Zapomněl jsem na jednu dávnou, konkrétní lásku, která mi dala marcipánové srdce ze střelnice na pouti, dokud jsem v kalendáři neuviděl to jméno hodné exorcistky. Šárka. Boubelková. Poznal jsem ji na základce. Ten její bobr byl tvor živý jako vy nebo já (možná živější než já). Měl jsem ho tak rád. Chodila s ním na procházku podél bludných kamenů, scházela po písčité cestě dolů k řece a nechávala si ho jen tak čechrat větrem...
Nechávala si prorůstat chlupy v podpaží až ven ze stylového tílka. Říkala, že se jí líbi tělocvikář a protože je chlap, chce v něm vzbudit podezření, že ona může být taky takový chlap jako on. Je to podivná logika třináctiletých, téměř ještě tehdy tou dobou nepolíbených.
Kunda kundu myje,
puberta s Magdou šije,
s Jiřičkou vlastně též,
tak do koupele s nimi běž!
Až uschnou toky, až shoří pouště a až se odhlasuje terorismus jako státní zřízení, začnu se navážet do malých bílých chlapců, kteří místo aby chodili do kroužků, začali být užiteční, začnu je efektivně učit přepadávat zezadu stařenky.
Je v tom něco partyzánského, viďte.
Asi jako nechvalně známá Krvavá neděle. Ta řež, ten masakr v Londonderry.
Stříleli chudáky do tváří, prsou i břuchů.
Stříleli chudáky do tváří, prsou i břuchů.
Tolik k výsadkářům, kteří si nebyli jisti. Jak postupovat. Rozzuřený dav však ztichl jak pěna. Protože jich tolik postříleli.
Žádné komentáře:
Okomentovat