V malém městečku u řeky žili nevlastní sourozenci – čtrnáctiletý Ferda a patnáctiletá Zora. Jejich dny plynuly v rytmu her a sázek, které si vymýšleli na zahradě za domem. Nejčastěji si hráli na dostihy – Matěj s klackem jako jezdec a Zora s koštětem, co představovalo jejího koně. Běhali mezi stromy, smáli se a házeli mince do staré plechovky, aby určili vítěze. Jednoho odpoledne Ferda předběhl Zoru o krok a jeho mince dopadla přesně na značku. Vyhrál. Zora se zastavila, zadýchaná, a podle pravidel jejich hry musela splnit nevinný úkol. Matěj se zamyslel a pak ukázal na starý dub. Zora pochopila – musela vylézt na nejvyšší větev, kterou zvládla, a tam chvíli posedět, jako pták na stráži. S lehkým bručením se vydrápala nahoru, zatímco Matěj ji zdola pozoroval s úsměvem. Když slunce zapadlo, seskočila dolů a oba se loudali domů, unavení, ale spokojení. Jejich sázky nebyly o výhry, ale o chvíle, kdy spolu sdíleli svět, co patřil jen jim – bratrovi a sestře, spojeným ne krví, ale hrami a tichem mezi nimi. Následujícího dne opět Ferda vyhrál, ale tentokrát ho posedl zvláštní nápad. "Jak vidíš, zase jsem vyhrál, ale tentokrát chci, abys mi rozepla poklopec a vzala ho do úst," řekl a snažil se tvářit neutrálně. Zora na něj vytřeštila oči. "Neblázni, Ferdo. Vždyť ještě nemáš patnáct, nemůžeme to udělat. A co by na to řekli naši?" "Nu což? Před světem bychom přece lásku nezapírali, přiznali bychom, že jsme svoji. Však už nejsme děti."
Myslel jsem si, že si budou hrát na doktory, ale sexuologickou specializaci jsem nečekal :).
OdpovědětVymazat