Už se vracím do normálu, do pěti promilí. Dnešek sliboval závratné údalosti. Bohužel jsem se probudil až po poledni, těžce naložen v lihu. Mohl bych děkovat světu, že mě udržuje naživu a být opravněně spokojený, že mohu dýchat čerstvý větřík vanoucí od pólů. Místo toho se každý den zpíjím do bezvědomnosti! Mohu si to dovolit. Mám plnou moc. Mlýny boží melou pomaličku, ale jednou domelou!
Měl jsem vyjít do ulic, pozorovat ruch, fotit si zamilované, číst prastaré kroniky rodu Obamů, rozuměj, prostě se zajímat o dění okolo.
Sotva jsem otevřel dveře, nebo co z nich zbylo, když do nich denně narážím hlavou pod obraz zlitý jak beranidlem, zaplavil mě stojatý žeh dusna. Přes třicet stupňů, udělal jsem dva kroky do schodů, protože jsem asi jediný široko daleko, kdo bydlí v místní králíkárně pod zemí, a zase jsem se otočil a slezl ty schody a zavřel "dveře".
Do takového počasí by nevyhnali ani chudáka.
No nic, il est tard, je vais dormir.
Quel est le meilleur moment pour toi?
Žádné komentáře:
Okomentovat