Prý se narodil spisovatel před víc jak sto léty. To vím taky, že se narodil a asi ne jeden. Toto zamyšlení připište na vrub Karlovi Čapkovi, titánu mezi poctivými řemeslníčky. Jako spisovatel si liboval v manýře, (tak sorry, ale když jsou všichni jeho Listopadi a Čtvrníčci a Sekerové předvídatelní a plastičtí jako moji sousedi, čapkovský výhybkář je hubou i vlivem doktor chirurg v bleděmodrém a každá Olga je tak trochu vytáhlá, klackovitá snílkyně bez smyslu pro realitu (což je už tím tuplem nemyslitelná vlastnost v ženském pokolení), tak vůbec nevynikne postava, lyrický subjekt, hrdina, nazývejte si tu figurku, jak jen chcete,) jako fotograf vůbec v utahanosti, zemdlenosti, ve statické malomyslnosti, v naddimenzionálním vyvýšení nepodstatného. Jediná dobrá prácička je snad jeho mladická, takřka floutkovská Krakonošova zahrada, kdy si aspoň nehraje na filozofa, místy pasáže v cestopise. Jeho psaní má samozřejmě ohromný vliv jako literární cvičení, ale pochybuji, že se kdy najde autor, který bude schopen v tom přehršli významů a obrazů něco pro sebe zužitkovat, neboť by zpracování zabralo přinejmenším dva životy. Za sebe říkám, že mi stačí 30 minut soustředěné četby jeho díla a div že se mi hlava nerozskočí, tolik je tam přesahů, aluzí a zbytečností. Až skončí tato pokrytecká idolatrie a apotéoza tvůrce, začneme si o to víc cenit velkého úpicko-svatoňovického Čapka jako občana, neboť pro státnost a identitu národa, pro vlast učinil patrně víc než všichni jeho současníci i potomci. (S výjimkou Havla).
Žádné komentáře:
Okomentovat