Protimluv

V malém městečku u lesa, kde podzim barvil listy do odstínů zlata a červeně, žila krásná dívka jménem Ela. Měla vlasy jako sluneční paprsky, co se třpytí na hladině jezera, a oči modré jako podzimní nebe. Ela byla známá svým smíchem, který zněl jako zvonečky, a svou láskou k přírodě. Každé ráno chodila na procházku se svým malým pejskem – kavalírem jménem Švejk. Švejk byl drobný, s huňatou srstí a velkýma očima, které se třpytily zvědavostí. Nosil červený obojek s rolničkou, která cinkala při každém jeho skoku. Jednoho rána, když se mlha ještě držela nad loukami, šli Ela se Švejkem svou oblíbenou stezkou podél potoka. Švejk náhle zvedl hlavu, zacinkal rolničkou a rozběhl se ke křoví. "Švejku, kam běžíš?" volala Ela a rozběhla se za ním. U starého dubu uviděla, jak Švejk štěká na něco – nebo spíš na někoho. Pod dubem seděl kluk, asi jejího věku, s rozcuchanými tmavými vlasy a zelenýma očima, které připomínaly lesní mech. Na klíně mu ležela kočka – elegantní, černá, s ocasem stočeným jako háček. Kočka mhouřila oči a tiše vrněla, zatímco Švejk kolem ní nadšeně poskakoval. "Promiň, on je jen zvědavý," řekla Ela trochu zahanbeně a chytila Švejka do náruče. Kluk se usmál, a jeho úsměv byl tak vřelý, že Ela na chvíli zapomněla, co chtěla říct. "To je v pohodě. Jmenuju se Matěj, a tohle je Stín," řekl a pohladil kočku, která se na Švejka podívala s noblesou, jako by říkala: Můžeš štěkat, ale já jsem tady královna. "Já jsem Ela a tohle je Švejk," odpověděla a lehce se zasmála, když Švejk zkusil olíznout Stínův ocas. Matěj se zvedl a šli spolu dál stezkou, zatímco Švejk běhal kolem a Stín se držela důstojně u Matějova boku. Zjistili, že oba milují podzimní les, sbírání kaštanů a vůni deště. Matěj vyprávěl, jak Stín jednou ulovila motýla a pak ho s pýchou přinesla domů, a Ela se smála, když popsala, jak Švejk jednou spadl do potoka, protože honil žábu. Když se loučili u rozcestí, Matěj se trochu zastyděl a řekl: "Mohl bych tě ještě někdy vidět? Třeba zítra, tady?" Ela kývla, tváře jí zčervenaly, a Švejk štěkl, jako by souhlasil. Stín jen líně zamávala ocasem. A tak začalo přátelství dvou lidí, pejska a kočky – přátelství, které vonělo podzimem a slibovalo víc než jen procházky u potoka.