Liora má oči jako rozlité jantarové světlo, vlasy temné a lesklé jako noční řeka, a hlas, který vás pohltí – měkký, ale s nádechem divoké melodie. Když vstoupí do místnosti, vzduch zhoustne; lidé se otáčejí, aniž vědí proč. Usměje se a vy máte pocit, že jste jediný, koho kdy skutečně viděla. Její pohyby jsou ladné, jako tanec, a její slova vás vtahují do příběhů, kterým chcete věřit – o dalekých městech, hvězdách a tajemstvích, která zná jen ona. Je magnetická, někdo, koho chcete následovat, aniž se ptáte kam.
Bylo pozdní léto, když Liora poprvé přišla na nádraží v malém městě u řeky. Stála tam v dlouhém kabátě, i když slunce ještě pálilo, a dívala se na koleje, jako by čekala vlak, co nikdy nepřijede. Jan, mladý prodavač lístků, ji zahlédl přes okénko. "Kam jedete?" zeptal se, když k němu přistoupila. "Tam, kde končí trať," řekla s úsměvem, co mu rozbušilo srdce. Koupila lístek na poslední zastávku, ale něco v jejím pohledu ho nutilo říct: "Ten vlak tam stejně nestaví." "Já vím," odpověděla a odešla.
Druhý den se vrátila.
Žádné komentáře:
Okomentovat