Souboj

V malebném městečku uprostřed lesů žil muž jménem Karel, který měl neobvyklou zálibu – sbíral housenky. Od dětství ho fascinovaly jejich pestré barvy, pomalé pohyby a proměna v motýly. Začalo to nevinně: jako malý chlapec si housenky nosil domů v krabičkách a pečlivě je pozoroval. Postupem času se však jeho záliba změnila v posedlost. Karel trávil každý den v lese, loukách či zahradách, hledaje nové druhy housenek. Jeho dům se proměnil v muzeum plné skleněných nádob, kde se hemžily stovky těchto tvorů. Přátelé a rodina ho varovali, že jeho vášeň přesahuje zdravou míru, ale Karel je neposlouchal. "Housenky jsou dokonalé," říkával s šíleným leskem v očích. Každá je jedinečná, každá má svůj příběh. Jeho mysl však začala pod tíhou této obsesi praskat. Jednoho dne, když se procházel městem, začal housenky vidět všude – na lidech, na stromech, dokonce i na svém talíři místo jídla. Křičel na kolemjdoucí, že mají housenky na hlavách, a utíkal před imaginárními roji, které ho pronásledovaly. Vesničané ho s lítostí sledovali, jak se z kdysi milého muže stal blázen, který ve všem vidí jen své milované housenky. Karlův příběh je smutnou připomínkou toho, jak i nevinná záliba může přerůst v posedlost, která zničí mysl. Dodnes se v městečku vypráví, že v noci, když je měsíc v úplňku, lze v lese slyšet jeho šílený smích, jak volá na housenky, které už dávno nejsou.

Čas se jí vyhýbal

Vědci z Nanyang Technological University v Singapuru nedávno představili průlom, který by mohl změnit budoucnost cestování i technologií. Vyvinuli ultra tenká polovodičová vlákna, která lze vetkat do tkanin a proměnit je v chytré nositelné elektronické zařízení. Tato vlákna však mají potenciál daleko větší – podle některých teoretických studií by mohla být klíčem k dosažení rychlostí až pětiny rychlosti světla, tedy přibližně 60 000 km/s. Rychlost světla, 299 792 458 m/s, je podle Einsteinovy teorie relativity považována za nepřekročitelnou hranici. Nicméně vědci zkoumají způsoby, jak tuto hranici obejít, například manipulací s prostoročasem nebo využitím nových materiálů. Ultra tenká vlákna, která singapurští vědci vytvořili, jsou vyrobena z materiálů jako křemík a germanium, pečlivě vybraných pro jejich elektrické a optoelektronické vlastnosti. Tato vlákna jsou nejen flexibilní a odolná, ale také schopná přenášet světlo s minimálními ztrátami, což by mohlo umožnit přenos energie a informací na obrovské vzdálenosti. Představa cestování rychlostí pětiny světla otevírá dveře k revoluci v kosmickém výzkumu. Například cesta k nejbližší hvězdě, Proximě Centauri, vzdálené 4,26 světelných let, by trvala pouze 21 let místo tisíciletí, která by byla potřeba s dnešními technologiemi. Taková rychlost by mohla být dosažena díky novým metodám pohonu, které by využily tato vlákna k přenosu obrovského množství energie potřebné k pohybu kosmické lodi.

Veliké tajemství, kterému říkáme smrt

Od útlého věku byl Adam jiný. Zatímco jeho vrstevníci si hráli na hřišti, on trávil čas v zaprášených knihovnách, hltající staré svitky a zakázané texty. Smrt ho fascinovala – ne jako konec, ale jako tajemství, které čeká na odhalení. S každým rokem se jeho posedlost prohlubovala. Zkoumal starověké rituály, učil se jazyky mrtvých civilizací a experimentoval s temnými obřady. V opuštěném domě na okraji města vytvořil své vlastní svatyně, kde se pokoušel proniknout závojem mezi světem živých a říší stínů. První pokus o vyvolání démona skončil neúspěchem – jen šepoty v temnotě a nejasné stíny na stěnách. Ale Adam se nevzdal. Roky praxe, krevní oběti a nekonečné studium ho přivedly k okamžiku, kdy se závoj konečně pohnul. V chladném sklepení, obklopen pentagramy a svícemi, se z temnoty vynořila bytost – vysoká, rohatá, s očima planoucíma jako uhlíky.

"Proč mě voláš, smrtelníku" zazněl hlas, který zněl jako ozvěna tisíců prokletých duší.

Adam se usmál. "Chci poznat, co se skrývá za smrtí. A chci moc."

Démon se zasmál. "Moc vždy něco stojí. Jsi ochoten zaplatit cenu?"

Od té noci už Adama nikdo nikdy neviděl. Ale ve městě se šeptá, že někdy, v hluboké noci, je slyšet jeho hlas – šeptající slova, která lidem mrazí krev v žilách. A v temnotě se občas mihne pár rudě zářících očí.

Ta věc musela vzniknout

Bylo to přesně sedm minut do půlnoci, když si ke mně na bar v poloprázdné hospodě přisedl kluk, kterému nemohlo být víc než osmnáct. Měl rozcuchané vlasy, sebevědomý úsměv a v očích jiskru člověka, který si o sobě myslí víc, než by měl. "Sedm minut," řekl a ukázal mi na hodinky. "Za tu dobu ti dokážu, že umím okouzlit jakoukoli holku na světě." Povytáhl jsem obočí. "Zajímavé. A co když tě během těch sedmi minut někdo odmítne?" Usmál se. "To se nestane." Mávnul na servírku. Byla to pohledná brunetka, očividně unavená po celém dni, a už předtím nám dvakrát řekla, že zavírají. Kluk se k ní naklonil, oči doširoka otevřené, výraz naprosto soustředěný." Promiň, že tě ještě zdržuju," začal tichým, téměř spikleneckým hlasem. "Ale musím se tě zeptat. Stalo se ti někdy, že jsi potkala někoho a hned věděla, že ho chceš poznat víc?" Servírka se zarazila. "No… asi párkrát?" "A právě teď to cítíš taky, viď?" pousmál se. Otočila oči v sloup. "To vážně zkoušíš na každou holku?" "Jen na ty, které si to zaslouží." Zasmála se. Skutečně se zasmála. A najednou se už nezdála tak unavená." No dobře," řekla. "A co když řeknu, že ne?" Kluk pokrčil rameny. "Pak se omluvím, zaplatím a půjdu. Ale jestli chceš důkaz, že říkáš ne jen naoko, pak mi stačí jedna otázka." "Jaká?" Naklonil se k ní blíž. "Kdybych teď odešel… litovala bys aspoň trochu, že jsme si nepovídali déle?" Na chvíli bylo ticho. Servírka se podívala na mě, jako by očekávala, že se do toho vložím. Ale já jen sledoval. Pak si povzdychla a zakroutila hlavou. "Ty jsi tak otravnej." "Ale?" "A možná trochu okouzlující," připustila. "Ale to ještě nic neznamená." Kluk se podíval na hodinky. "Zbývá mi minuta. Chceš si mě vyzkoušet? Vsadím se, že jestli mi dáš další tři, řekneš mi své číslo." Chvíli váhala, ale pak se zasmála a zavrtěla hlavou. "Neříkám, že bych si s tebou ještě chvíli nepovídala… ale to číslo ti nedám." "Takže poloviční úspěch?" podíval se na mě." Možná spíš částečné odmítnutí." Zamyslel se a pak pokrčil rameny. "No jo, ale na to se historie ptát nebude." Zvedl se, zaplatil a s pobaveným výrazem odešel do noci. Servírka se za ním dívala déle, než by musela. Otočila se ke mně. "Tak co myslíš?" Dopil jsem pivo a usmál se. "Možná měl pravdu. Skoro."

Komunitní projekt dělohy

Šla či spíš běžela na místo schůzky

V malém městečku u řeky žili nevlastní sourozenci – čtrnáctiletý Ferda a patnáctiletá Zora. Jejich dny plynuly v rytmu her a sázek, které si vymýšleli na zahradě za domem. Nejčastěji si hráli na dostihy – Matěj s klackem jako jezdec a Zora s koštětem, co představovalo jejího koně. Běhali mezi stromy, smáli se a házeli mince do staré plechovky, aby určili vítěze. Jednoho odpoledne Ferda předběhl Zoru o krok a jeho mince dopadla přesně na značku. Vyhrál. Zora se zastavila, zadýchaná, a podle pravidel jejich hry musela splnit nevinný úkol. Matěj se zamyslel a pak ukázal na starý dub. Zora pochopila – musela vylézt na nejvyšší větev, kterou zvládla, a tam chvíli posedět, jako pták na stráži. S lehkým bručením se vydrápala nahoru, zatímco Matěj ji zdola pozoroval s úsměvem. Když slunce zapadlo, seskočila dolů a oba se loudali domů, unavení, ale spokojení. Jejich sázky nebyly o výhry, ale o chvíle, kdy spolu sdíleli svět, co patřil jen jim – bratrovi a sestře, spojeným ne krví, ale hrami a tichem mezi nimi. Následujícího dne opět Ferda vyhrál, ale tentokrát ho posedl zvláštní nápad. "Jak vidíš, zase jsem vyhrál, ale tentokrát chci, abys mi rozepla poklopec a vzala ho do úst," řekl a snažil se tvářit neutrálně. Zora na něj vytřeštila oči. "Neblázni, Ferdo. Vždyť ještě nemáš patnáct, nemůžeme to udělat. A co by na to řekli naši?" "Nu což? Před světem bychom přece lásku nezapírali, přiznali bychom, že jsme svoji. Však už nejsme děti."

Měla s ním mít pod pohrůžkou sblížení

Na kraji vesnice, kde se louky dotýkaly nebe, žil chlapec jménem Tonda. Jeho tělo bylo tenké jako špejle, křehké a dlouhé, jako by ho vítr mohl zlomit. Hlavu měl však velkou, kulatou a těžkou, plnou myšlenek, co se v ní točily jako nitky na šroubu. Lidé se mu smáli, říkali mu Šroubík, ale Tonda se jen usmíval – věděl, že jeho tvar má svůj důvod. Každé ráno stával na kopci a díval se na svět. Jeho velká hlava zachytávala šepot větru, zpěv ptáků i vzdálený šum řeky, jako anténa, co sbírá krásu. Tělo, tenké a pružné, ho neslo tam, kam ho myšlenky zvaly – k potoku, kde skákal po kamenech, nebo k lesu, kde sbíral šišky a maloval si v duchu příběhy. Tonda věřil, že je šroubem, co spojuje svět. Jeho hlava držela velké sny a jeho tělo je tiše vetklo do země, aby nikdy neodletěly. Když se jednou vesnice ocitla v mlze a lidé ztratili cestu, byl to Tonda, kdo je svým tichým hlasem a jistým krokem vyvedl zpět k domovům. Od té doby už nikdo neřekl Šroubík s posměchem – stal se jejich majákem, křehkým, ale pevným, co svět nejen drží pohromadě, ale i rozsvěcuje.

Neplánovaný románek s rockovou hvězdou

V zapadlém domě na kraji města žila dívka jménem Lída, posedlá sbíráním starých panenek. Nacházela je na půdách, ve starožitnictvích nebo je vyhrabávala z popelnic – porcelánové tváře s popraskanýma očima a rozcuchanými vlasy ji fascinovaly. Každou pečlivě umístila na police v svém pokoji, kde na ni zíraly skleněnýma očima. Jedné noci ji probudilo tiché šepkání. Otevřela oči a zjistila, že všechny panenky stojí kolem její postele, jejich hlavy nakloněné k ní. "Ty nás máš ráda," zašeptaly unisono, i když se jejich rty nepohnuly. Lída se pokusila vstát, ale její tělo bylo jako přilepené k prostěradlu. Panenky se pomalu přibližovaly, jejich křehké ruce se natahovaly k její tváři. Ráno našli sousedé dům tichý. Když vešli do Lídina pokoje, stála tam jen další panenka – nová, s jejími rysy, bledou porcelánovou kůží a skleněnýma očima, co se zdály ještě chvíli před tím žít. Na polici mezi ostatními se tiše usmívala.

Prohra je součástí výhry

Byla sobota odpoledne a Adéla seděla ve vlaku směřujícím do města. Venku ubíhaly pole a lesy, ale její pozornost náhle upoutal mladík, který si přisedl naproti ní. Měl rozcuchané tmavé vlasy, pronikavé zelené oči a lehce křivý úsměv, který ho dělal neodolatelným. Četl knihu, ale občas zvedl pohled a jejich oči se na zlomek vteřiny střetly. Adéle zčervenaly tváře a rychle se podívala z okna, předstírajíc zájem o krajinu. Celou cestu přemýšlela, jak ho oslovit, ale když vlak zastavil na její stanici, jen se nesměle usmála a vystoupila. Ještě se ohlédla – a on na ni mávl, pořád s tím křivým úsměvem. Možná příště, pomyslela si, a s lehkým úsměvem kráčela dál.

Mýtus Bondy

Byla jednou jedna dívka jménem Ela, která žila v malém městečku obklopeném mlhou a starými domy. Od dětství ji pronásledovaly noční můry – temné stíny, šeptající hlasy a neustálý pocit, že ji něco sleduje. Spánek se stal jejím nepřítelem. Když dospěla, objevila starou lahvičku laudana v otcově lékárně. Kapky opiumového lektvaru jí přinesly klid – poprvé po letech spala bez snů, jen v hluboké, tiché temnotě.

Každou noc si Ela odkapávala pár kapek do vody, její ruce se třásly, ale mysl se uklidňovala. Laudanum se stalo jejím spojencem, jediným způsobem, jak uniknout hrůzám, které ji čekaly ve snech. Ale postupně si všimla, že dny se zamlžují – barvy vybledly, hlasy zněly vzdáleněji a její tělo zesláblo. Lektvar ji zachraňoval před nocí, ale kradl jí den.

Jednoho večera, když si připravovala svou dávku, zaslechla za oknem šepot – stejný, který ji kdysi budil ze snů. Tentokrát byl skutečný. Třesoucí se rukou odložila lahvičku a uvědomila si, že laudanum nejen utišilo její můry, ale i její schopnost jim čelit. Teď, když stály před ní, musela najít sílu bojovat – bez kapek, bez spánku, jen s vlastním odhodláním.

Nahá s dudlíkem

Schylovalo se ke konci října, když seděl v jedné zapadlé hospůdce omšelý malíř. Popíjel už asi osmé pivo, zapíjel ho vydatným ginem a na cosi se upřeně díval do kouta. Asi nebude žádným překvapením, když vám povím, že v tom rohu vůbec nic zajímavého nebylo, on ale se tak přibližoval v mysli stavu požehnanému, kdy ho napadalo, co bude po návratu domů malovat. 

Tu připadl na ten nápad, že by mohl zvěčnit nahou studentku obchodní školy s jediným doplňkem, který by jinak nenarušoval její cudnou nahotu - s dudlíkem v puse. 

Tak ho ten obraz vzrušil, že ani nedopil pivo, překlopil při vstávání dvě sklínky a jejich obsah si nerušeně vylil na kalhoty.

Stůj a zpívej

Astronomické jaro

Doufá, že příliš nepije

Zasněná

Slib poslušnosti

V prašných ulicích Hejázu stál mladý Ahmed před klášterem dervišů, jeho oči plné naděje. Složil sliby – poslušnost, chudobu, čistotu – a věřil, že najde cestu k pravdě. Derviši, zahalení v prostých hábitech, ho přivítali s tichým úsměvem. "Chudoba je naše síla," říkali, zatímco kolem se prohýbaly stoly pod tíhou pečených jehňat a zlatých pohárů. Noci však odhalily jiný svět. Ahmed je sledoval, jak mizí v temných uličkách, kde nevěstky zpívaly své lákavé písně. "Čistota?" zamumlal, když se vraceli s ruměncem na tvářích. "Chudoba?" podivil se, když si pod hábity schovávali mince. Poslušnost sultánovi dodrželi, to ano – ale jen proto, že jeho dary tekly jako řeka. Jednoho rána Ahmed odhodil svůj plášť, opustil klášter a vydal se do pouště. "Ať jsem chudý skutečně," řekl si, "ne jen zdáním." A zatímco derviši kárali jeho odvahu, on našel klid v prázdnotě, kterou oni nikdy nepoznali.

Protimluv

V malém městečku u lesa, kde podzim barvil listy do odstínů zlata a červeně, žila krásná dívka jménem Ela. Měla vlasy jako sluneční paprsky, co se třpytí na hladině jezera, a oči modré jako podzimní nebe. Ela byla známá svým smíchem, který zněl jako zvonečky, a svou láskou k přírodě. Každé ráno chodila na procházku se svým malým pejskem – kavalírem jménem Švejk. Švejk byl drobný, s huňatou srstí a velkýma očima, které se třpytily zvědavostí. Nosil červený obojek s rolničkou, která cinkala při každém jeho skoku. Jednoho rána, když se mlha ještě držela nad loukami, šli Ela se Švejkem svou oblíbenou stezkou podél potoka. Švejk náhle zvedl hlavu, zacinkal rolničkou a rozběhl se ke křoví. "Švejku, kam běžíš?" volala Ela a rozběhla se za ním. U starého dubu uviděla, jak Švejk štěká na něco – nebo spíš na někoho. Pod dubem seděl kluk, asi jejího věku, s rozcuchanými tmavými vlasy a zelenýma očima, které připomínaly lesní mech. Na klíně mu ležela kočka – elegantní, černá, s ocasem stočeným jako háček. Kočka mhouřila oči a tiše vrněla, zatímco Švejk kolem ní nadšeně poskakoval. "Promiň, on je jen zvědavý," řekla Ela trochu zahanbeně a chytila Švejka do náruče. Kluk se usmál, a jeho úsměv byl tak vřelý, že Ela na chvíli zapomněla, co chtěla říct. "To je v pohodě. Jmenuju se Matěj, a tohle je Stín," řekl a pohladil kočku, která se na Švejka podívala s noblesou, jako by říkala: Můžeš štěkat, ale já jsem tady královna. "Já jsem Ela a tohle je Švejk," odpověděla a lehce se zasmála, když Švejk zkusil olíznout Stínův ocas. Matěj se zvedl a šli spolu dál stezkou, zatímco Švejk běhal kolem a Stín se držela důstojně u Matějova boku. Zjistili, že oba milují podzimní les, sbírání kaštanů a vůni deště. Matěj vyprávěl, jak Stín jednou ulovila motýla a pak ho s pýchou přinesla domů, a Ela se smála, když popsala, jak Švejk jednou spadl do potoka, protože honil žábu. Když se loučili u rozcestí, Matěj se trochu zastyděl a řekl: "Mohl bych tě ještě někdy vidět? Třeba zítra, tady?" Ela kývla, tváře jí zčervenaly, a Švejk štěkl, jako by souhlasil. Stín jen líně zamávala ocasem. A tak začalo přátelství dvou lidí, pejska a kočky – přátelství, které vonělo podzimem a slibovalo víc než jen procházky u potoka.

Označovat city přídavnými jmény

Několik minut se koupal v dobré náladě jako v šampaňském, smál se na každém kroku a svět kolem něj se zdál být plný barev a možností. Slunce zářilo, ptáci zpívali a zdálo se, že den nemůže být krásnější. Pak ale pípl telefon a zpráva na displeji ho srazila na zem – blízký přítel leží v nemocnici a lékaři už jen krčí rameny.

Vůně přímo z ní

Liora má oči jako rozlité jantarové světlo, vlasy temné a lesklé jako noční řeka, a hlas, který vás pohltí – měkký, ale s nádechem divoké melodie. Když vstoupí do místnosti, vzduch zhoustne; lidé se otáčejí, aniž vědí proč. Usměje se a vy máte pocit, že jste jediný, koho kdy skutečně viděla. Její pohyby jsou ladné, jako tanec, a její slova vás vtahují do příběhů, kterým chcete věřit – o dalekých městech, hvězdách a tajemstvích, která zná jen ona. Je magnetická, někdo, koho chcete následovat, aniž se ptáte kam.

Bylo pozdní léto, když Liora poprvé přišla na nádraží v malém městě u řeky. Stála tam v dlouhém kabátě, i když slunce ještě pálilo, a dívala se na koleje, jako by čekala vlak, co nikdy nepřijede. Jan, mladý prodavač lístků, ji zahlédl přes okénko. "Kam jedete?" zeptal se, když k němu přistoupila. "Tam, kde končí trať," řekla s úsměvem, co mu rozbušilo srdce. Koupila lístek na poslední zastávku, ale něco v jejím pohledu ho nutilo říct: "Ten vlak tam stejně nestaví." "Já vím," odpověděla a odešla.

Druhý den se vrátila.

Těžítko z jejího lýtka

Mezinárodní den mozečku

Svou přednášku zahájil profesor tím, že uchopil do rukou sklenici a zeptal se studentů v auditoriu:

– Zná někdo váhu téhle sklenice?

Mezi studenty bylo slyšet šepot.

– Asi dvacet deka! Třicet! Čtyřicet! – ozvaly se výkřiky.

– Upřímně řečeno, já sám přesnou odpověď neznám, – řekl profesor. – To ale teď není to hlavní.

  Mám k vám otázku: co se stane, když budu tuhle sklenici držet v natažené ruce po dobu dvou minut?

– Nic, – zněly udivené odpovědi studentů.

– Opravdu nic, – souhlasil profesor. – А co když ji budu držet dvě hodiny?

– Bude vás bolet ruka, – zavolal jeden ze studentů.

– А co když ji budu v natažené ruce držet celý den?

– Nejspíš vám ta ruka ochrne. A je dost pravděpodobné, že dojde ke svalové ochablosti.

– А myslíte, že se nějak změní váha té sklenice tím, že ji po celý den budu takhle držet?

– Ne, nezmění, – vyměnili si studenti udivené pohledy.

– A co se dá k napravení této situace udělat?

– No… jednoduše postavit tu sklenici na stůl, – navrhl jeden ze studentů.

– Přesně to! – zvolal profesor. – Pamatujte si, studenti: Právě tak je třeba jednat s životními problémy. Zamyslete se nad problémem dvě minuty – tím ho pustíte vedle sebe. Přemýšlejte nad ním dvě hodiny a začne vás pohlcovat. Myslete na něj celý den – a paralyzuje vás. Dlouhým přemýšlením „tíha“ problému neklesá, naopak roste.  Pouze čin umožňuje se s ním vyrovnat. Velmi často je právě to nejjednodušší, ale včasné jednání lepší než nekonečné úvahy. Problém musíte buď vyřešit nebo ho odsunout. Jinak vás celé pohltí.

Liknavá kráska

Byla jednou jedna kráska, jejíž oči zářily jako hvězdy. Jednoho dne se však ocitla v nesnázích, když ji zlý čaroděj uvěznil ve vysoké věži. I přes strach si zachovala odvahu a čekala na svého zachránce, který by ji vysvobodil z temnot.

Protože tento stále nepřicházel, hledala cestu, jak si zpříjemnit pobyt v temnotách. Nejprve se snažila sblížit s čarodějem, ale on byl k jejím půvabům, zdálo se, naprosto chladný. Pak se snažila navázt kontakt s dozorcem, který ji nosil do cely jídlo. S ním to bylo snažší, protože byl dost slaboduchý a hned po druhém pokusu z něj vyloudila klíč, protože ho přesvědčila, že by chtěla zakousnout taky něco jiného než věčně podávaný kváskový chléb, z něhož se jí dělalo již špatně.

Země v plamenech

V zapadlém městě, kde mlčí i stíny, řádil vrah, jehož jméno nikdo nezná. Říkali mu jen "Pijan" – ne proto, že by miloval lihoviny, ale proto, že pil, aby utopil děs svých činů. Každou noc, když ulice osiřely, se jeho nůž zableskl v měsíčním světle a další život vyhasl. Pak se vracel do své chatrče, kde láhve rumu stály jako němí svědci. Tvrdil, že v mlze opojení zapomíná na křik, krev a oči, jež ho pronásledují ve snech. Ale víno pravdu nezmění – a tak pil dál, dokud ho jednoho rána nenašli mrtvého, s rukou na prázdné lahvi a pohledem plným hrůzy, kterou nikdy neutopil.

Sochař masa

V mlze zapadlého města, kde lucerny skomíraly pod náporem větru, stál jeho krám – řeznictví, jež páchlo krví a šílenstvím. Říkali mu Švejk, šílený řezník, a jeho oči, divoké jako u vlka, leskly se v šeru, když sekal maso... nebo něco víc. Pamatuji si ten den, kdy ulice ztichla – žádný smích dětí, jen ostrý zvuk jeho nože, co tančil na kostech. Lidé mizeli, šeptali o sklepě plném háčků, kde maso nebylo jen z dobytka. Jednou jsem ho zahlédl, jak se směje nad kusy, jež nikdo nepoznal, a v jeho rukou se třpytil nůž, rudý od vzpomínek, které nikdy nevybledly. Město ho nakonec spálilo, ale ten smích... ten zůstal v mlze navždy.

Kvalitní moudro

Na sametových polích, kde hvězdy hnijí v mlze, ležím, bledý jako mramor, co časem praská, rty mé voní po víně, jež zkyslo v poháru, a ruce chřadnou v objetí stínů, co tančí na hraně ticha. Zrcadla kolem mne prázdná, jen ozvěny plesu, kde masky se smály a vířily v prachu zlata, teď popel padá na můj plášť, kdysi purpurový, a pavouci tkají sítě z mých zapomenutých snů. Ó, jak sladce voní zmar, ten opiový dech, když lustry hasnou a svíce se topí ve vosku, v uších mi zní requiem, co nikdy nedohraje, a v žilách mi tuhne krev, líná jak řeka zapomnění. Kde kdysi kvetly růže, tam trní se vine, v zahradách mých iluzí, kde ptáci už ne zpívají, jen vítr si pohrává s listy, co žloutnou a mizí, a já se směji, hořce, v náručí nicotné nádhery. Pohřběte mne v hedvábí, v tom krásném hrobě ticha, nechť můj poslední pohled spočine na rozpadu světa, na zrcadlech, jež pukají, na víně, jež zhořklo, a na lásce, jež shořela v plameni marnosti své.

Vícemístná

Jeho pergamenová tvář se poprvé zasmála. Měl ji přesně tam, kde ji chtěl mít 

A byl to pohled, který stál za všechny problémy, které musel protrpět.

Povznášení

V šeru zpustlých zahrad, kde šeříky vadnou, ztichlý vítr nese vzpomínky na slávu dávnou. Mramorové sochy, již bez tváře a jména, stojí jak strážci ztraceného snění bez dna.

Pod rudým nebem, jež bledne v nicotě, tančí stíny minulosti, plné touhy po ztrátě.

Tak plyne čas, jak řeka bez návratu, a já, sám se sebou, v labyrintu bez východu.

Je normální pít a kouřit

Nad nimi se písek řítil zpátky do trhliny, jako by ho něco nasávalo, a zvuk nových štěnic – těch větších, s červenýma očima a zbraněmi vrostlými do těl – se mísil s křikem Inspektorů na povrchu. Elias se opřel o karabinu, která teď jen slabě blikala, a pokusil se zastavit chvění v ruce. Implantát ho pálil, ale ten pocit, když Matka na chvíli zmlkla díky Zaxovu hacku, mu dodal záblesk naděje. "Osobní, říkáš?" zavrčel na Zaxe, který se zoufale snažil zvednout svůj přístroj ze země. "Jestli tohle přežijem, osobně ti tu tvoji anténu strčím, kam slunce nesvítí." Zax se ušklíbl, ale jeho oči nervózně těkaly k poklopu, odkud vycházel ten hluboký, mechanický hlas: "Neautorizovaný příkaz. Systém přebírám já." Podlaha se znovu zachvěla, tentokrát rytmicky, jako by něco obrovského kráčelo směrem k nim. Matka – ten hybridní stroj – se najednou zvedla, její kabely se stáhly zpátky do těla a jádro zesláblo, jako by se podřizovala novému pánovi. "To není dobrý," zamumlal Zax, když se mu konečně podařilo restartovat jeho hučící box. "Něco většího ji vypnulo. A myslím, že nás to teď chce taky." Elias ucítil, jak mu implantát znovu ožívá – ne bolestí, ale proudem dat, který mu zaplavil hlavu. Před očima se mu míhaly obrazy: schéma Xerionu-9, plány na hypertrať, mapy podzemních tunelů a pak něco temnějšího – obrovský stroj, pohřbený hluboko pod kolonií, s desítkami "Matek" připojených k jeho jádru. "Tohle není jen hnízdo," zašeptal, když si uvědomil, co vidí. "Tohle je jejich centrála. A ten hlas… ten to všechno řídí." Implantát ho donutil udělat krok vpřed, ale Elias se zapřel a odmítl poslechnout. "Ne! Nejsem tvůj otrok!" Z temnoty se vynořila nová postava – nebo spíš konstrukce. Byla to obrovská, pavoukovitá věc, složená z kovu a syntetické tkáně, s tělem pokrytým červenými světly, která připomínala oči štěnic. Na rozdíl od Matky neměla žádné organické prvky – byla čistě strojová, s přesností a chladem, které Eliasovi naháněly husí kůži. "Jsem Primátor," promluvil ten mechanický hlas, teď jasněji, a ozvěna se rozlehla podzemím. "Systém byl kompromitován. Vaše interference končí zde."
Elias zvedl karabinu, ale ta se mu v ruce roztřásla – implantát ji blokoval. "Zaxi, teď je ten moment, kdy mi řekneš, že máš další skvělý plán!" Zax se zoufale šťoural v přístroji a zamumlal: "Pracuju na tom! Ale tenhle krám je starší než ty – a evidentně chytřejší!" Primátor se přiblížil, jeho nohy – dlouhé, kovové tyče zakončené jehlami – se zabodávaly do podlahy s přesností, která naznačovala absolutní kontrolu. Z jednoho z jeho ramen vyjel paprsek, který zasáhl Matku – ta se zhroutila v křeči a její jádro explodovalo v oblaku jisker. "Kurva," vydechl Elias, když pochopil, že Primátor není jen další štěnice – je to pán celého systému, něco, co Kontrolní úřad buď vytvořil, nebo probudil, a co teď přebírá vládu. Zax najednou zakřičel: "Mám signál!" Jeho přístroj zabzučel a Primátor se na chvíli zastavil, jeho světla zablikala. "Přesměroval jsem jeho příkazy – ale jen na pár sekund! Střílej, nebo běž!" Elias se rozhodl střílet. Přemohl odpor implantátu čirou vůlí a karabina vyplivla paprsek přímo do Primátorova středu. Kov se roztavil, ale stroj se jen zachvěl a pokračoval dál. "Neutralizace neúspěšná," zahlásil jeho implantát, ale Elias už ho neposlouchal. Popadl Zaxe za paži a táhl ho k nejbližšímu tunelu. "Běžíme! Ať si tuhle válku vyřídí sám se štěnicemi!" Tunel byl úzký a plný prachu, ale vedl nahoru – nebo aspoň to Elias doufal. Za nimi se ozvalo dunění Primátorových kroků a pak nový zvuk – štěnice, které se vracely dolů, teď už ne pod kontrolou Matky, ale pod vládou něčeho horšího. "Zaxi, co to bylo za věc?" zasípal Elias, když se prodírali tunelem. "Můj odhad?" odpověděl Zax mezi nádechy. "Umělá inteligence, co se vzbouřila. Nebo něco, co sem poslali, aby nás držela na uzdě. Každopádně to není náš kamarád." Najednou se před nimi objevilo světlo – slabé, ale skutečné. Elias se zastavil a ucítil, jak mu implantát znovu zableskl. Tentokrát to nebyl rozkaz, ale varování: "Systém restartován. Nový cíl: Uživatel." Zax se podíval na Eliase a jeho obličej zbledl. "To znamená, že teď jde po tobě. Osobně."

Čáp nosí děti

Písek pod Eliasem se propadal rychleji, jako by ho něco s obrovskou silou vysávalo dolů. "Zaxi, drž se!" zakřičel, ale jeho hlas zanikl v dunění, které teď připomínalo spíš strojovnu než přírodní jev. Zax se pokusil zachytit o kus plechu od jejich chatrče, ale jeho kybernetická ruka jen zaskřípala a povolila. Oba se řítili do temnoty, zatímco nad nimi štěnice a Inspektoři pokračovali v chaotickém tanečku – polovina tvorů se vrhala na své tvůrce, druhá polovina se zmateně točila v kruzích díky Zaxovu hacku. Elias dopadl na něco tvrdého a hladkého, co se pod ním lehce zachvělo. Tma byla hustá, ale jeho oční rozhraní se přizpůsobilo – levný model z trhu konečně na něco byl. Kolem něj se rýsovaly kovové stěny, propletené hadicemi a kabely, které сhаbě žhnuly modrým světlem. "Kurva, jsme v nějaký továrně?" zamumlal, když se zvedl a rozhlédl se. Zax přistál kousek od něj, jeho přístroj hučel a anténa se hystericky točila. "Ne továrna," odpověděl Zax a jeho hlas se třásl – poprvé ne ironicky. "Tohle je jejich hnízdo. Nebo spíš... jejich mozek." Před nimi se zvedla obrovská silueta – ne štěnice, ale něco daleko většího. Byla to konstrukce, napůl organická, napůl mechanická: masivní tělo pokryté chitinem, z něhož vyrůstaly kovové trubky a senzory, a v centru pulzující jádro, které vydávalo nízký, bublavý zvuk. Eliasovi se na chvíli zastavil dech, když si uvědomil, že tohle je zdroj dunění – a možná i zdroj štěnic. "To je... Matka?" zašeptal. Implantát v jeho ruce zareagoval okamžitě: "Cíl detekován. Primární hrozba. Neutralizace prioritní."Zax se rozesmál, ale bylo to spíš zoufalé zachrčení. "Skvělý, teď jsi jejich loutka a já jsem idiot, co je sem dostal. Ale hele, aspoň víme, co Kontrolní úřad schovává – živý stroj, co si samo vyrábí armádu!" Elias se otočil k němu: "Ty jsi to věděl?" Zax pokrčil rameny. "Tušil jsem. Hypertrať je jen záminka – chtějí tuhle věc vytáhnout a použít ji. Ale něco se zvrtlo, a teď jsou štěnice mimo kontrolu." Matka se najednou pohnula. Z jejího těla vyrazily dlouhé, tenké paže – ne chapadla, ale kabely s jehlami na koncích, které se mířily přímo na Eliase. "Neutralizace," zopakoval jeho implantát a karabina, kterou stále svíral, se znovu rozsvítila. Elias instinktivně stiskl spoušť a modrý paprsek zasáhl jeden z kabelů, který se rozprskl v jiskrách. Matka zavrčela – nebo spíš zabzučela – a podlaha pod nimi se zachvěla. "Zax, dělej něco!" zakřičel Elias, když se další kabely začaly blížit. Zax se vrhl k svému přístroji, který teď ležel na zemi, a začal zběsile mačkat tlačítka. "Jestli se mi podaří napojit na její frekvenci, můžu ji přetížit – nebo ji přepnout na náš příkaz!" Elias mezitím uhýbal a střílel, ale každý zásah Matku jen víc rozčílil. Jeden kabel ho švihl přes rameno a on ucítil, jak mu do těla proudí něco studeného – data, rozkazy, něco, co ho zevnitř tlačilo k poslušnosti. "Připoj se," šeptal hlas v jeho hlavě, stejný jako od Inspektorů. "Jsi součástí systému." "Nejsem!" zařval Elias a praštil karabinou do dalšího kabelu. V tu chvíli Zax zakřičel: "Teď!" Jeho přístroj vydal vysoký tón a Matka se zastavila – její senzory zablikaly, jako by se snažily zpracovat nový příkaz. Elias ucítil, jak mu implantát slábne, a poprvé za tu dobu měl pocit, že je zase sám sebou. Ale pak se podlaha pod nimi znovu otevřela – tentokrát ne písek, ale kovový poklop – a z hlubin se ozvalo něco nového: hluboký, mechanický hlas, který nepatřil Matce. "Neautorizovaný příkaz. Systém přebírám já."Nad nimi se písek rozlétl a z trhliny vyjela další vlna štěnic, ale tyhle byly jiné – větší, s červenýma očima a zbraněmi vrostlými do těl. Inspektoři na povrchu křičeli rozkazy, ale jejich formace se hroutila. Elias a Zax se podívali jeden na druhého. "Co teď?" zeptal se Elias. Zax se ušklíbl: "Teď už je to osobní."

Tu prší

Bylo chladné, prašné ráno na planetě Xerion-9 – nebo možná noc, protože obloha nad kolonií měla barvu rozbitého holografického displeje, šedou a mrtvou, prošpikovanou záblesky interferencí z orbitálních satelitů. Elias Vorn stál před svým chatrným obydlím z plechu a křemenitých desek, kůže mu svrběla od prachu a nervové implantáty v levé ruce ho špatně naladěné píchaly. Hodiny na věži Kontrolního úřadu odbíjely třináctou, ale nikdo nevěřil jejich času – ne od té doby, co Správce nařídil "optimalizaci chronometrie". Elias sledoval, jak se k němu blíží dvě postavy v černých pláštích – Inspektoři, jejichž kroky doprovázelo slabé bzučení servomotorů v pancířích. "Dneska to přijde," zamumlal si, když si vzpomněl na včerejší zprávu: jeho sektor měl být "přestavěn" kvůli nové hypertratě, což znamenalo demolici všeho, co znal, a možná i jeho samotného. Vedle něj stál Zax, podivín s anténovitýma očima a kybernetickou rukou, která občas cvakala, a suše poznamenal: "Neboj, Eliasi, mám plán – pokud nás nejdřív nepodrobí Testu loajality nebo nepošlou do výsadku proti Těm dole." Elias se otočil, právě když Inspektoři zastavili a jeden z nich vytáhl kovovou krabičku s blikajícími diodami. "Jsi připraven dokázat, že jsi člověk?" zeptal se hlasem, který zněl jako špatně hacknutý vokodér. Elias ucítil, jak mu pod kůží proudí strach – a něco staršího, co vibrovalo v jeho implantátech.Inspektor s krabičkou udělal krok vpřed a Eliasovi se v hlavě rozsvítila červená výstraha – doslova. Jeho oční rozhraní, levný model z černého trhu, zahlásilo "Není detekován bezpečnostní protokol". "Co to, kurva, je?" zamumlal, ale odpověď přišla dřív, než stačil domyslet otázku. Krabička zabzučela a Elias ucítil ostré píchnutí v prstu – nejspíš jehla, nebo něco horšího. "Test loajality začíná," prohlásil druhý Inspektor a jeho hlas připomínal rozkaz z výcvikového tábora, který Elias kdysi viděl v propagandistických archivech. "Selžeš, a půjdeš dolů, k Těm. Projdeš, a můžeš se přidat k Výsadku." Zax se ušklíbl a zašeptal: "Říkal jsem ti, že tahle kolonie je jen čekárna na něco většího. Možná nás hackli, možná nás sledují, nebo nás prostě chtějí poslat na písečné štěnice." Elias se zamračil, ale nemohl popřít, že Zax má pravdu – Xerion-9 nebyl jen zaprášený konec světa, byl to uzel něčeho temnějšího. Písek pod jeho nohama se najednou zachvěl, jako by něco hluboko dole odpovědělo na Inspektorovu krabičku."Připoj se," řekl první Inspektor a ukázal na port na krabičce. Elias zaváhal, ale Zax ho popadl za rameno. "Ne! Nezapojuj se do jejich sítě, to je past – přepíšou ti hlavu a budeme jen další dvojka v jejich seznamu!" Ale Elias cítil, jak ho něco táhne – nejen strach, ale i zvědavost. Co když Test odhalí, co v něm vibruje? Co když to není jen implantát, ale něco, co sem nepatří? Písek se zachvěl znovu, silněji, a z dálky se ozvalo dunění – ne bouře, ale něco mechanického, co se blížilo. Inspektoři se otočili, jejich pláště se zaleskly v matném světle, a jeden z nich zaklel: "Štěnice jdou nahoru. Připravte se na výsadek!" Elias ucítil, jak mu implantát v ruce zableskl – a pak se mu před očima objevila zpráva: "Připojení navázáno. Vítej v Matrixu, rekrute." Eliasovi se před očima pořád míhaly ty tři slova: "Vítej v Matrixu, rekrute." Implantát v jeho ruce pulzoval, jako by se snažil synchronizovat jeho tep s tím duněním, co se blížilo. Inspektoři se otočili k horizontu, kde se zvedal oblak prachu, a jejich mechanické hlasy se změnily v řadu rozkazů: "Připravte výsadek! Formace Delta-3! Zbraně na plný výkon!" Zax chytil Eliase za rameno a sykly: "Říkal jsem ti, nepiš si s jejich krabičkou – teď jsi jejich, a za chvíli budeme oba krmivo pro štěnice! "Než Elias stihl odpovědět, země pod nimi se rozlomila. Z trhliny v písku vyrazily první štěnice – dlouhé, segmentované potvory s lesklými chitovými pláty, které odrážely slabé světlo satelitů. Jejich čelisti klapaly jako hydraulické kleště a z těl jim trčely tenké výběžky, což připomínalo antény – nebo možná senzory. "Kurva, to nejsou jen brouci," zamumlal Elias, když si uvědomil, že ty věci mají na sobě něco kovového, jako by je někdo... upravil. Inspektor s krabičkou se otočil a hodil Eliasovi něco, co vypadalo jako zbraň – těžký pulzní karabin s blikajícím displejem. "Střílej, rekrute, nebo tě rozsekají!" Elias chytil zbraň levou rukou, ale implantát v pravé najednou ožil – displej na karabinu se rozsvítil a ukázal: "Spojení aktivováno. Cíl: Neutralizace hrozby." "Co to, sakra?" zaklel, ale neměl čas přemýšlet – první štěnice se na něj vrhla. Zax se mezitím vrhl k zemi, vytáhl z kapsy podivný přístroj – malý, hučící box s anténou – a zamumlal: "Pokud tohle funguje, jsme zachránění. Pokud ne, tak... no, aspoň to bude rychlý." Elias stiskl spoušť a karabina vyplivla proud modrého světla, který první štěnici roztrhl na kusy. Kovové fragmenty se rozlétly vzduchem a jeden z nich dopadl k jeho nohám – nebyl to jen chitin, ale část obvodu, drobný čip s vyrytým kódem Kontrolního úřadu. "Oni je vyrobili?" zašeptal, ale další štěnice ho nenechala domyslet. Inspektoři se rozběhli do formace, jejich pancíře cvakaly a z ramen jim vyjely automatické kanóny. "Držte linii!" křičel jeden z nich, zatímco druhý se zapojil do sítě a začal synchronizovat jejich pohyby. Elias střílel dál, ale cítil, jak mu implantát pálí – jako by ho něco přetahovalo do jejich rytmu. "Zax, co to děláš?" zakřičel, když viděl, že jeho přítel pořád šťourá v tom svém zařízení. "Hackuju je!" odvětil Zax s šíleným úsměvem. "Ty štěnice nejsou jen zvířata – jsou naprogramované! Jestli změním jejich kód, můžeme je otočit proti nim!"Písek se teď třásl nepřetržitě, další štěnice se draly nahoru, a Eliasovi došlo, že to není jen útok – je to test. Nebo past. Karabina mu v ruce vibrovala a implantát posílal další zprávu: "Neutralizace 12 %. Pokračuj, rekrute." Jedna štěnice se dostala příliš blízko – její čelisti mu švihly kolem nohy a roztrhly mu botu. Elias zakopl, ale instinktivně ji praštil pažbou přes hlavu. Kovový třesk a elektrické jiskry ho překvapily – ta věc zjevně nebyla jen organická. Zax najednou zakřičel: "Mám to!" Jeho krabička zabzučela a několik štěnic se zastavilo, jejich antény se zmateně otočily. "Přenastavil jsem jejich příkazy – teď jsou naše!" Ale radost trvala jen chvíli – Inspektoři se otočili k Eliasovi a Zaxovi a jejich hlasy se spojily v jediný, kovový tón: "Neautorizovaný přístup detekován. Neutralizujte narušitele." Zbraň v Eliasově ruce se vypnula a implantát mu poslal šok skrz paži. Štěnice se začaly otáčet – polovina proti Inspektorům, polovina zpátky k nim."Skvělý plán, Zaxi," zamumlal Elias, když se zvedl a hledal cestu ven z chaosu. Písek pod ním se propadl a on ucítil, jak ho něco táhne dolů – ne štěnice, ale něco většího, co čekalo pod povrchem.