Na kraji vesnice, kde se louky dotýkaly nebe, žil chlapec jménem Tonda. Jeho tělo bylo tenké jako špejle, křehké a dlouhé, jako by ho vítr mohl zlomit. Hlavu měl však velkou, kulatou a těžkou, plnou myšlenek, co se v ní točily jako nitky na šroubu. Lidé se mu smáli, říkali mu Šroubík, ale Tonda se jen usmíval – věděl, že jeho tvar má svůj důvod. Každé ráno stával na kopci a díval se na svět. Jeho velká hlava zachytávala šepot větru, zpěv ptáků i vzdálený šum řeky, jako anténa, co sbírá krásu. Tělo, tenké a pružné, ho neslo tam, kam ho myšlenky zvaly – k potoku, kde skákal po kamenech, nebo k lesu, kde sbíral šišky a maloval si v duchu příběhy. Tonda věřil, že je šroubem, co spojuje svět. Jeho hlava držela velké sny a jeho tělo je tiše vetklo do země, aby nikdy neodletěly. Když se jednou vesnice ocitla v mlze a lidé ztratili cestu, byl to Tonda, kdo je svým tichým hlasem a jistým krokem vyvedl zpět k domovům. Od té doby už nikdo neřekl Šroubík s posměchem – stal se jejich majákem, křehkým, ale pevným, co svět nejen drží pohromadě, ale i rozsvěcuje.
To mně připomnělo jednu dávnou francouzskou filmovou komedii, kde jeden z hrdinů měl také hlavu přetěžkanou myšlenkami, ale ty byly v mozku rozmístěny nesymetricky a jemu pak hlava pořád padala na jednu stranu :).
OdpovědětVymazat