pokusil se sednout si na židli, netrefil se, spadl na zem, drsně si narazil kostrč, rozesmál se a podíval se na telefon. takhle končí Samotář: sám a mrtvý. umírá o samotě. Samotář by se už už měl přichystat.
žádná z mých básní mi nepomůže. žádná z žen, kterou jsem ojel, mi nepomůže. a už vůbec mi nepomůžou ženy, které jsem neojel.
- to čas ti umřel
a stíny s ním
kroky vrzly na parketách
- ticha splín
Miluješ-li dvě holky současně, neřeš to, nic nevyřešíš. A nehřeš to, nic nevyhřešíš. Když jich miluješ mandel nebo velekupu, tak začni přemýšlet, jak se staneš ředitelem oceláren. Ženská jde do peněz, zvlášť mladičká, ještě neozářená svitem reflektorů a leskem rtěnek. Znal jsem takovou, prdel měla fakt kouzelnou: chlapa uměla úplně vyřídit, že jen lapal dechu a zamilovaně kvílel do cementové oblohy.
Odevšad je cítits smrt? jak laciné. jak nějaký experiment. jak syrový karbanátek. ale tak to fakt je, kanály nejsou dost hluboké, abys do nich spad. když jsi načichlý tím pachem váguse. v hlavě se ti obrací pořád ta samá písnička. je jak ohraný kolovrátek.
ještě jednoho tlustého kapitána morgana. ještě jednu palbu christian brothers. než se vykodrcám z knajpy a budu zralý tak akorát na kurvu. zahazuješ ženy. zahazuješ boty. zahazuješ život. nic ti není dobré. seš mašina na vedlejší koleji. odstavená.
Pustil jsem si Brahmse, sonátu pro cello, na uklidnění. Včera Leningradskou Šostakoviče. Měl bych se cítit jinak. Ani jsem toho tolik nevychlastal. Obrátil jsem do sebe tak 10 hodů v napoleonce. Pivo na hydrataci. Měl bych se mít skvěle po hodinovém šlofíku. Místo toho je mi na grcání, střeva v jednom ohni, jsem jak zařezanej, jak skoba ve zdi a růžová nálada, na kterou jsem nikdy netrpěl, není k dispozici. Měl bych se asi smát svému výtvoru. Ale i kdybych ochraptěl ze všeho toho uchechtávání, ve finále se nic nezmění. Zůstal jsem na suchu a s očima pro pláč! Ženy a sloni vám nikdy nezapomenou, že jste je zranili.
Seznámil jsem se o víkendu s holkou, která si holila nohy a přitom si uřízla kousek ucha. Budeme teď kamarádi.
Poprvé jsem ji zahléd v luny svitu. Nevypadala vůbec důležitě, jako ty holky v kavárnách o poledni, které se tváří, že čtou text k Tannhäuseru.
Pak jsme chlastali, dopráskavaly poslední jiskry aut na obzoru, který se halil do červánků, pila jak večernice a já jak chobotnice. Možno bylo v ní čist, jak se v knize čítá.
Pak se skulila na záda a z pracek jí vypadla flaška. Ohnivější, než slova dovedou. Mluvila ještě žvatláním, tancem zmožených údů jako ptáče a nakonec ji tanec schvátil.
"Odpočiň si, zítra vyjdem na lov."
Převalila se na druhou stranu a spala. Neměl jsem srdce ji šahat do kalhotek, jak to dělám s novou obětí.
Žádné komentáře:
Okomentovat