Jeho otec byl majitelem jedné restaurace, která patřila k takzvaným lepším dýzám Nového věku gádžů. Srocovali se v ní gangsteři z Rumunska a zkrachovalci z severní Moravy. Chodil jsem tam i já, stuprum, tancovat s místními samičkami se snědou pletí. Restaurace, kterou řídil, ale měla jednu zvláštnůstku. Byla na kolečkách, takže ji klidně mohli z hodiny na hodinu převézt na druhou stranu města. Týhle mnohonásobné finty (nepříjemné jako hra se škraboškami, kdy jeden pořádně neví, kdo je kdo) výustily ve zmatenou hru na schovávanou mezi členy Gangsterů a obyčejnými grázly, kteří v ní taky prali špinavé prachy.
Víření vloček za oknem se podobá víru vzdušných částic v urychlovači.
Lidé, pasanti, utváří kolem vroubení sněhu beztvarou a kruhovitou sedlinu stop,
občas se zaboří a otisknou hlouběji, než se kdy podařilo duchu bloudícímu jen v éteru,
tehdy víme, že tudy prošel obzvlášť tělnatý člověk, snad muž mezi čtyřícítkou a padesátkou, kterému se zdá, že už brzy z života odejde a že vše dobré jednou pomine...
Žádné komentáře:
Okomentovat