Prostor podobně jako čas patřil do jiného příběhu. V tom našem se jeden mírně asociální, asi pětatřicetiletý egoista, bývalý gambler, pohupoval na židličce v bohem zapomenuté chatce na okraji Adršpachu. Pojednou se přestal kymácet a setrval bez hnutí celou věčnost, vítr za okny fučel v prudkých poryvech a přinášel zvuky, které do této chvíle neslyšel. Snášel se ďábelský sníh. Všude, myslím tím všude, vládlo bílo bez hranic. Jak byste asi reagovaly, kdybyste věděly to co on? O čem nikomu nemohl povědět, co nemohl ani sám před sebou přiznat. Kdo by ho viděl, myslel by sis, že je vnitřně rozložen, ale tady se jednalo z psychologického hlediska pouze o efekt pouhého vystavení asociací a vzpomínek a dobrých a ani ne tolik špatných tahů, tzn. co už mozek zná, onálepkuje jako dobré. Byl to sice úplný magor, který pil kořalu od jedenácti, ale byl nešťastný, a nešťastným se prý nemá měřit příliš hrubým metrem. Byl to svého druhu umělec. Umění je totiž možno vkládat do všeho. Však víte, třeba já miluji krásu a vím proto, že tenhle blbeček jí měl nadměrně. Už jen jak se zastavil v kymacení na té židli. Jako by čas kolem něj dočista zastavil. Chyběl mu jen do pahýlů thyrsos bakchantky, ověnčení hrozny nebo vavřínem a byl by kompletní. Kompletní satyr. Stejně mi přišel skvělý. To možná proto, že z obou pohlaví jsme my to tragičtější. Tragika má hloubku, zatímco štěstí je plytké. A taky mám ještě jedno moudro - minulost vždy psali muži. Tenhle kozel patřil minulosti. A vy, dámičky, vy jste pro mě budoucnost, kypící možnostmi, budoucnost jste vy, ženy!
Žádné komentáře:
Okomentovat