Lehký ruměnec jí zbarvil tvář

Teď je konečně slyšel. Kdyby měl hřích a úpadek nějaký zvuk, tak tohle by byl přesně on. Slyšel hekání, vzdychání a mlaštivé nárazy těla na tělo. Při těch zvucích mu po zádech přeběhl mráz, jako kdyby poskvrňovaly i samotný okolní vzduch. Chtěl se otočit a odejít, ale věděl, že to by byla zbabělost. Musí to těm hříšníkům vykřičet přímo do očí, stejně jako to udělal dnes té ženské, protože jinak by se hřích na světě rozmáhal dál a dál, až by před ním nebyl bezpečný vůbec nikdo.

Dej si bacha na slony

Nadýchané sladké pečivo, všemi zbožňovaný quiche, žabí stehýnka nebo kohout na víně jsou ta nejtypičtější jídla, která se vám nejspíš vybaví, když pomyslíte na francouzskou kuchyni. I když věřím, že se vám při představě plněných šnečích ulit zrovna nesbíhají sliny, myslím si, že za zkoušku to stojí a není na škodu při cestování zažít také trochu dobrodružství. Hlemýždí maso navíc obsahuje velké množství proteinů a minimum tuků. Běžně se ochucuje česnekem, bylinkami, piniovými oříšky a petrželí.

V rozporu s přijatým tvrzením Slovo nestvořilo svět. Člověk mluví jako štěká pes. Aby vyjádňl svůj vztek nebo obavy. Radost je tichá, stejně jako stav štěstí.

Hybnou pákou dějin není pokrok ani biologický vývoj, ani ekonomie, ani žádné jiné důvody, jaké obvykle uvádějí historici různých škol, nýbrž nuda.

I její, na leccos zvyklý žaludek se bouřil, když cítila zápach zvratků. Z něho šly cítit zvraty skoro pořád. Proto se divila, že to s ním ještě táhne. Nuda, kterou pociťovala při pohledu na ten pozvracený ksicht, se jí zmocňovala téměř instinktivně. Neucukla, i když tušila, že dlouho už to nevydrží. Špatná nálada, kterou teď měla skoro denně, ne a ne ustoupit.

Dokud nepoznala v potravinách Zdeňka. Vylučovací metodou dospěla k tomu, že mu dala číslo a spoléhala se, že se jí brzy ozve. Aby mohli dřív začít spolu chodit. Na tamtoho už nemyslela. Beztak ležel právě poblitý v koupelně nebo na záchodě. Zdeněk nepil a v jeho hlase téměř zaslechla něžný tón otcovského hlasu, zatímco toho druhého jemná nit předurčení poutala k pivu, nejlíp ke Kozlovi..

Vítr uchvátil na ulici nějaké smetí, mrštil jím proti oknu a na okamžik ho tam přidržel. Jeden cár papíru plácal do okenní tabule jako pták s jedním křídlem. Potom ho další poryv větru smetl pryč. Stál za oknem a vše sledoval.

Moudře se oblíkla

A prožil-lii jste jediný den, viděli jste všechno. Kterýkoliv den se rovná všem ostatním. Není jiného světla, ani jiné noci. Toto slunce, tento měsíc, tyto hvězdy, toto uspořádání jsou právě ty, ze kterých se těšili vaši předkové a které budou poutat pozornost vašich pravnuků.

Tohle nepíšu, abych spasil svoji du​ši. Nevěřím na nebe ani na peklo. To jsou jenom slova. Po smrti nepůjdu nikam jinam než​ do hlíny. Ale píšu to, abych vám otevřel oči. Abyste šukaly v mládí víc než vaše matky. A nedošukaly se přitom pouze k rozvodu!

Chcete si ze svých kamarádů a kluků nadělat nepřátele? Jen do toho, nebráním vám. Ale nabízejte se jim, nabízejte svá svůdná těla. A riskujte, že vás třeba jeden z pěti odmítne. Nic není důležitější než neumřít jako panna!

Snad byste mi chtěly oponovat? Je načase se přestěhovat do jiné postele, říkáte, že váš kluk je moc starý? Tak klidně jděte. Ale než najdete novou postel, rozvalujte se ve staré!

Dívka s kudlou

Ačkoliv jsem byl vychován, pokud to bylo jen možné, k svobodě a lhostejnosti, stalo se nicméně, že jsem z nedbalosti, jak jsem stárl, silněji přilnul k jistým formám - můj věk totiž je již neschopen usednout znovu do školních škamen a jeho jediným cílem nadále je pouze se udržovat - a zvyk ve mne tedy nepozorovaně v některých ohledech vtiskl svou pečeť tak pevně, že bych pokládal za násilí potlačovat jej.

Bolí mě to někdy, že neumím jako ostatní blogeři perem vládnout, ale ne tolik, abych kvůli tomu proléval hořké slzy. Jsem jako lehký bojovník s úplnou zbraní hned na místě, a tma, kde ostatní třímají pavézu a těžký palcát, prohýbající se pod tíhou jich, mohu udeřit a být zničen okamžitě.

Budu míti vyhráno. I musím vyhrát, neběží tu totiž jen o mě, jde o dobro celého národa, celého nejnavštěvovanějšího českého blogu! To si pamatuj: Co je dobrého, chválí se samo sebou.

Prožíval jsem krásný slunečný měsíc u moře a seznámil se tam s báječnou krasavicí. Nejevila o mne zájem, a já k ní proto vzhlížel jako k bohyni. Ani slovem jsem jí "nevyjevil svou touhu", moje tvář však asi mluvila za mne, takže každý hlupák musel poznat, že jsem až po uši zamilován. Konečně dívka pochopila a také v její tvářince se zračil opětovaný cit - nepředstavitelně krásná podívaná! A jak jsem se zachoval já? Stydím se to doznat - stáhl jsem se do sebe jako hlemýžď do ulity a napohled jsem rázem ochladl. Pozorovala u mne stále mrazivější odstup, až začala, chudinka, věřit, že to všechno bylo u ní jen šálení smyslů. To trapné nedorozumění jí tak zmátlo, že přemluvila matinku k okamžitému odjezdu. A tento zlomyslný kousek, kterým mne vytrestala vlastní povaha, mi vynesl pověst člověka veskrze bezcitného, jak málo zaslouženou, vím jen já sám.

Ještěrka a asplenium

Znáte ten příběh? Ne? Tak to napravte! Je snad popsaný Freudem.

He saw in his dream the courtyard of his house covered with snow, and found two little lizards half-frozen and buried in the snow. Being a lover of animals, he picked them up, warmed them, and put them back into a crevice in the wall which was reserved for them. He also gave them some small fern leaves that had been growing on the wall, which he knew they were fond of. In the dream he knew the name of the plant: Asplenium ruta muralis. The dream then continued, returning after a digression to the lizards, and to his astonishment Delbœuf saw two other little animals falling upon what was left of the ferns. On turning his eyes to the open field he saw a fifth and a sixth lizard running into the hole in the wall, and finally the street was covered with a procession of lizards, all wandering in the same direction, &c.

In his waking state Delbœuf knew only a few Latin names of plants, and nothing of the Asplenium. To his great surprise he became convinced that a fern of this name really existed and that the correct name was Asplenium ruta muraria, which the dream had slightly disfigured. An accidental coincidence could hardly be considered, but it remained a mystery for Delbœuf whence he got his knowledge of the name Asplenium in the dream.

Porno na disketě

Nevinnost vždycky němě volá po ochraně, ačkoli by od nás bylo daleko moudřejší mít se před ni na pozoru: nevinnost je jako němý malomocný, který ztratil svůj zvonek a putuje světem, aniž chce ublížit...

Vlhko a vlhčeji

Na schůzi, kde se projednávala budoucnost opatovické školky, byli shromážděn ctění obyvatelé obce. Paní, která se prohlásila za předsedkyni komise, která rozhodne o osudu budovy, měla světle zelené oči, štíhlou, statnou postavu a skýtala vskutku kouzelný obraz. Hodil se k ní přídomek kurevská kunda.

" ...slibuju předem, že učiním vše, co je v mých silách, aby se tento nádherný plán zdařil," plácala, přestože každý se díval jen na její zadek a prsa. "Všichni jsme jisté zajedno v tom, že rádi přiložíme svou ruku k zvelebení našeho domova. Přičiňme se společně, aby naše uvědomělá obec tonula ve svěžím ovzduší vzdělávací insti...," neslo se dál sálem, ale já už to nemohl vydržet. Přistoupil jsem k pódiu a křikl na ni: "Hej, kundo, školáci budou dutí tak či tak, se školou či bez ní, ale my dva s můžem udělat hezký večer."

Nejspíš byla na podobná extempore zvyklá, neboť ani nehla brvou, jen mě zchladila pohledem znechucení a pokračovala v tlachání. Sálem se neslo znepokojivé mručení i úsměšky. Tak už na mě lidi reagují. Nikdy ne jednoznačně a vždy aspoň trochu negativně. Jako bych přitahoval to, co se projevuje jako hnus.

V celé té ab­surd­nos­ti bor­de­lu a zmat­ku, kte­rý mě ob­klo­po­val, jsem cíti, že její zápal polevuje. Asi jí bylo trapně. Není divu, když si s ní povídá nula, takhle nepřímo, na dálku pár kroků a docela prostořece po ní chce něco, co ona asi jako pedagožka nemůže momentálně vykonávat. Přitom mi bylo jasné, že milence někdy sytí láskou své božské postavy a kundy, leží na znaku, dechem mu na ústech visí a šeptá do něj sprosťárny.

Chápu tě, jsi zmatená

Cestujte, učte se, vydělávejte... to je heslo doby. Reddit, fejs a instáč. Parodie na duševní orgasmy. Druhé heslo zní, že sex je věc, ve které my, lidé, máme držet za jeden provaz... Proto radši čtu než píchám. Vy totiž provaz neudržíte. Na knihách žádám zapomnění, jiné bytí... nebo prostředky, které mě mohou povznést či mi poradí a ušetří čas... Jsem si totiž jist, že jakmile člověk spatří lidi a věci zblízka, prohlédne. Úplně tě chápu, maličká. Jsi asi hromádka pochybností. Horší je ta část z křížovky, že tvoje absolutno, tvůj kluk, nešetří dírku tvé kámošky. Nedbá na věrnost, nepodléhá ani tvojí matce.

Jestli ti jde o nenápadné řešení, pomůžu ti.

Zde je provaz. A padej! Určitě ti na druhé straně bude líp než v plačtivém údolí! Brzy tě navštívím.

Jak tak brilantní mozek, výtečný básník Henri Michaux v padesátkách a šedesátkách, ve Francii léčené existencialismem, mohl vroucně toužit po psaní věděckých knih, které svými poetismy roztříštily vědu na pavědecké báchorky, si nedokázal uvědomit, co páchá za zločinný a přihlouplý čin, je mimo můj dohled. Byl to on, kdo razil průpovídku: radíme si - a jsme bezradní, maximu, která je hlubší než Sokrátova věta. Přitom byl fanfarón, svého druhu trulant, který plakal na rameni milence, že mu došla šťáva. V Paříži košatých lip, na pozadí bílé krajiny, tento příliš pozdě zhynulý kvítek svědčil o marnosti každého zápasu s výrazem. Neboť kdo může být směšnější než ten, kdo se navzdory sebeničení vůbec nerozpadá? Soustava zkažeností stvořených Michauxem by skutečně neměla konkurenci, kdyby požil trošku dýl, kdyby zahlédl něco z rozmazlenosti mileniálů atp. Tento nepochopitelný sybarita odpočívající přes den v nejměkčí a nejpohodlnější lenošce se po nocích dávil absintem, LSD a meskalinem. Mluvil a psal patrně víc pro svou vlastní zábavu než pro druhé.

Chlípnice

Chtěly byste taky kouzelníka, který před publikem tahá z rukávu devět paruk a v posteli vám to udělá na osm způsobů? Tak už déle nečekejte. Vypěstujte si ho, protože to dneska fakt není žádný problém. Jděte do první mateří školky a vyhlédněte si nějakého, který nese znaky šestiletého kohoutka. Má pohled snivý a téměř bojový, nohy rozkročene, v rozkroku se mu telelí moudí, které cítite i přes kalhoty.

Všemožně se ho snažte sbalit. Nenaléhejte ale. Pkud cítite, že ještě není připraven na styk, zbytečně ho nestresujte tím, že si před ním budete šahat na vlasy nebo se nebezpečně předklánět. Dekolt by ho mohl vystrašit. Tím spíš, že zatím zná jen ten maminčin, kojící a předvídatelný.

Narovnám jí údy

Zas jsem na vážkách, co vám mám říct. Možná nějaké pičovny, ty vaše mozečky nasytí, myslím, dokonale. Věděly jste, že za časů Napoleona armáda neměla nádob a že se pilo víno z hrstI? Sudy se otvíraly bodáky... Pro ty z vás, které to neumí, mám vzkaz. Je to stejné, jako když vás nabodne přítel na rožeň...

Nicméně zpátky k tématu. Víno crčelo proudem... zpívalo se, dupalo v rytmu tarantely a hlavně... hlavně se lidi k sobě tiskli. Pilo se, jako pijou prasata v korytě.

Ne jak dneska, v těch tetrapacích.. které přežijou i nálet stíhačky... resp. obal shoří, ale pořád to bude ta trapná krychlička, nevytvarovatelná... ani nerozmačknutelná... aby byla uzavřeno, co je uvnitř, naprosto. A to ani nemluvím o nějakých stupidních výdobytcích vědy, třeba o oxygenoterapii. Koncentrovaný kyslík možná má jakési příznivé účinky na stav pokožky, dodává pleti mladistvý vzhled a osvěžuje... ale totéž s vámi udělá deset minut švihadla nebo půl hodina běhu. Nebuďte měkké. Ale zpátky k válce.

Kdo je roznícen statečností vojáků z časů, o nichž hovořím, nechť nyní pohledí na tvář IT experta. Absolutní parodie na mužství. Ty rozpité nosy, dvojité brady, prázdné oči, pisklavé hlásky. To jsou prostě ksichty a personality, které nic nevědí o jatkách, vzpírání břemen ani o životě, tak jak byste po nich mohly chtít, aby jej dobyly?

Dneska je v módě samolibý uchýlák, který štípe holku do boků a šeptá ji nemravnosti...

Kulatý světe, řeknete si.. proč takovej hulán má větší šanci na zasunutí? Protože proto, ženy jsou zkrátka povrchní bytosti, běhny. Běhají za šancí porodit zdravější mimino.

Nedávno jsem rozmlouval s náhodným kolemjdoucím a jeho milenkou, kteří mi laskavě sdělili podrobnosti o jejich nevěrách: "To, co provozujete, zdaleka není tak nevinná hra, za jakou ji vydáváte... pane, vždyť vy pícháte ženu svého kamaráda... to vám není hanba? A vy, paní, proč jste neposlušna počestnosti k vašemu choti? Co vám u něj chybí?"

"Chybí mi to, co tady u Josepha přebývá," uznala Jasmin.

Zakabonil jsem se. "Paní, nevykládejte mi tu nic o nemravnostech. Vím, že v Království nebeském vám nebude umožněno nic, pro co tady tak horujete, kvůli čemu lžete a klamete."

Když jsme se loučili, na odchodu pronesl k ní tak, abych to slyšel: "Tvoje žebra, vystupující kostičky, jsou lahodné na omak jako žebírka krůty. Nic nad ně." Trapné pokolení.

Pomočený marcipán

Nevím. Prostě nevím, co vám mám vysvětlovat, chtěl jsem se původně vypsat ze svých pocitů, kterak v noci Conor absolutně naložil Kovbojovi, zbil ho jak školáka a shrábl desítky melounů za streamy, jak jsem skoro nespal a jen si celý, směšně krátký meč přehrával v palici, ale... nechám to na jindy... Je zas nový, rok od roku smutnější rok a každý školák (kromě těch vašich) ví, že vylévat kořalku, víno a pivo a vyhazovat knihy jsou těžká provinění... přesto to dělá kdekdo, kdejaký šulibrk... je to strach z božího hněvu, který vás už nesvazuje? Nebo je to jen zhovadilost lidí, jež vede jejich nepopsatelně zhůvěřilé činy? Vemte si třeba ženské... průměrně poví za den 20 000 slov, chlap jen třetinu, a to, co řeknou, obsahuje jen třetinu podstatného z toho, co vypoví chlap. Dává to někomu smysl? Nebo takový šnek? Proč je vůbec na světě? Jako by nestačilo, že zahradní cestičky jsou slizké samy o sobě. Věděli jste, že šneci jsou těžcí přeborníci ve spánku? Můžou spát až tři roky v kuse. Když se vám takhle položí ke skalce, tak co s ním jako uděláte? Zasluhuje umřít. Jak tak o tom přemýšlím, tak teď nevím, jestli by pro některé z vás slečen taky nebylo lepší s dát šlofíka na dobré tři roky (s rizikem úderu do týla). O co byste přišly? Kluk by vás opustil po měsíci, možná po dvou, rodna by to s vámi, coby s Karkulkou, vzdala za půl roku a berňák nejvýš za dva. Probudily byste se jako nedotknutelné Jane Doevé, navíc s nadrženou kačkou. Stačilo by vyjít večer do baru a už by se našel nějaký ochotný nabíječ... Chci tím říct, že všude je hůř. Od Calgary po Luandu, od Sarova po Yangshuo, všude žijí hnusní lidé, kteří vám půjdou po krku a budou vás chtít oškubat z kůže... a každé z vás jde jen o jediné. Mít ho v sobě.

Jedna z velkých chyb je si myslet, že velká láska pochopí, co máme na mysli, co se nám odehrává v kebulce.

Ale to je nemožné. A když máme hlubokou touhu, a srdce se rozdírá o trn, vyhledáme někoho, o kom věříme, že má moc a utiší nás, utře naše slzy, šáhne si na naše pohlaví.. ale to je jen další z řady kritických chyb. Plné zobrazení naší povahy bychom neměli předvést nikomu, o koho stojíme. Osoba, která nás poučí, která nás nebude kritizovat... takovou chceme mít poblíž sebe. Nejspíš je prostě jen dostatečně dobrá... nepotřebujete perfekci, ta vede jenom k osamělosti.. Dále si v žádném případě nemyslete, že se stabilní kundičkou dlouho vydržíte. Stará, děravá loď také postupně mizí pod hladinou a výjimečná tvrzení prostě vyžadují výjimečný důkaz. Pro mě je jediná pravda ta, že touha po nové dírce roste. Jste jako opilí z toho zlatého dolu, který se před vámi otevřel a jste jako nenasytní. A z té nenasytnosti to taky přeženete. Avšak u ženy nesmíte zacházet příliš daleko. S bokovkami. Žena má totiž niternou potřebu mluvit pravdu a taky ji od vás vyžaduje. Nevzpěčujte se jejím dobrým doporučením, protože když její dýka bodne, zabolí to. Nejlepší na ní je, že kdyby se znovu naskytla potřeba, udeří znovu...

Co si myslíš, že chlastáš?

Není důvod, abychom nedělali kompromisy v našem milostném životě.. i tak je děláme všude jinde.

Vezmeš si špatnou osobu.. jen si vzpomeň, jaké to je... Pokud se oženíš, budeš litovat. Ale neožeň se, a budeš toho litovat...

A nad propastí rozkvétá barvínek

Měla tlusté, opuchlé nohy a plochou tvář bez barvy, stará, utahaná kobyla - ale byla to nejlepší prcina, kterou jsem za poslední kvartál sehnal. Dělala číšnici v palačinkárně a řekněme si to na rovinu - byla posedlá sexem. Kromě tohoto trošku uvadajícíh těla vládla vyřídilkou, nesrovnatelnou s kýmkoliv v její věkové kategorii. Takže když jsem ji divoce ojížděl, křičela všemožné invektivy. Až jsem se někdy cítil trapně, jaká volila slova. Bylo to nechutné, zvlášť to vyniklo v angličtině. Na druhou stranu rajcovní. To uznávám. A tak jsme se měsíce stýkali a nikdy nehovořili o pozemských věcech. Vždy to bylo jen o píchání. Dokonce jsem ji dával sto dolarů. Takže nejenom že si užila jako nikdy, ještě si vydělala...

Bože, kolik jich jen zničil?

Pro dívky:

Její ústí jako by leželo v něžném věnečku vaty, načechraném tukem, prohlížej si ten div a nemohl se na něj vynadívat... tak kvůli tomu tolik povyku, kvůli tomu jsou na světě války, hlad i řevnivost.. kvůli takovému drobnému ústrojí, které vypadá, jako by mělo vydechnout naposledy v hrůze, když do něj nacpete tyčku... no co, aspoň je to čisťounké a pěkné, aspoň někdy... a u některé... u ní bylo přímo k sežraní, a tak se naklonil nad ní a jí zacukalo v koutkách zavřených víček...

Neucouvla... nechala se masírovat... občas zavzdychla, zapředla jako kočička.. pak se zas na okamžik do ponořila do soukromého prožívání.. když otevřela oči, mrkl na ni... jako spiklenec.. aby věděla, že jsou si blízko... a ona to věděla, protože se taky tak hezky naň usmála.. tak se směje jen žena, která je momentálně aspoň na deset minut šťastná... klidná, utišená a v bezpečí... vše je v pořádku, pomyslil si...

Jenže následující týden si nepozvala na rande jeho, nýbrž kolegu z práce, Jáchyma... Sledoval je v přímém přenosu z home office kamerkou, kterou nenápadně nainstaloval do poličky s knihami...

Vrhli se nad sebe hned u dveří a v ložnici už píchali jako nadržené opice. Pravidelně, lhostejně, rituálně... bylo to o dost jiné než s ním, akorát ještě víc sténala, působila jako nevěstka hlučně... byl by rád nad tou ránou napsal rukama znamení.. jako že je nešťastný, zhrzený milenec... ale místo toho se dál proti své vůli jaksi díval na umdlévající šuk, který brutálně narušoval chod její vagíny (aspoň se mu zdálo)... a ona se jako hladina dál čeřila a dál přijímala jeho zrudlý nástroj... v jednu chvíli zvedla ruce, jako by klesajíc umírala... a bělostná pokrývka se jí semkla z prsou níž... jako voda, která podemlela mlýn, se rozprskla o stavidla jejího dechu... frkajícího jak březí kobyla, v tom se zatřepetala... lomozně se vypjala... líbala ho, kousala v divém chvatu, přirážela ho k sobě blíž, ohrožená, a zas mu v záškubech drhla celá pryč vlasy, a to zas připomenulo jemu za monitorem divoké husy se zlatými zobáky v mlze vzlétající nad bařinou, jejich klikatý let za potravou...

Pro chlapce:

Děvče jako lusk, řeknou lidé, škoda takové pro papírnictví. Zrovna se probírala stuhami, o něco později zkoušela, jestli píše nová sada propisek.

Řekněme - pohlavní závist, řekněme - žárlivost, řekněme - chtíč, nebo neříkejme nic a pozvěme tu babu na kávu. Ona pochopí, že ji chceme. Že jsme na světe jen proto, abychom děvče jako lusk obskočili, udělali ji děcko a pak po zbytek života trávili s ní sedm dní v týdnu v šedivém paneláku.

Když už šukají, nahmátá si hezky její zápěstí, puls nitkovitý, agónie, skoro orgasmus... chtěla by orgáč, ale místo toho z ní vyleze a nutí ji, aby mu honila.

Já si nic nepředstavuju. Já vím, že takové jsou všechny. Už jsem jich totiž pár měl, abyste si nemysleli, že jsem úplný a čistý panic.

Šukal ji po svém, těžce a neodvratně... třeba se jí to líbilo... ale možná by se jí líbil každý kokot v dírce, takové už jsou ty mladé holky... žije v bídě bez otce u matky alkoholičky, která má šestnáct hrubého, v pátky chodí tancovat na Stodolní, pak se není co divit, že si musí nechat naložit od borca, kterého vidí prvně v životě... a ještě u něj v káře... zaparkované před hospodou... na zákazu parkování...

"Ano, já vím, zní to směšně, když to tak vykladám, ale je to tuze smutné, pane, tuze smutné," prohlásil muž sklesle.

"Vždyť nic není nevhodného na mladé a rozbouřené sexualitě," namítl ten druhý.

"To ne. Ale tohle nemá mnoho valně společného se sexualitou. Když prcají k sobě připuštění králíci z oblastí, které k sobě v přirozených podmínkách nemohou dospět, taky to nenazvete sexem."

"Problém je v tom, že chlapi jsou zvrhlí neřádi...jsou to výlupci dneska. Když nesedí za katrem, ti na svobodě neví pomalu, k čemu se používá anténa a neopraví prasklý řemen na pračce. A když tam sedí, jediné, co se v base naučí, je jak vybírat domy, nebo jak krást auta apod," stěžoval si ten druhý.

"Neviděl bych to ještě tak černě. Myslím, že někteří prostě strašně trpí a cítí se pak v právu... v právu dělat cokoliv. A potom jsou tu věci, které ani žena neunese... nechá je plavat... a oni se zničí - nebo v horším případě zničí ji, tchýni i jejich zahrádku."

"To je trošku fikce, nemyslíte?"

"Fikce je tou nejreálnější podobou reality. Něčím skutečným. Co nemá se skutečností nic společného."

"Paradox potvrzující nepotvrzené? Skoro jak to stojí v úlisném Curryho paradoxu?"

"Vůbec ne. Copak musíte prodělat každou lidskou bolest, abyste si ji mohl vymyslet nebo ji znázornit? Úplně postačí vypouštět duhové bubliny té bolesti - a ona neodvratně přijde. Návštíví vás během dne, i když jste ji jako džin přivedl na svět za hluboké noci. A na rozdíl od skutečnosti nikdy nevyhasne. Bude vás provázet nadreálnými steny až do konce, až za konec konce."

Jestli Bůh žije, určitě je na kapačkách

Velicí duchové nedovedou než obyčejně tvořiti to, co vidí v zrcadle, přes čočky jejich vnímání, totiž jakési podobenství jich samých, toho, co reflektují skrze čivy svého nápadně pokřiveného mozku. Nemohou si převelice pomoci, neboť každý opravdový tvořitel tvoří k obrazu svému a podobě své. V minulosti se takto snadno dalo rozlišit mezi duchem pouze prostředním a titánem. Kdežto duch prostřední se zalíbil každému a většina snesla jeho průměrnost se zalíbením, génius byl zatracován, ne-li začasté hnán k mravní odpovědnosti za činy, které rozpoutal v materiální sféře života svým ryze ideálním způsobením v umění. Protože přijímaný autor neměl ani zvláštní zásluhy, ani zvláštní neřesti, mohl se snadno uchlácholit svým nevýrazným úspěchem a zalézt si zas do nory spokojené existence. Nadpřirozený tvořitel nemohl této kličky využít, neboť byl odsouzen k doživotnému utrpení mezi měšťáky a zlatokopeckými kurvičkami. Byltě citlivější než ostatní, nemohl utéci se ani k přetvářce, poněvadž ta by ho vysušila zevnitř a poničila jeho systém hodnot. Zbývalo mu jediné. Tvořit a doufat, že za několik let či desítek přijde jeho čas. Konečně (možná) lidé budoucnosti zahlédnou cípek jeho jakoby zdrogované mysli, lem jeho proměnlivého kabátu tvořivosti. V takové beznadějné naději tedy žil a nezřídka se stalo, že v ní taky umřel. Pokud ale náhodou přežil útlak společnosti a stvořil svou vizi, ta přežila po výtce až do zrodu internetu. S internetem zhasla veškerá naděje a svět utonul ve tmě.

Kurvy dneška přece rozum nepotřebují. Potřebují si jen dobře zašukat a doufat, že na ně miláček převede firmu. Jejich slabé postavy zápolí s představami, co bude, až je ten jejich pustí k ledu. Co když nebude nic, jako nic extra oproti dřívějšku, je ani nenapadne. Vrátí se k tomu, co uměly nejlíp. Kurvit se.

Podvodnice

Proč se třeba v malbě oslavují Monticelli a Ingres a ne takový Jan Steen nebo naprosto dobu předběhnuvší Brouwer? Protože akademici bez estetických měřítek dávají přednost srozumitelným barvám a moderní perspektivě před konzervativní paletou, vesměs chiaroscurem a tvářemi vyjadřující šílenství, smích, hrůzu nebo zuřivost, každopádně strašlivé emoce.

Na lodi potkan k potkanu se lísá,

po lásce k němu přivoní:

počkej, vždyť já jsem potkan a ty jsi

obyčejná krysa!

Uveďme průměrné nebo třeba i lepší plátno Alfreda Monticelliho.

Jak vidíte, zde výjev téměř stojí. Nebýt psovoda, byl by úplně zmrzlý. Kdo je naneštěstí barvoslepý, díky naprosto splývavým kombinacím barev nejspíš (určitě) vidí jen pruh pěšiny v lese.

A teď Brouwerovy opilce:

Tady naproti výše znázorněnému jsme svědky kulminace při popíjení. Blíží se hodiny, kdy se zavírá krčma. Ti, kdo ještě neodpadli, odpadnou po zamknutí vrat.

Osamocený piják vzniklý kolem roku 1630 snad sloužil jako podklad k emotikonu "troll face" z páté epizody třetí série Black Mirror z roku 2016 nebo tak nějak, která mezi fanoušky získala status kultu. Zde každá jednotlivá postava by mohla vyprávět příběh, ale dohromady jsou, uznejte, speciální. Jako skupinka Baníkovců, kteří zavítají na meč Sparty bez ochranných přileb a obušků.

Et vobis, feminae, dixit Dominus, ut liberos gigneretis

Avšak ani toho není potřebí. Narozeniny dnes slaví váš jediný blogerek! Dejte mu darem polibek a rozevřený závojíček! On vám napíše ódu na kundu!

Když se Hospodinův Adam, třetihorní předek se šimpanzí čelistí a kamenným mlatem v opičí ruce, poprvé zasmál, tím prokázal se člověkem. Když měl poprvé techtle mechtle s Evou, lasturkou obdařenou, všude kolem nich to vonělo jako ve výběhu opic. Smál se často a rád, když spolu dováděli... a tím radši, čím častěji se prodíral rukama jejími chomáči vlasů a sál její vzrušené bradavky.

Právě si po obědě četla knížku a u toho jí sjela ruka do kalhotek, nic neobvyklého. Čte dál a po chvíli cítí, že brzy přijde orgasmus. A přišel. Trvalo jí to asi pět minut, až do poslední chvíle si při těch příjemných pocitech četla a pak se propnula, zavřela oči a byl tu ten pocit z nejpříjemnějších.

Ne, samozřejmě, že takhle snadno nedosáhne orgasmu každá žena. Ale ona není každá žena.

Jev domina

přej a bude odepřeno

chtěj a bude nesplněno

nesuď a budeš souzen

zabij a budeš rád

že nemáme trest smrti

teda aspoň v téhle zemi ne

penis je fuj

a vagína je boží

vystrč jedno na ulici

a uvidíš proč

Je to ta druhá od okna, vidím ji z ulice, jak klímá s otevřenými ústy, zpocena únavou, a hlava se jí klátí jako neživá. Není taky divu, vždyť pracuje na plný úvazek v bordelu. Její jméno není pro náš příběh podstatné, povím vám jej ale. Patricie. Patricie Běhounková. Narodila se snědé matce a českému otci v říjnu 1994 a provozuje takový druh sexu, že by ukolébala dokonce i blázny do léčivého spánku. Důležité však je, že je v kurzu. Chlapi na ni letí kvůli velkým trojkám a sladkému úsměvu. Patnáct, šestnáct i dvacet dní v měsíci trávi noci v práci. Někdy spí v posteli, jindy se válí bez šatů po zemi. Ztrhána únavou po náročné dvanáctihodinové šichtě. Má i třicet chlapů denně. Není se tedy co divit, že je málomluvná a často vypadá, jako by ji přepadala mírná deprese. Když se jí někdy milenec zeptá, jak se po čísle cítí, odpovídá zcela popravdě: Jako zkopaná k smrti. Ze všech hodin denních je jí nejmilejší jitřenka, to se ještě může rozvalovat v loži (nebo na podlaze) a nemusí do sebe přijímat kluzké pyje.

Je něco pravdy na tom šprochu, že Mike "Železný" Tyson byl největší myslitel 20. století, když prohlásil, že tento svět není pro tvrdé chlápky, ale pro přemýšlející chlápky. Nebo tak nějak to v rozhovoru řekl.

Popraskaná

Jeho otec byl majitelem jedné restaurace, která patřila k takzvaným lepším dýzám Nového věku gádžů. Srocovali se v ní gangsteři z Rumunska a zkrachovalci z severní Moravy. Chodil jsem tam i já, stuprum, tancovat s místními samičkami se snědou pletí. Restaurace, kterou řídil, ale měla jednu zvláštnůstku. Byla na kolečkách, takže ji klidně mohli z hodiny na hodinu převézt na druhou stranu města. Týhle mnohonásobné finty (nepříjemné jako hra se škraboškami, kdy jeden pořádně neví, kdo je kdo) výustily ve zmatenou hru na schovávanou mezi členy Gangsterů a obyčejnými grázly, kteří v ní taky prali špinavé prachy.

Víření vloček za oknem se podobá víru vzdušných částic v urychlovači.

Lidé, pasanti, utváří kolem vroubení sněhu beztvarou a kruhovitou sedlinu stop,

občas se zaboří a otisknou hlouběji, než se kdy podařilo duchu bloudícímu jen v éteru,

tehdy víme, že tudy prošel obzvlášť tělnatý člověk, snad muž mezi čtyřícítkou a padesátkou, kterému se zdá, že už brzy z života odejde a že vše dobré jednou pomine...

Ústav pro analýzu moči

Třeba byl odjakživa záletník a plagiátor, mistr falešných emocí, ale mohlo to vůbec překvapit u muže, který ve svém nitru tušil, že drama (byť rozdrásávající duši sebevíc) je cyklické? Tváře se měnily a měnily, ale příběh zůstal v podstatě stejný.

Vše bylo už někdy řečeno, vytrpěno, vyšukáno. A když to jednotlivec věděl, bylo se co divit, že se láska stala mechanickou? A v podstatě o náhradu žebrající?

Zas jen další svezení na kolotoči, mění se jen místa, ale další rozmazané kulisy s obličeji usmívajícími se a s obličeji posmutnělými najdeš v Chodově i v Zakopaném.

Spíš ho zajímalo, co dělá Olga. V jejím divokém vězení, v lůně, tam všechny mapy končí a začíná hádanka všech hádanek: prošla debobrizací nebo je bobr? A tak dál, ptají se všichni... my víme, že je to fuk, i prales může zapálit požár a tak dál...(a dokonce požár vznítí spíš prales než poušť, no ne?)

Kepač

Prý se narodil spisovatel před víc jak sto léty. To vím taky, že se narodil a asi ne jeden. Toto zamyšlení připište na vrub Karlovi Čapkovi, titánu mezi poctivými řemeslníčky. Jako spisovatel si liboval v manýře, (tak sorry, ale když jsou všichni jeho Listopadi a Čtvrníčci a Sekerové předvídatelní a plastičtí jako moji sousedi, čapkovský výhybkář je hubou i vlivem doktor chirurg v bleděmodrém a každá Olga je tak trochu vytáhlá, klackovitá snílkyně bez smyslu pro realitu (což je už tím tuplem nemyslitelná vlastnost v ženském pokolení), tak vůbec nevynikne postava, lyrický subjekt, hrdina, nazývejte si tu figurku, jak jen chcete,) jako fotograf vůbec v utahanosti, zemdlenosti, ve statické malomyslnosti, v naddimenzionálním vyvýšení nepodstatného. Jediná dobrá prácička je snad jeho mladická, takřka floutkovská Krakonošova zahrada, kdy si aspoň nehraje na filozofa, místy pasáže v cestopise. Jeho psaní má samozřejmě ohromný vliv jako literární cvičení, ale pochybuji, že se kdy najde autor, který bude schopen v tom přehršli významů a obrazů něco pro sebe zužitkovat, neboť by zpracování zabralo přinejmenším dva životy. Za sebe říkám, že mi stačí 30 minut soustředěné četby jeho díla a div že se mi hlava nerozskočí, tolik je tam přesahů, aluzí a zbytečností. Až skončí tato pokrytecká idolatrie a apotéoza tvůrce, začneme si o to víc cenit velkého úpicko-svatoňovického Čapka jako občana, neboť pro státnost a identitu národa, pro vlast učinil patrně víc než všichni jeho současníci i potomci. (S výjimkou Havla).

Huňatý pyj

Na Martinu pokožku dopadaly hřejivé paprsky slunce, které sem pronikalo majestátním oknem v koupelně. Právě vystupovala z lázně, která její už tak dost hebkou pokožku činila ještě hebčí.. a když se sušila ručníkem, dokonce si prozpěvovala starodávný nápěvek Chodů. Tiskna si paže blíž k nosu, představovala si, že chutná po nizozemské čokoládě.

Sotva se osušila, nahá vstoupila do ložnice. Tam už ležel její bratr, který si honil ztopořeného. Skočila za ním do pelíšku. "To, co jsme udělali," šeptal, když ji líbal na tvář. "To, co jsme uděla-li…"

Obemkla ho svýma nohama, on vstoupil do jejího vězení a jeho polibky se stávaly čím dál ohnivějšími. Začal něco mumlat, něžnůstky asi.

"Můžu s tebou šoustat věčně," říkal jí - a jeho tón byl něčím mezi oddaností a výhrůžkou. "Neexistuje nic, k čemu bych tě nedokázal přinutit. Neexistuje nic, co bys neřekla. Mohl bych tě šoustat pořád.

Bude jeho hračka, čubka, manželka, bohyně... zaplní v ní každý otvor, na věky věků... bude jeho majetek, bude ji uctívat, obrátí ji naruby, myslel si. Byli jako dvě ješterky, které si třením vyměňovaly šupiny.

Nepovídej, saj

"Přijmi odpovědnost. Bolest…" brblal si pod fousy. "...a slávu, pochopitelně."

Dívka se na něj letmo podívala. "Co jsi říkal?" špytla.

Rád se ni díval. Pozoroval ji často, když spala, s ohromným zaujetím. Toužil do ní zrána vnikat škvírkami i jen tak se rozvalovat na jejím masitém hrudním koši. Vážila dobrých sedmdesát kil.

"Nic, vlastně nic. Jen že jsem rád, že jsi má."

"Aha, tak to jo. Slyšela jsem bolest. Slávu. Co to má znamenat, Antone?"

Pokrčil rameny, jako by to na něj nemělo naprosto žádný dopad. Ale viděl v tom prostinkém gestu najednou svou vlastní mrzkost. Je jeho přítelkyně a on ani neuzná, že s ní píchá jen proto, že se o to vsadil s kamarády z hospody. Před pěti měsíci vyhrál sázku, že ho pustila do své postele s baldachýnem.

Dírky mladých dam

Prostor podobně jako čas patřil do jiného příběhu. V tom našem se jeden mírně asociální, asi pětatřicetiletý egoista, bývalý gambler, pohupoval na židličce v bohem zapomenuté chatce na okraji Adršpachu. Pojednou se přestal kymácet a setrval bez hnutí celou věčnost, vítr za okny fučel v prudkých poryvech a přinášel zvuky, které do této chvíle neslyšel. Snášel se ďábelský sníh. Všude, myslím tím všude, vládlo bílo bez hranic. Jak byste asi reagovaly, kdybyste věděly to co on? O čem nikomu nemohl povědět, co nemohl ani sám před sebou přiznat. Kdo by ho viděl, myslel by sis, že je vnitřně rozložen, ale tady se jednalo z psychologického hlediska pouze o efekt pouhého vystavení asociací a vzpomínek a dobrých a ani ne tolik špatných tahů, tzn. co už mozek zná, onálepkuje jako dobré. Byl to sice úplný magor, který pil kořalu od jedenácti, ale byl nešťastný, a nešťastným se prý nemá měřit příliš hrubým metrem. Byl to svého druhu umělec. Umění je totiž možno vkládat do všeho. Však víte, třeba já miluji krásu a vím proto, že tenhle blbeček jí měl nadměrně. Už jen jak se zastavil v kymacení na té židli. Jako by čas kolem něj dočista zastavil. Chyběl mu jen do pahýlů thyrsos bakchantky, ověnčení hrozny nebo vavřínem a byl by kompletní. Kompletní satyr. Stejně mi přišel skvělý. To možná proto, že z obou pohlaví jsme my to tragičtější. Tragika má hloubku, zatímco štěstí je plytké. A taky mám ještě jedno moudro - minulost vždy psali muži. Tenhle kozel patřil minulosti. A vy, dámičky, vy jste pro mě budoucnost, kypící možnostmi, budoucnost jste vy, ženy!

Dělobuch soudnosti

Proč si libuješ v takových fantaziích? Jestli něco, tak se odehravý pravý opak. Tvůj kluk od tebe odejde a tobě nezbude než si začít něco s Kristánem, s fotografem, který se vyžívá v prznění nevinných modelek...

Už snad víš, že mysl je rozdělena na dvě části, na jezdce a slona, přičemž úkolem jezdce je sloužit slonovi. Jezdec je naše vědomé uvažování, slon zbytek. Žiješ vlastně v nevědomí - a co děláš, je to, co dělá tvůj akrobatický slon. Pokud stojí za pár šupů, tvůj život stojí za velké hovno. Čím je tvoje slůně větší nekňuba, čím je hravější a nezodpovědnějšíš, tím míň o sobě a svých možnostech víš a tím spíš skončíš ve škarpě. Slona ovšem nečeká žádná moudrost.Kdepak, žádná vyzrálost tě už nečeká, jenom stáří, neb na konci cesty není nový rozpuk, nýbrž souhrn frustrací a soužení zprvu nepatrného, pak velmi brzy nesnesitelného. Kdo ví, jaké to je, nemoct si skrze zkrácené šlachy ani nazout ponožky, kdo ví, jaké to je, když s tebou pečovatel chodí až k míse a svlíká ti gatě a zas ti je navléká, ví, že právě to je stáří. Kdo měl zpíčenou sestru, která už ve třinácti rozpalovala půlku vesnice, která měla už ve třinácti lýtka a prdel jak třicelitá první milovnice, ví, že díky ní prožil hezký život, mohl být štastný za tu krev, která kolovala i v jeho žilách a to ty jeho mohly být třeba i žilami heroinisty.

Úplavice

Když spala, spala hluboce jako Alenka za zrcadlem, a když se probudila, podobalo se to snu, tma a příjemné uspokojení, to první díky zataženým závěsům, v nichž skulinami viděla, že nebe je stále ještě potemnělé, to druhé díky vědomí, že její nabíječ je vedle ní a je v ní. Jedna jeho ruka spočíval na jejím prsu, druhá ji nadzdvihala nohu, aby si usnadnil vnikání. Pronikl do ní šikovně, ani ji nevzbudil, ale uvelebil se v ní a zvolil si tu nevyježděnou, panenskou cestu, kterou by se mu, být vzhůru, snažila rozmluvit z obav před nepohodlím. Po pravdě řečeno, žádné nepohodlí se nekonalo, ačkoli pocit se naprosto nepodobal ničemu, co kdy prožila. Líbal ji na krk a lopatky, prchavými polibky, jako by si neuvědomoval, že je vzhůru. Dala mu to najevo vzdechem. Jeho pohyby zpomalily a ustaly, ale ona tlačila hýždě zpátky proti jeho dorážení, zasouvala tu jeho naběhlou, s peněm posetým žílami, odulou kuriozitu s karmínovým žaludem až k samé hranici únosnosti análu, která v tomto případě neexistovala. Přijímala ho úplně a on zatím hnětl její kozu s naléhavostí laboranta. Dělalo to z něj téměř dokonalého milence. Pomalého a jistého.

Legíny nacpané v ústech

Přezdívali mu Přinašeč slz. Seděl teď mezi jejíma nohama, nohama babizny s vícero prsy, jako sedí batolata před maminkou na dece v parku, a snažil se sníst kousek jejího chodidla. Děsila ho obava, že už zapomněla, jak chutná pevný stisk jeho řezáků na její plosce, jak erotický je to pocit. K jejím nohám, kolenům a holením ostatně pociťoval hlubokou lásku, podobnou lásce oddaných žen, které se bojí, že budou odhaleny, a proto procházejí životem se sklopenýma očima. Tyto dvě postavy v přítmí pokoje snadno podláhaly svým vášním. A jak známo, kdo za tohoto života příliš podléhá svým vášníma, narodí se příště jako žena - za trest. Tísnila je ovšem nedůvěra k nim samým. Báli se, že se navzájem nelíbí, i když se jí snažil od údů sníst. Silně páchla po zvířeti, které jí zrodilo. Na místě, kde brzy ulehli v krvesmilném svazku, byl třikrát vypuštěn beránek a tam, kde naposledy složil svou nevinnou hlavu, do ní vpustil proud spermatu.

Kuřba za čtrnáct korun

Píval láhev za lahví, neměl dna, neměl už ani příznivé podmínky pro vznik spojů v drahách mozku... ovšemže byl stokrát a tisíckrát lepší než nejlepší její chlap, ale pil úplně do ztracena... chvíli si to převracela v hlavě. Udělal by mi děťátko, které by mohlo kandidovat na prezidenta nebo se aspoň stát hlavou financí ve státě? Odpovědí vždy bylo rozpačité, pro ni trapné "ne".

Jakou nepřízní náhod jsem ho nepotkala v šestnácti, kdy ještě nebyl tak vypitý? lamentovala v duchu. Mám husí kůži, když si vzpomenu na to, co vyváděl naposledy. V šestnácti mohl snad vzbuditi svým housečím vousem zájem kuchařek ze učňáku, ale můj? Přitom si uvědomila, že jí by bylo čtrnáct a že na tom se svými kozami nebyla o mnoho lépe.

Nejhorší na ní bylo, že si neholila nohy, vůbec nikdy...a že nosila růžové oblečení. Růžová barva je barva selat. To si s trpkostí připomínal, když s ní seděl, jako tradičně oděné v růžové, na zahrádce restaurace. Včera pršelo a jestliže se nemýlil, a to on zřídkakdy, bude dnes taky pršet. Přesto ho vytáhla na panáka. A on jako panák šel úplně poslušně. Doufal, v nejnitenějším skrytu duše věřil, že dostane odměnu v podobě večerní lásky. Bez reptání a výhružek že ji bude moci mít. Táák, to by bylo. Hodinku posedí, pokecá o nesmrtelnosti chrousta a večer ji ohne. Geniální plán.

Péro za kalhotkami

Chodila po výčepech a pila jednu hruškovici za druhou. Tu ho uviděla v nějaké podzemní nálevně. Byl to cápek, jenž maje jazyk ven vyplazen a oči zvlhlé prodléval nad svou sklenicí pálenky. Vypadal jako každý druhý opilec, ale něco v jeho vzezření ji varovalo. Celá jeho vychrtlá postava měla v sobě zvláštní půvab dlouho v zajetí držené šelmy.

On zatím postřehl její lasičí pohled.

Což je tak pošetilý, aby věřil, že mladé oslice hýkají lépe starší? Chvíli se na ni neutrálně díval a pak ji pozval na skleničku.

Po několika měsících jí u snídaně řekl:

"Bývala jsi vždycky nadšenkyní času, ačkoliv je jisté, že pomíjíš věcí věčných... jako je náš úžasný sexuální styk, jenže cokoliv v souvislosti s naším vztahem činíš, činíš to tak nedobře, že si pohneš hmotou mozečku a budeš až do konce života úplně blbá... tím nemyslím, že bys neuměla chlapovi udělat dobře, to ty umíš, ale zároveň... se mu vtíráš do soukromí... to on nechce... chce jen vykouřit a jít na kutě nebo si zahrát šipky s kamarády do baru U opilého dráteníka. Pochop to už. Nebuď lísavou kurvou, buď jen kurvou.

Nelibuji si v okázalých kouscích oddanosti, jsi sama už v letech, kdy nemusíš svou dírkou představovat zázraky. Tak mi dej volnosti, prcino. Jednou neumývej nádobí a radši se proleť za šamstrem, který ti ji vymete."

Bylo mi kolem šesti. Holky ze školky mě do své společnosti moc nebraly. Nebyl jsem jich hoden. Cucal jsem si prst. Až v sedmi jsem měl první pusu. A brzy k tomu přibylo i první ošahávání. Nevím, už jak se jmenovala, ale byla růžovoučká. Jako má budoucí nevěsta. Hypotetická, rozumíte. Mlaskala při tom jako prasátko. Nastoupila jen v šatičkách, já byl zas jen v trenýrkách. Leželi jsme na takových obřích blocích nějaké skládačky. Víte, jak devatesátém čtvrtém vyráběly stavebnice do školek, no ne? Byl to nejhezčí polibek mého života. Během dvou úderů srdce se mi postavil do plné velikosti. Za punčochami mě malinko tlačil, ale to ona cítila. Dotýkala se mě tam a na kouličkách a slastně vrněla. Byli jsme jako dvě štiky, které vyvrhli na břeh a ony klouzaly po zemském povrchu. Nebyli jsme tehdy ale dost stateční... k sexu ve školce nedošlo, což si budu do konce života vyčítat.

Nekňuba

Teprve jsem se probral z bezvědomí!

Chtěl jsem ji zasypat deštěm polibků, aspoň její prostředek. Ale ona šla na manikúru. Údajně. Nejspíš šla za jiným borečkem. Chcete snad ode me kresbu uhlem, představující jakýsi tanec smrti, ohavnou fantasii nevalného provedení? Něco nechutně nepovedeného? Kde ji zachytím nahatou jak Evu? A nebo hovno.

Budou dvacátá léta, ta nostalgie, co? Takže oblek, cigará, páč neškodí a nebudou. Mafii k moci. Říkám si, jestli vyměníme elektrické žárovky za kerosinové lampy... Zvuk se dostane do filmu, rozhlas do povědomí posluchačů.

Trh, trh a ještě jednou trh. Poroste až do nadzemských výšin...