat. Copak všichni jste jenom děcka, jichž se netknou problémy? Hrajete jen dětský hry? Od kundy až do hrobu? Nepoznáte hrůzy života. Není pak divu, že mě posíláte do léčeben, zavíráte mě na zámky a stavíte kolem mě mříže. Ale to musí skončit, rozumíte?!

Jsem normální. Pojídám bonbóny, koupu se s plastovými kachničkami a vrážím ho tam děvkám z baru. A to ani nejsem žádný proutník. Prostě obyčejný.

To že mám náhodou nejlepší vztahy s beznadějnými případy ze mě ještě nedělá beznadějný případ. Umím přinutit k odpovědi i cvičenou opici.

A sere mě společnost. Jak já to vidím, celé to mimo léčebnu je o frontách a čekání. Já nesnáším čekání, nesnáším prostoje.

Víš, co myslím hrůzami, taková či maková B.? Že ti k životu k minimálnímu výdělku nestačí jen pracovat, musíš trávit čas s naprostými psychouši! Musíš spát s uklízečkami, abys dostala přidáno. A ze všeho nejhorší je, když nějaký hlavoun kydá svoje rady těm, co o ně nestojí.

Tisickrát radši potkám jednoho z těch pronikavých mozků, kteří jdou na smrt, aniž by hnuli brvou. A mlčí jak zařezaní.

Kdo má plnej pytel rad, má prázdný pytel na koule, to si zapamatuj!

Nevím, jak to dělám, že jsem v téhle společnosti ještě naživu. Všichni mnou pohrdají, jen panenky v barech si dají říct. Jinak mnou všichni pohrdají - kromě těch rychlovek, šíleného sexu utrženého ze řetězu - jsou mi taky všicni ukradení!

Dva největší vynálezy jsou postel a zbraně - ten první tě chrání, sbližuje, ten druhý zas řeší všechny problémy, ze všeho tě dostane.

Ať pomřou všichni, co nechcou hezky mrdat.

Stejně je to všecko mrdání, ta vaše společnost. Bolí mě jen to, že většina lidí líp chcípá než mrdá.

Sním o sňatku s duševně zaostalou dědičkou hotelového impéria. Nemusím uvádět její jméno, každý ví, že mám pro Paris slabost. Ucintávám nad jejími kozami, i nad fešnými kalhotkami i nad jejím pornem, které koluje internetem.

Až si vemu Paris. Respektive až si ona veme mě, pochopí, že člověk je jen obětí prostředí, které odmítá pochopit jeho duši.

Slina přistane na ptákovi

Paráda. Akorát se musím nažrat, jinak nic. A ne abyste ohrnovali nos nad nebožátkem, které musí čas od času pojíst. Jsem jako to ošklivé káčátko, se kterým nikdo neplave po řece a ono jen chřadne. Z tváře je mi poznat, že bych ostatní káčátka klidně povraždil. A proto

se mi včera

udála

divná příhoda.

Sedím si v takovém pěkné výčepu a klopím půllitry, když tu mi zaklepe na rameno čísi lehký prst.
Otočím se a tam nikdo, tak se ještě otočím na druhou stranu.

Co vidím, je mimo vší popis.

Stojí nade mnou ta nejpůvabnější kočička, jakou jsem kdy v ožralém stavu viděl. Snad mi málem vypadly oči z důlku. Cítil jsem, jak se derou ven, nejenom oči. Všecko se na ni upínalo. Vlas měla divoký jak cypřišový les a jak dvě ryby mrskaly se jí zraky a v jejím košíku na prsa vlny plakaly... rozkoší smilnou.

"Čau. Jestli tu zůstaneš, tak se upiješ k smrti, mladý muži."

"Na co se ptáš?"

"Přivedla jsem ti kamarádku prostitutku, která s tebou za padesát babek půjde." S tím ukázala do kouta výčepu, kde se zubila malá ženská s výrazně zkaženým chrupem.

"Ne, díky. Zato ty bys nebyla špatné povyražení. Za kolik bys šla?"
"Zadarmo."
"Dobře, tak dohodnuto. Jen dopiju pivo a najdem si odvoz."

"Venku mám auto."

"A co ona?"

"Nic, dělala jsem si srandu, ani ji neznám," usmála se prvně kočička.

Byla fakt dobrá, lepší, než na kolik jsem ji odhadoval. Skoro jsem se před ní pokořil. Zoufale jsem se před ní plazil v prachu, padal jsem před ní na kolena... no, skoro.

Svěřila se mi po čísle, že si nechala vyoperovat šest žeber, aby měla vosí pás... aby vypadala jako její oblíbená postavička z anime.. kreslená.

Tím mě překvapila. Myslel jsem, že bych si všiml, že ji chybí žebra... však víte při čem. Ale asi jsem byl příliš zaujatý jinou činnosti... neumím si to vysvětlit.

Pak mi řekla, že neví proč, ale poslední dobou cítí bolest v palci na noze, který ji chybí... sežrala ji ho sekačka.

Úplně mě to vykolejilo. Co se děje? Šukal jsem snad mrzačku? Vůbec jsem si nevšiml, že by neměla prsty na nohou!

Pak mi řekla, že má na tváři gáz. Ať se sám podívám.

Podíval jsem se. Skutečnost se střetla s hrůzou. Byla bezpohlavní, chyběly jí prsty, žebra, nos a uši. Byl jsem pod vlivem, tak mi imaginace nakreslila někoho, po kom jsem toužil a ne tu, kterou jsem ojel!

Chtěl jsem smazat duhu. V takové depce, v jakém jsem se ocitl po souloži s krásným přeludem, už jsem dlouho nebyl. Je fakt, že je dost lákavé poznávat krasavice v útulném prostředí. Třeba když sedí na naběhlém ptákovi. Nebo když si čte výcuc z předvolební kampaně levicové strany v kavárně.

Nicméně. Mé sny jsou živější než realita a brzy se z nich zblázním asi.

Souznění se tedy nekonalo. Vykopl jsem ji z postele, posléze jsem ji vykopl na chodbu a kdybych měl klíč od baráku, vykopnu ji na ulici! Plakala jak dobrovolnice z hnutí pro emancipaci žen.

Jak bych svůj prožitek shrnul do osmi slov moudrosti? Tedy ne krása, nýbrž zrůdnost mě počastovala návštěvou.

Celý týden jsem z toho byl mrzutý.

Čas mi odměřují hodinky bytí

a jdou blbě jak vždycky, protože

se vyvíjí k smrti.

Milovat?

Nikdy neb

navždycky.

nežijeme v jednoduchém světě,

má zde místo i to, čemu říkáme zlo,

v plánu je vyhrát,

když tím projdeme,

tak nám to umožní se stát opravdu hodně silnými bytostmi,

velice platnými v bytí v univerzu

Dumat u šicího stroje

V životě potkáš lidi, kteří na tebe udělají dojem a taky lidi, které bys hned nejradši vytečkoval. Potkáš taky ženy - spoustu žen. Žena je unikátní druh savce. Vývojový článek mezi člověkem a andělem. Pokud máš pokorné srdce, potkáš tolik žen, že z tebe nakonec nic nezbude. Někdy jsem tak uvažoval, co by se změnilo, kdyby ženy nemizely... v propadlišti času... kdyby trvaly dál.

Bylo by možné uchovat si z nich aspoň krajkové prádlo, které rády nosily? Nebo výrazně zelené šaty, se kterými nakráčely do tvého pokoje, když jsi seděl jen v trenkách a držel před sebou deku?

Pořád se jen hádat s ženskýma nemá smysl. Stejně si vydupají svoje.

Když se do sebe pustí chlap s ženskou, ideální rozuzlení sporu spočívá v tom, že ženská uteče někam do baru. Kde podrží tomu nejšerednějšímu, chcíplotině a somrákovi jen aby tě nasrala! Vykládá mu, že s tebou se hrozně šuká. A že ten somrák je nejlepší pich, co kdy zažila!

Když se vydáš ji po třech dnech a třech nocích, kdy v kuse chlastáš, hledat do baru, projdeš pár podniků a těm, ve kterých by mohla být, se raději vyhýbáš. Nakonec zakotvíš i tam. A přesně, jak jsi čekal, sedí tam a vedle ní plešatý chcípák, který ji kupuje panáky a čeká, že mu v noci nastaví foremnou, pevně držící kundu.

Jakmile tě zahlédne, začnou se jí proměňovat rysy ve tváří a z půvabné tělové barvy se pokožka mění na bledší až do zelené. Asi čeká, že ji natáhneš... a taky že jo. Přijdeš tam a před všemi ji vlepíš facku, že spadne ze stoličky.

"Už mě neser."
Než odejdeš, otočíš se a s bohorovným klidem prohlásíš: "Jestli se někomu nelíbilo, co jsem právě udělal, ať mi to řekne."

Ani náznak odezvy. Asi se to každému líbilo.

Nakonec se stejně doplazí zpátky. Jsou závislé na muškátovém víně, na mrdání a romantických osloveních.

Když klečí a kouří a silně drží, jsou bohyně. V momentě, kdy vstanou, už jsou to zas jen čtyřicetileté, unavené maminy s povislýma kozama a panděrem rýsujícím se zpod příliš vysoko navlečených tepláků.

Nechci křivdit všem. Jsou i dvacítky, které jsou na pár let dobrými pichnami, které se tak snadno neutahají a mají zajímavé tváře a kouří jak fabriky a pijou kafe a hřejou se na sluníčku, mají dlouhé nohy a je radost jim klouzat do klína, do rokle klínu, natahovat tam ruce, svazovat jim pysky nebo whatever dělají sadisti v domácím pornu.

S mladou děvkou se nemůže žádný chlap cítit starý. Problém je, že se s nimi může cítit osamělý.

Tak si vleze na jinou, která ho načas samoty zbaví.

Sune se do nich rozvážně.. jako by měl vstupovat do velrybí tlamy. Jako ta biblická postava, která plula do Ninive a dostala se tam řízením božím. Nerozžvýkána... neoblepena slinami. To mě fascinuje. Že neprošel žádnou proměnou.. před naloděním a po... umím si představit, že by mě taková cesta změnila. Ve velrybí tlamě. Jediná její stolička ti může překousnout např. zápěstí. Je pořádně těžká.

Každopádně s děvou je vždycky lépe než sám. Některé mají pivní pupky i ve dvaceti. Nezbývá než jim dát trochu lásky. Třeba časem ty pupky odpadnou. Kdoví, jak ženská vnímá. Jestli vůbec vnímá, že ji někdo má rád. Možná je jen jako stroj - mašina na děcka. Ale i stroj se může pokazit. A často se tak stane.

Problém je, že jsem pořád rozrajcovanej. Mám v těch chvílích, kdy jen popíjím brandy a ty patoky mi tečou po bradě až ke stehnům, chuť jít do gay baru a prosit tam borce na záchodě, aby mi vykouřil. Aby mi vykouřil černý negr s hnědými bradavicemi na tváři, do kterého se bude opírat líté světlo shora. Mohl by mít nabarvené vlasy - nebo by nemusel mít vlasy. Ale třeba by stačily nějaké nitě.

Černý hadrový panák s nitěmi místo vlasů a s robotickým jazykem kdyby mi vykouřil, možná bych nepotřeboval těla dívek a dam.

Co proti mně máš?

Soused má novou nájemnici, mladší ještě paní. Vykuřuje na zápraží a zdá se jí, jako by ji to tu patřilo. Nejlepší na tom vše je, že se chová zcela nepředpojatě. Netuší, že stojí na zápraží, kde o ni vzníká blogový útvar, nebo lépe řečeno že tam sedí.. svět patří kuřákům! Viď, pusinko! Nevíš, že o tobě píšu, co? Che che che che...

Nejhorší, co by mohla udělat, by bylo... přelízt plot a usadit se za mnou do houpacího křesla!

Chtěl jsem si přečíst povídku Nerudovu. Ty nemáš srdce.

Ale zůstalo jen u chtění.

Na druhé straně městečka, než kde byla zábavní část, lunapark a bordel, ležel tichoulinký hřbitov politý měsíční září. V jednom tom koutě, posypaném grankem temnoty, byl zastíněn vrbami a jinými smutečními dřevinami koutek, kde se dal uplatnit smutek. Na ostatní části hřbitova se v bílé záři utápěly nevyplněné jámy pro nebožtíky, mohl bys rozeznat chvění traviček. Tato část byla pusta jako tvoje srdce a v bledém svitu se dost divně podobala poušti vyvedené v šedi.

Jediný křížek vyčníval z zeme a klonil se k dřímotě. Teprve kolem něj se zas rozhostila čmáranice starých křaku a vedle stojící stromy, v nichž vyrůstal domek hrobníka, pokrytý vinnou révou a obklopenou žhavými pelargoniemi.

Kolem kostela nešumělo nic ze starostlivých hluků mrtvých, všude mrtvo, ticho, jen okna hrobníkova domu propouštěla zvláštní šepot, chvějící se na hraně slyšitelnosti. Okno otevřelo se na povel. Za oknem stála bíle oblečená žena, jíž pro stín nebylo možno pohlédnout do tváří. Před oknem sedící na zídce, jak jinak, milenec.

"Pipi***, é, Pavlínko moje drahá," šeptal onen zvířecky. "Což mi nemůžeš ani jednou ukázat nahá ňadra? Pi-pavlínko? Proč jsi otevřená všem, jen mě ne?"

"Jejdamane, tys kus vola, fakt že jo, Krišpíne. Úplně jsem zapomněla, že tu ještě jseš."
"Pavlínko!" zhrzele zavyl mladík.

"Ani náhodou. Obejdeš se bez koz. Jsi mi lhostejný, ale nechci ti ublížit, aspoň teď ne. Zítra už na tebe nebudu mít náladu, tak si klidně přijď pro nálož pohrdání, nebudu tě šetřit. Jsi mi lhostejný - všichni muži jsou. Oddala jsem se čistotě, panenství. Sice mi nepřekážíš, když mi projevuješ lásku, ale ta to tvoje láska, o čem vlastně má být, to mi nedochází. Zdá se mi, že jak nádor ti roste v hrdle a že je to spíš nemoc uměle vytvořená chorými lidmi - nebo možná příliš skutečnými - a skutečnými lidmi pohrdám, než příspěvek do života. Já jsem zdráva - nepotřebuji nemoc a kdybych se mohla smát, smála bych se pitvoření chlapců, jako jsi ty!"

Pokračování výprasku

"Budoucnost není dána, vesmír není hodinový stroj, kde není dáno, co bude za pět nebo deset let. Neustále se věci mění. Galaxie je pouhý hologram."

Holky, tohle jste ještě neslyšely. Povím vám příběh ze života. Článeček věnuji věrné čtenářce all-is-magic.blog.cz.

To jsem tak jednou v létě 2007 chodil s holkou, říkejme ji Anežka, která byla vášnivá ufologistka. Zajímala se o mimozemské civilizace, o neidentifikovatelné předměty, o zelené mužíčky a hlavně mě naprosto zbožňovala. Dala by za mě život, což neříkám jen z hrdopýšství.

Nebyla ani trochu věrolomná a křivá. A taky obdivovala práci bytosti světla Petra Chobota. Jeli jsme s ním a ještě asi tuctem dalších věřících, prahnoucích po rozšíření vědomí, do andské amazonie. Cesta byla vyčerpávající, ale v dobrém kolektivu se dala snést. Klapalo nám to i v autobuse, hráli jsme pexeso a povídali si o neuvěřitelných dobrodružstvích, které tam zažijeme. Že poznáme vytělesnění a slepé lidi, kteří uvidí ve stavu hluboké meditace, léčitele, kteří vytáhnou nádor. Budeme anténami na pačakuty - veliké změny vědomí. Minuli jsme hranice Peru. Tam, v hlubinách elementárních pochodů, jsme se ubytovali u kmené Seroyaků. A tam jsme měli studovat pod vedením šamana, kterému bylo 102 let. Oni prakticky nestárnou. Jen asi do padesáti a pak se ten proces zastaví. A když už mají pocit, že jsou na světě příliš dlouho, jednoduše se dematerializují. Odhodí tu schránku těla a rozplynou se. Někdo opravdu umí rozložit tělo, nedivte se. Běžně zvládají teleportací, zhmotňují se a odhmotňují na libovolných pláccích, v džungli, v buši, ve stanu. Mění ohniska vibrací. A samozřejmě skenují každého, hned vidí, jaké má energie, co ho trápí a tak dál. Takže jsme tam přišli, postavili se do řady, odhodili ruksaky, Petr šel první, toho už znal, tak mu jen pokynul, že je v pohodě, pak šel Max, Josef, na ty se už ušklíbal, nepamatuju si je všechny, je to dávno. Byla tam i Kristýna a právě Anežka. Stál jsem na konci řady. Když došlo skenem na mě, zkameněl mu pohled. Podíval se na Petra, který nechápal, co se děje. Chytil mě za ruku a chvíli si ji prohlížel. Pak znalecky povytáhl obočí a zděšeně mi ruku odhodil. Prý jsem takzvaná šelma, velmi nebezpečná forma mimozemské existence, která opustila rodnou hroudu své galaxie a vydala se lovit a vysávat nízkoenergetické hladiny v lidech. Z vesmíru třetího stupně, což je tady na Zemi. Já jsem podle něj, co se týče evoluce, úroveň šesté hustoty, jakože úroveň astrálu. To je něco, co by lidi odsud považovali za absolutno, za nebesa, hmota a vědomí jsou tam totéž. Odstoupil ode mě jak poltergeist od démona. Vysávám lidská pole zaživa. Co se týče rozměrů a hustot, prý jsem pořádnej šutrák, nemám v sobě nic jemného a chovám se divně, když se odvažuji předstoupit před něho a nechat se rozpoznat. Řekl, že všichni se nyní musí vykoupat ve svěcené vodě. Anežka se na mě dívala s otázkou: "Je to pravda, S.? Jsi vážně taková zrůda, jak tě popisuje?"
"Ale ne, lásko, jsem to furt já. Copak nevidíš, že nás chce poštvat proti sobě? Není ti snad se mnou dobře? Nemiluješ mě?"

"To ano, ach," propadla v pláč, "jenže pokud jsi z jiné dimenze a zlý, tak se prostě musíme rozejít."

"Jsi láska mého života. Jestli odejdeš, zničí mě to, zruinuješ mě!"

Ronila slzy velikostí hrášku a utíkala k ostrůvku v rohu stanu z náboženských artefaktů, hrnců, vidliček a lžic a žhnoucích svící. Chytila v panice jasně bílou kost nějakého dravého zvířete z kotlíku a napřáhla jí proti mě.

"Buď odejdeš hned, nebo tě vyženu sama."

Šel jsem pryč zrdcen jako herec tragické role.

Sotva jsem vylezl ze stanu, napojil jsem se na toho starého šamana.

Šaman totiž bězně prochází z jiné dimenze do této dimenze, a tak vidí, co se normálně moc nevídá.

V určitých oblastech je tam vysoká aktivita UFO. Andské silové portály, říkají vám něco? Je to ale nepřekvapuje, je to běžné pro ně. V Peru komunikují s lidmi, kteří pracují pro peruánskou vládu, s lidmi, kteří se zajímají o mimozemskou aktivitu a ví o nich věci. Vojenské, vědecké týmy používají šamany k tomu, že jim určují, kde dojde k přistání nebo k manifestaci lodí mimozemšťánů. Jsou na ně napojeni telepaticky a tak to bylo vždycky. Tam najdete, v pralesech, různé kameny, na kterých jsou mimozemštani vyobrazeni - a jsou staré třeba tisíce let.

Donutil jsem ho vyklopit mi, o čem má povědomí.

Říkal mi, že je v kontaktu s obyvateli sedmi světů a že ani v jednom z těch světů ty bytosti nestárnou a neumírají. Že překonali tady ten stupeň. Radí se s nimi... a tak funguje celá řada šamanů. Samozřejmě to vyžaduje vrozené schopnosti a pak taky i tvrdý, mnoholetý výcvik.

Vliv civilizace je tak silný, že už zabíjí i šamanskou tradici. Nepotřebují elektřinu, nepotřebují počítače ani motory, mají daleko vyvinutější technologie - opírají se o základní pravidla kosmu, opírají se kvantová pole a o strukturu samotného vědomí. Dokáží použít vlastní vědomí jako aparát, což jim bohatě stačí. Evolučně nedospělí směřují podobnou cestou a postupně se snad také naučí ovládat svou mysl, svou vůli a vědomí, abyc byli schopni takhle nezávisle fungovat. Co je zajímavé, že šamani mohou vstoupit do krevního řečiště a zkoumají vaše DNA. Než u lidí Watson a Crick přišli na dvoušrobovici, tak šamani dávno předtím věděli, že ji mají a že se dá měnit a podobně. Věděl o torzní vlnách.

Naše vědomí opouští při smrti to tělo v podobě torzionů, jemněhmotných částic. Může procházet zdmi, může procházet stratosférami, může projít leccčíms.

V roce kupříkladu 2011 bylo zemětřesení v Japonsku. Jaderná elektrárna, hotová Fukušima, jak jistě pamatujete, se porouchala a trochu jaderných jednotek vyteklo do řeky nebo se svezlo s větrem, už nevěděl, důležité je, že kontaminovalo oblast. Dnes už je to tam v podstatě čisté. Je tam, na tom mírumilovném uzemíá, silná samočistící schopnost a bytosti, které Japonsko chrání, nedopustí, aby se tam životní prostředí zvrhlo. Dělají to pro celou planetu, nejenom pro ně.

Ani stopy po chtíči, jen samí duchové, nuda - tak jsem ho myšlenkou zabil a vrátil se do astrálu.

Slavný výprask

Pouštím si na tubku "suicide music" a bohužel jsou na mě moc veselé.

Three Days Grace - Never Too Late Lyrics

Uznejte sami, je v nich příliš mnoho elánu.

Otvírám oči, cloumá mou ruka zrzky, kterou jsem minulou noc potkal v Roxaně, drží mě za límec pyžámka se slony a opakuje: "Člověce, kolikrát ti mám říkat, abys vstal?" Chlad vniká pod peřiny i pod pyžamo na mé holé tělo.

"Drž hubu!" ohradím se nechtěje se rozloučit s napínavým snem.

Ale zrzka si nedá poručit, rve mi pokrývku z těla a nemilosrdně opakuje: "Vstávat máš, jde sem pantáta. Nesmí vidět cizince v manželské posteli."

Na to slova se protáhnu, rvavě zazívu a opustím lože jejího otce.

Je to neúprosné... takhle uprostřed zimy. Není se ani kde dorůžova vyspat. Každý po tobě hned chce opustit hodinový hotel. Ale já nic, žádný takový. Nejsem jelimánek, abych se přizpůsoboval móresům pantátů šukézních dupek. Žádné vyspávání ani ponocování mě do písmenka ničí. Málem vás polejvaj studenou vodou jen proto, že spíte s nečí dcerou. Pařmen je houno, pro všecky ty podnikatele v nablýskaných meďácích i pro davového občana. Nemáš šanci přežít, když nenarazíš na správné živitele. A ti sou dycky v menšině. Narušuje to moji integritu, chápete? Představa, že se starají o vás aspoň jednou v životě, že nemusíte na nic prstem šáhnout, je sice oslnivá, ale přece jen.. se vymyká skutečnosti. Když chodíš od ničeho k ničemu, podobáš se čloujeku, který dojde po svých na křižovatku, kde ho akorát přejede kamión naládovaný dvě, třemi, pěti, deseti tisíci litry piva... rozbiješ všecky flašky, tratí na tom stát, opilci, daňoví poplatníci, budeš přejetý a šmitec.

Nemusí vám ani z očí koukat zlodějny, mordýrstva a nebo podvody. Jak jste jedou načichlí děvkama, chlastem, travkou a jednoduchýma drogama pro puberťáky a zpomalené, nesete si ten odér ohavů, vyděděnců, nadosmrti a žádný ohled na vás nikdo brát nebude, posere vás čokl okresního soudce, který akorát vynáší hovna v pytlíku ze zahrádky, než pojede k soudu. Jestli se navíc stýkáš s lidma, co maj od kriminálu nedaleko, seš nahranej. Čím je kdo čistší, tím snadněji propadne v blbé společnosti. A protože každá společnost, kterou tady od počátku řádu ustavili, byla jaksepatří blbá od sklepa až na půdu, čistí lidi končí zatopeni splaškami, které ani nepomáhali vypouštět. Od kterých se distancovali a dávali najevo distanc.

Ne, je to vážně příliš ujeté. Todleto eště na mě. Jedině pořádný člověk... chodí do práce a vydělává si na důchod. Neví, že je otrok systému nebo jen rád otročí?! Seru vám na důchody, na pojištění, na půjčky, na terminované úroky, na děvky z úřadů, policajtky na koních, seru na ošklivé děcka, na staré páprdy, na nechutné stařeny hledající dárce krve v Hale P, veletrhy Brno, u těch prosklených sloupků. Na všechny, proč to neříct. Všichni stojíte za děravej groš!

Velebíte svaté podnikatele, self-mademany a zatracujete poctivé chudáky.

Kdo si dělá z regulí kůlničky na dříví, jen trošku svobodomyslný jedinec, který vykročí z vyjeté stopy a skončí na firnových polích, si může akorát přivolat lavinu a udusit se v ní.

Tu už nejde o žádnou čest, bodejť by taky šlo... v době, která si žádá akorát ukázat průkaz, identifikovat se hodností a dát znát, že máš křížek tudle a hvězdičku támhle... výhrady můžeš ventilovat akorát čtyřem stěnám, protože doopravdy nikdo nepodniká puče ani nerozvrací stát zevnitř, nikdo nezvedá hlas a netroubí na poplach - leda sluníčkáři, ty vzorky nepružnosti, ale ti zas jen řečmi, které nemají dostatek palebné síly, aby ohrozily chod velkých bratrů a sester. Je-li co řečeno mnohokrát, umoří to i osla, říká se. Jenže když něco papouškuješ stále dokola, spíš osla nejdřív znudíš a pak ho docela přestaneš zajímat. Tak dopadly i spory, které měl malý živnostník s malým představitelem výkonné moci. Chytli se za ruce, poskakovali po světnici a zpívali přitom písně bratrské.

Za ty svízele, co musí užít tatínci ve fabrikách... už jen za ně by měli dostat poděkování... a nejen slovní nebo peněžní. Každý takový hrdina, neboť jiného přídomku nezasluhuje, by měl jít na bowling s prezidentem republiky a měla by mu být udělena medaile za zásluhy, za vzorné služby... o státní kasu... o schodek.