V prašných ulicích Hejázu stál mladý Ahmed před klášterem dervišů, jeho oči plné naděje. Složil sliby – poslušnost, chudobu, čistotu – a věřil, že najde cestu k pravdě. Derviši, zahalení v prostých hábitech, ho přivítali s tichým úsměvem. "Chudoba je naše síla," říkali, zatímco kolem se prohýbaly stoly pod tíhou pečených jehňat a zlatých pohárů. Noci však odhalily jiný svět. Ahmed je sledoval, jak mizí v temných uličkách, kde nevěstky zpívaly své lákavé písně. "Čistota?" zamumlal, když se vraceli s ruměncem na tvářích. "Chudoba?" podivil se, když si pod hábity schovávali mince. Poslušnost sultánovi dodrželi, to ano – ale jen proto, že jeho dary tekly jako řeka. Jednoho rána Ahmed odhodil svůj plášť, opustil klášter a vydal se do pouště. "Ať jsem chudý skutečně," řekl si, "ne jen zdáním." A zatímco derviši kárali jeho odvahu, on našel klid v prázdnotě, kterou oni nikdy nepoznali.
U Alláha, je to odvaha opustit plné mísy a jít si za svym
OdpovědětVymazat