Ačkoliv jsem byl vychován, pokud to bylo jen možné, k svobodě a lhostejnosti, stalo se nicméně, že jsem z nedbalosti, jak jsem stárl, silněji přilnul k jistým formám - můj věk totiž je již neschopen usednout znovu do školních škamen a jeho jediným cílem nadále je pouze se udržovat - a zvyk ve mne tedy nepozorovaně v některých ohledech vtiskl svou pečeť tak pevně, že bych pokládal za násilí potlačovat jej.
Bolí mě to někdy, že neumím jako ostatní blogeři perem vládnout, ale ne tolik, abych kvůli tomu proléval hořké slzy. Jsem jako lehký bojovník s úplnou zbraní hned na místě, a tma, kde ostatní třímají pavézu a těžký palcát, prohýbající se pod tíhou jich, mohu udeřit a být zničen okamžitě.
Budu míti vyhráno. I musím vyhrát, neběží tu totiž jen o mě, jde o dobro celého národa, celého nejnavštěvovanějšího českého blogu! To si pamatuj: Co je dobrého, chválí se samo sebou.
Prožíval jsem krásný slunečný měsíc u moře a seznámil se tam s báječnou krasavicí. Nejevila o mne zájem, a já k ní proto vzhlížel jako k bohyni. Ani slovem jsem jí "nevyjevil svou touhu", moje tvář však asi mluvila za mne, takže každý hlupák musel poznat, že jsem až po uši zamilován. Konečně dívka pochopila a také v její tvářince se zračil opětovaný cit - nepředstavitelně krásná podívaná! A jak jsem se zachoval já? Stydím se to doznat - stáhl jsem se do sebe jako hlemýžď do ulity a napohled jsem rázem ochladl. Pozorovala u mne stále mrazivější odstup, až začala, chudinka, věřit, že to všechno bylo u ní jen šálení smyslů. To trapné nedorozumění jí tak zmátlo, že přemluvila matinku k okamžitému odjezdu. A tento zlomyslný kousek, kterým mne vytrestala vlastní povaha, mi vynesl pověst člověka veskrze bezcitného, jak málo zaslouženou, vím jen já sám.
Žádné komentáře:
Okomentovat